Jak se baví internet: Deníček ilegálního imigranta
EMA
Mladá paní se učí v exkluzívním klubu hrát tenis. Ať dělá, co dělá, všechny míčky mizí za plotem. Učitel je z toho už zoufalý, a tak jí poradí: “Madam, prosím vás, zkuste tu raketu držet stejným způsobem jako manželovo přirození.” A jako zázrakem paní začne hrát úplně perfektně. Učitel ji chválí: “Výborně, výborně. A teď tu raketu vyndejte z pusy a zkuste ji držet v ruce.
[ad#textova1]
„Tak si představěj, Mandelbaum, že moje Sára je mně nevěrná! A věděj s kým?! S tím klocem Finkelsteinem!“
„Oj vej! A to voni je jako přistihli in flagranti?“
„Tak ausgerechnet in flagranti ne. Ale skoro. Včera Finkelsteinovi říkala, že ji bolí hlava.“
„Miláčku, holčičko, když mi nebudeš dělat orální sex, tak ti vypadají zoubky.“
„Proč myslíš, lásko?“
„Protože ti, zlatíčko, rozkopu držku!“
Čtvrtina seniorů využívá možnost levně se naobědvat ve školní jídelně.
Můžeme tak spatřit žáky prvního stupně, jak spokojeně sedí vedle důstojných kmetů, dlabou drožďovou poblivku a se zájmem naslouchají storkám, jak za Rakouska deset deka salámu bylo nějakýho salámu.
Ne jako dnes, kdy si koupíte deset deka salámu, zaplatíte nesmysl a odnesete si jedno kolečko uzeniny a barevný obrázek skupiny Kryštof.
Tohle nám od Hooka přijde ok, tohle setkávání se mladých a letitých, protože to dokládá pravdivost přísloví, že kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem.
Což říkala už teta Kateřina blahé paměti.
Co se nám ale nelíbí je nářek Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR.
Předseda Asociace pan Havlíček řekl, že podle průzkumu se zjistilo, že když si dá důchodce ve školní jídelně Živáňskou za šedesát, těžko se pak půjde dorazit do knajpy rizotem Klitajmestra za tři kila bez oblohy. Tedy bez rejže.
A že to putyky poškozuje, protože jsou na útratě důchodců závislé.
My od Hooka si myslíme, že je to píčovina, protože co víme, tak důchodce je rád, když zalepí nájem a splátku za hrnce. Rozhodně se nestravuje po hospodách.
Navíc taky víme, my od Hooka, že ve většině hospod se stejně jeden nenají, protože tam vařej gastronomii.
Jebnou na talíř macerovanej banán, přidaj vlašskej ořech, průsvitnej plátek Jamon Serrano, fláknou přes to uhlopříčně marmeládu, zakápnou balsamicem, pak si na to sednou a nakonec to s noblesním xichtem servírujou, jako že vám dělaj pomyšlení až za hrob.
Je to divoce surrealistický, žrát se to nedá a při placení si vyluxujete sporožíro.
Mladý sedmnáctiletý Afghánec (30 let), kterého adoptovala česká rodina, promlouvá. Jeho nová maminka si z něj udělala sexuálního otroka
Hejfríkulturov, (fň!) – Na stránkách zla prostého webu Hate Free Culture byl nedávno publikován tklivý článek o české rodině, která si ke své vlastní asi šestileté dcerušce adoptovala sedmnáctiletého Afghánce, kterému je sotva třicet let. Příběh z pera absolventa romistiky na FF UK v Praze Lukáše Houdka byl vylíčen jako rodinná idylka. Jak se však podařilo zjistit tiskové agentuře Fejk ňůs, skutečnost má do idylky velmi daleko. Mladý Afghánec totiž v rodině trpí. Otci rodiny se již nechtělo dále souložit s maminkou, tak ji afghánského hocha věnoval jako předčasný vánoční dárek.
„Když mě chtěli adoptovat, tak jsem byl rád. Byli na mě hodní a zejména moje budoucí nová maminka mě při pohovorech pořád hladila. Bylo mi to příjemné a jí také, protože se u toho vždycky svlékla. Moc hezké byly první dny u nich doma. Maminka mě koupala třikrát denně a staral se o mě víc než moje pravá maminka. Jenže když mě nenechala spát ani pátou noc po sobě, pochopil jsem, že jsem jen sexuální otrok. Snažil jsem se naznačit, že toho sexu už mám dost, ale nebylo to nic platné. Vždycky přišel můj nový tatínek a seřezal mě páskem,“ smutní mladý Afghánec.
České úřady mu nebyly schopny pomoci, a tak musela zasáhnout norská sociálka Barnevernet. „Povšiml jsem si, že tu na ní každý jen nadává. Mně osobně ale pomohli. Žiji teď v jedné z pěstounských rodin a nic mi nechybí. Moje dvě postižené muslimské maminky se třetím pohlavím mě ještě ani jednou nezneužily. Chovají se ke mně jako ke člověku a já jim jejich lásku oplácím. Na své trauma z České republiky se snažím zapomenout. Těch pár týdnů v české rodiny Liprtových mi vzalo dětství. Těžko na takové trauma člověk ve třiceti letech zapomene,“ uzavírá mladý Afghánec z Osla.
Jeho někdejší česká rodina s médii nekomunikuje. Sousedi však prozradili, že paní Liprtová byla vždycky tak trochu sexuální predátor a bylo jen otázkou času, kdy jí manžel přestane stačit. „Nechci nikoho pomlouvat, ale ta ženská je fakt mašina. Ten chudák mladý Afghánec chodil už po pár dnech jako tělo bez duše. Totálně ho zničila. Stejně jako před tím manžela, syna jeho otce a syna syna jeho otce. Včera paní odjela na týden do Tunisu. Prý se tam jede vybouřit nebo co,“ prozradil nám nejmenovaný soused, který bydlí ve vedlejším bytě napravo.
PS: Tady je odkaz na původní a velmi idylický příběh
Něco ze života – dávám pro pobavení: Spánek léčí, …a proto v nemocnici:
5:00 budíček
5:30 další budíček – nese se čaj
6:00 další budíček – nese se teploměr
6:30 další budíček – nese se snídaně
7:00 další budíček – šup z postele, ať primář vidí, že mám čisté prostěradlo. Že 16 hodin po operaci žlučníku bych klidně ležel na odpadcích a nijak by mně nevadili ani potkani hodující mojí podestýlku nikoho nezajímá.
8:00 už skoro usínám, tak je potřeba, aby mě zkontroloval doktor, co nastoupil na ranní směnu. Operace žlučníku asi končí v 90 % případů smrtí, že nemůže počkat na vizitu.
8:30 přemýšlím, jestli má cenu zkusit usnout nebo se radši podělám do postele, aby měl pan primář radost
9:00 konečně vizita, pak se dospím
10:00 budíček holoto, vytírá se podlaha. Přesně ta samá podlaha, co se vytírala včera večer. Možná kdyby se vytírala jen trochu pečlivěji, stačilo by to jednou denně.
11:00 “Jéé, vy jste spal? Já se jdu jen zeptat, jestli vám něco nechybí …” Odpovídám, že k dokonalosti mi chybí už jen klíč od dveří, ale z nějakého důvodu moji odpověď nikdo nebere vážně.
12:00 Oběéééd. Super! Nic mě nedokáže vytáhnout z postele tak, jako ten stavební materiál, co dovezla firma honosně se označující za catering. Právě jsem přišel o důležitou část zažívacího traktu a k obědu jsem dostal kaši, kterou kdyby znali naši předchůdci, nepotřeboval by Karlův most rekonstrukci ještě dobrých tisíc let. A abych si pošmáknul, topila se v oleji. Sice obvykle nemám nic proti pintě kvalitního vypečeného sádla, ostatně proto taky můj žlučový zásobníček už raději spáchal sebevraždu, ale jak mám mít vůli doma dodržovat žlučníkovou dietu, když si už z nemocnice přivezu špatné návyky?
13:00 “Jéé, vy jste nejedl?” Ačkoliv věřím v to, že evoluci, svini pomalý, bude trvat ještě tisíce let, než přizpůsobí zažívací orgány člověka nemocniční stravě, odpovídám laskavě, že jsem ochutnal a bylo to tak vynikající, že si na to nechci zvykat, protože doma by mi to chybělo a určitě bych si způsobil zánět slepáku, abych se mohl zase tak dobře najíst.
14:00 První návštěva pro spolubydlícího
14:30 Všichni společně volají babičce, která kvůli stáří nemohla přijet a evidentně už i hovno slyší.
15:00 Svačina. A hele, puding! Zatím určitě nejlepší jídlo dne. Kdyby z něho šla vyndat lžička, určitě bych ho ochutnal. Ale voní hezky.
15:30 Další návštěva pro spolubydlícího
16:00 Návštěva pro mě
17:00 Další opozdilci na návštěvě
17:30 “Nese se večeře! Výborný kyselý chléb a máslíčko” Už je to jasný, chtěj mě zabít. Přemýšlím, jestli jim připomenout, že ty tři díry v břiše neznamenají, že jsem si nechal udělat obřízku.
18:00 Vytírá se podlaha. Je to velice krátká, za to ale hodně hlučná epizoda.
18:30 Konečně dorazil objednaný čaj, který měl podle posledních informací z před hodiny dorazit “hned”.
19:30 Oči mi padají, půjde se spát.
20:00 Měření teploty. Přemýšlím, že bych někomu nejraději narval do zádi celou meteostanici, ale asi bych nebyl první.
20:30 Dědek vedle nabyl dojmu, že mám zájem rozebírat s ním scénář Ordinace v růžové zahradě. Jediné, co bych rád rozebral, je dědek. Tím, jak jsem se k němu otočil zády, jsem mu asi nechtěně potvrdil můj zájem, tak si s mojí zadní částí vesele povídá dál.
21:30 Dědek jak mávnutím kouzelného proutku usíná se závěrečnýma titulkama. Jde se spát.
22:00 Sestra si nás od dveří kontroluje, jestli spíme. Asi si nebyla úplně jistá, tak pro jistotu práskla dveřma. Dědek udělal jen “eeee chrrrrr”, za to já bych teď ocenil tu výměnu prostěradla, kterou jsem ráno pohrdal.
22:30 Dědek chrápe tak, že z vedlejší budovy odpadává izolace. Zkusil jsem po něm hodit bažanta, ale kapalina v něm na poslední chvíli nečekaně vychýlila jeho přesně vyměřenou trajektorii. Jsem bez munice jak Rus u Stalingradu. Kdybych nebyl po tom celodenním maratonu tak unavený, načůral bych mu do kapačky.
23:30 Asi jsem si zvykl na dělostřelectvo, jehož batalion zakempil na druhé posteli, protože i přes vytrvalou ofenzívu pomalu usínám.
0:00 Dědek rozsvítil, relé v nemocničních světlech nepochopitelně dělají takový kravál, že není možné to rozsvícení přeslechnout ani na rozjeté techno párty. Chce vylít bažanta, i když v něm má hovno. Teda “nic”, aby snad nedošlo k mýlce. Zase takovej borec, aby nasral do bažanta, teda fakt není.
1:30 Dědkův bažant má asi problémy s prostatou, protože dědek opět rozsvítil a chce vylít bažanta, kde skoro nic není. To už ho sestřičky sjedou, že mě nenechá spát a ať příště zavolá až ho naplní. Ještě že alespoň ony měly rozum a svůj šepot ztišily pod úroveň hluku startujícího Concordu.
2:00 Dědek chrápe.
3:00 Plomby už mám úplně vydřený, jak skřípu zubama.
4:00 Usínám. Zdá se mi o řízku. Utíká přede mnou. Ale než zdolá val z bramborového salátu, je můj. Už se blíží k mé puse, kdežto v tom …
5:00 “Vstávejte vy lenoši, přece nám tu neprospíte celý den!” Kdo se sakra v 5 ráno prosil o veselou sestřičku?
Ten spánek fakt bodl. Úplně cítím, jak se mé břicho přes noc krásně zahojilo. I kdybych si musel na pokoj objednat rikšu, dnes jedu domů. Zachráním tím život jednomu starci, co zrovna čte napínavé slevy v letáku Kauflandu. Ještě že mě nikdy nečeká pobyt na šestinedělí. To bych asi kojil kefír.
Deníček ilegálního imigranta
Mám pocit, že jsem se dostal někam mimo svoje chápání. Očividně jsem ve společnosti, která je rozdělena na dva tábory, a každý mě jenom zneužívá pro tu svoji jedinou pravdu.
Jak jsem se dostal do České republiky a proč chci pryč
Všichni o nich mluví. Jsou jich plná média. Lidé se jich bojí. Vyhrávají se díky nim volby. Jací ale jsou ve skutečnosti? Společnost je bere jako masu, ale doposud se nikomu nepodařilo nahlédnout pod povrch. Nedávno se médiím podařilo získat osobní deníček jednoho z imigrantů a je to zajímavé čtení. Přikládáme jeho překlad a výňatky z nejzajímavějších pasáží.
1. den
U nás na vesnici se proslýchá, že to je v Evropě boží. No já nevím, ale když se to říká, bude to asi pravda. Hodně kluků od nás chce do té Evropy, ale já váhám. Co mi tu chybí? Mám chýši ze sloního trusu, nádobu na vodu bez vody, vlastní malé pole, kde je jenom písek, a soused má nově malárii.
2. den
Několik chlapů od nás už odjelo. Pořád tu kolují letáky, kde nás nějaká Angela z Německa zve k nim. Začínám být nalomený. Malárii už má i sousedka.
3. den
Dneska tu byla ta Angela z Německa osobně a všechny nás pozvala k sobě domů. Mám dojem, že by bylo neslušné tu nabídku nepřijmout. Malárii už má celá vesnice.
4. den
Když mě v noci v mé chýši napadl dikobraz, padlo mé konečné rozhodnutí. Pojedu do té Evropy. Tam se budu mít dobře. Prý dostanu peníze, vlastní dům bez dikobrazů a možná i automobil. To vypadá slibně.
5. den
Dikobraz, co mě minulou noc napadl, zemřel na malárii, takže mě tu už nic nedrží. Jdu na to. Zjistil jsem si, že cesta do Evropy stojí peníze. Převaděči očividně zadarmo nepracují. To je nepříjemné. Trochu se poptám po okolí.
6. den
Když jsem se zmínil u našeho šamana, který má malárii, že bych rád do Evropy, hned mi nabídl asi deset brožur od různých neziskovek, které mi prý cestu zaplatí. No vida. To je milé.
7. den
Cestovka mi zařídila odvoz náklaďákem kamsi na pláž, kde byl veliký gumový člun a spousta dalších mužů. Ptal jsem se kapitána lodi, jestli je tu někde delegát mojí neziskovky, že bych potřeboval vyřešit ubytování a postěžovat si na špatný servis. Dostal jsem pažbou pušky do zátylku a bylo mi řečeno, že to je můj delegát.
8. den
Hned brzy ráno jsme se nalodili. Nahnali asi 200 mužů do člunu pro padesát lidí. Při tom stálo na břehu několik fotografů, co si nás pořád fotili. Kapitán všem rozdal nové iPhony a balíčky s trhavinou. Když jsem se ptal, k čemu mi to bude, vysvětlil mi, že si to tak lidé z Evropy přejí.
Když si nás fotografové fotili, vystoupilo několik mužů ze člunu a místo nich nastoupily ženy a děti. Potom jsme vyrazili. Jeli jsme asi pět minut a potom nás kousek od přístavu čekala flotila asi padesáti lodí. Na jedné z nich jsem viděl znak své neziskovky. To bylo radosti.
9. den
Lodě neziskovek si nás rozdělily. Byl o nás docela boj. Neziskovky se hádaly, kdo si vezme koho. Pochopil jsem, že každá z neziskovek chce pro sebe co nejvíc nás Afričanů.
10. den
Vylodili jsme se v Evropě. Ještě před tím, než jsem vystoupil z lodi, mi můj delegát z neziskovky prozradil, že od teď mi je šestnáct let. Ačkoliv mi táhne na padesát, neprotestoval jsem. Oni vědí, co dělají.
11. den
Jsem pořád spolu s ostatními lidmi v přístavu. Je tu děsně dlouhá fronta a na konci máme říct své jméno, věk a proč tu jsme. Mám své instrukce, tak to nesmím pokazit.
12. den
Nahlásil jsem kontrole, že mi je šestnáct let a utíkám ze své země, kde zuří válka. Dostal jsem nějaké razítko a spolu s dalšími lidmi mě poslali na další stanoviště.
Tam mě oblékli do otrhaných šatů, dali mi do náručí nějaké cizí malé uřvané dítě, rovněž v otrhaných šatech a přidělili mi i plačící ženu. Ukázali mi mapu, kam mám jít.
15. den
S uřvaným cizím fakanem a plačící hysterkou se spolu se skupinou asi sto lidí plahočíme nějakou pustinou. Neustále si nás někdo fotí. Nejhorší je, že za námi pořád chodí nějací srdcaři a dávají nám deky, aby nám nebyla zima, a říkají, že nám drží palce. Ty vole, už mám asi třicet dek. S přehledem bych to ustál i na Severním pólu.
20. den
Už mě to v té Evropě přestává bavit. Zase nějaká změna. Zabavili mi cizí dítě i cizí manželku, naložili mě a dalších asi deset chlapů do dodávky a někam nás vezou.
21. den
Dodávka nás vysadila kdesi na parkovišti, kde bylo děsně moc novinářů a tři usměvaví chlapi. Ti nás hladili, plácali po zádech a pózovali s námi pro fotografy. Vůbec jsme nevěděli, o co jde. Ještě že umím trochu anglicky. Dozvěděl jsem se tak, že jsme první imigranti v České republice a že je pro ně, pro ty tři chlapy, čest, že jsme si vybrali zrovna jejich zemi v útěku před válkou.
Ty vole, já jsem si nevybral žádnou Českou republiku. Já chci do Německa. Co je tohle za bordel?
22. den
Pořád nás tahají po nějakých tiskovkách. Z nějakého důvodu jsem vyfasoval velký šutr a měl ho položit někam doprostřed staveniště. Říkali, že to je základní kámen pro mešitu. Bylo kolem nás děsně moc lidí s různými transparenty, na kterých byla přeškrtnutá mešita. To jsem úplně nepochopil, proč pokládám základní kámen pro mešitu, když ti lidi mešitu nechtějí. Po chvíli na mě ti lidé začali házet odpadky, tak je policie pokropila hadicí s vodou a rozehnala obušky.
23. den
Proboha, kdo je to ten Okamura a proč mi říkal, že mě zastaví a řekne mi NE? Už to vypadalo, že ten humbuk opadne, ale ráno se za mnou na ubytovně stavil nějaký Japonec, představil se jako Okamura a vykládal mi, že jsem přišel zničit nějaké jeho hodnoty nebo co. Celou dobu to natáčel nějaký chlap na kameru. Když skončilo natáčení, Okamura se usmál, potřásl mi rukou a říkal, že jsem přesně to, co potřeboval. Pak odešel. Nevím, co si o tom mám myslet.
25. den
Pořád mě drží v nějaké ubytovně. Prý mám volný pohyb po městě, ale když vyjdu z areálu ubytovny, hned po mě lidé hází kameny. Dneska jsem dokonce ve městě dostal třikrát přes hubu. Několik mladíků na mě cosi pokřikovalo. Jeden z nich křičel anglicky něco ve smyslu, ať se vrátím do Iráku a nazval mě teroristou. Ty vole, to mě fakt namíchlo. Ještě mě tu budou chvíli srát a fakt vezmu tu trhavinu, co mám v batohu, a někde se odpálím. Na truc.
27. den
Je to tu celý píčou ke zdi. Opět tu byli za mnou v ubytovně nějací pošuci s kamerami a nutili mě, ať jim povyprávím o mírumilovnosti islámu. Jako zaříkávač hadů vím o islámu kulový. Potom nějaký učenec četl Korán, porovnával ho s Biblí, načež se mě ptal na názor. Když jsem mu vysvětlil, že o těchhle věcech nic nevím, že jsem jenom chudý farmář bez vzdělání, div ho nekleplo a s úsměvem mě na kameru opravil, že jsem se nejspíš špatně vyjádřil a že jsem místo nevzdělaného farmáře myslel raketového inženýra. Jen jsem nezúčastněně mávnul rukou, aby měl radost.
28. den
Mám pocit, že jsem se dostal někam mimo svoje chápání. Očividně jsem ve společnosti, která je rozdělena na dva tábory, a každý mě jenom zneužívá pro tu svoji jedinou pravdu. To já ale nechci. Já jsem sem byl pozván na blahobyt, peníze, vlastní dům a auto. Místo toho bydlím v zaplivané špeluňce, žeru z konzerv a pořád za mnou někdo leze, fotí mě a natáčí. Takhle jsem si to nepředstavoval.
30. den
Tak a konec. Tohle je děsné psycho. Jedni lidi mi hází zápalné lahve do oken, vykřikují smrt islámu a demonstrativně před ubytovnou zapalují Korán, zatímco druhá sorta lidí za mnou furt leze, dává mi deky a neustále mi dává šálek horkého čaje, abych se prý uklidnil, že teď už bude jenom dobře.
Na tohle já nemám. Tady to balím. Odjíždím zpátky domů. Do Afriky. Do té mojí chajdy ze sloního trusu a za dikobrazem s malárií. Tam to sice není žádná sláva, ale pořád lepší jak tady.
A pár tweetů od Dojnice:
- Slováci se podle průzkumu stěhují do Česka za lepšími podmínkami. Tak jeden si tady skutečně pořádně vylepšil životní standard.
- Miroslav Kalousek vyzval ke společnému postupu demokratických politických sil a že by to jako vedl.
- Podle odborníků bude mamba hledat nějaké teplé místo na magistrátu.
- Když koukám, kolik fakturuje Prchal Babišovi, tak by mě nikdy nenapadlo, že lze prodat duši ďáblu tak lacino.
- Netflix a podobné služby budou muset povinně nabízet 30% evropské produkce. Nevím, jestli se mám začít bláznivé smát nebo bezmocně řvát.
- Ministryně Maláčová plánuje zvýšit rodičovskou. Zvýšení je založeno na syntéze peněz ze vzduchu.
- Australská EMH získala povolení k průzkumu cínovského lithia. To vlastně byla jen taková legrace, jak Adrej s pěnou u huby řval ve Sněmovně něco o krádeži za bílého dne.
[ad#pp-clanek-ctverec]
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.
Příspěvky za měsíc květen 2022:
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Silvia Ambrogini 250,- Kč, Vladimír Kudrna 1000,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Anonym 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Miroslav Andreska 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Hana Válková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Pavel Fila 50,- Kč
Celkem za měsíc: 4 750,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
(19 votes, average: 3,68 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
O konci švédského hokeje
PAVEL CHRASTINA Kdo by neznal hru, která se jmenuje hokej. Hraje se to zahnutými holemi, kterými se postrkuje malý
Jak se baví internet: Proti covidu budeme o�...
EMA Abram během večera prohrál sto dolarů a naříkavě se obrátil na své přátele: “Kamarádi, pomozte mi, prosím! Jestli