Historii píší vítězové

Historii píší vítězové. A někdy ji i přepisují, přebarvují, přibarvují, ladí do různých barevných tonů, jak se to momentálně hodí tomu či onomu politickému cíli. A to, co jsme uznávali jako historický fakt, je dnes zpochybňováno, a zítra bude zpochybňováno zase jinak. Zacházet s historií jako s hadrem, který lze cupovat na kousky a z každého jednotlivého kousku si vyrábět prapor a mávat s ním, podle mě svědčí o naprosté absenci sebevědomé politiky. A to platí pro všechny, kteří se politizace historie dopouštějí. Platí to samozřejmě pro Rusko, které ze svého angažmá v 2. světová válce dělá nedotknutelnou svátost, přičemž tato svátost je do značné míry výsledkem poválečné komunistické propagandy. A platí to i pro naši domácí politiku.

Pokud by naše domácí politika byla sebevědomá, bylo by z celkového pohledu úplně jedno, jestli Rudá armáda přijela do Prahy včas nebo pozdě. Pokud by se naši, ale i ruští politici nepustili do trapných tanečků kolem sochy maršála Koněva, nebylo by potřeba dnes diskutovat o tom, zda 9. května ráno, tedy nějakých šest hodin po německé bezpodmínečné kapitulaci, přijely ruské tanky do Prahy jako do města, v němž už byly boje rozhodnuté, nebo zda ten příjezd měl nějaký vojenský význam. Je to vlastně neuctivé – vůči těm milionům vojáků, kteří si rozhodně nevybrali, zda potáhnou na Prahu nebo na Berlín, zda se zastaví před Varšavou a nechají tamní povstání utopit v krvi, a vlastně ani v roce 1939 si nemohli vybrat, zda se budou účastnit zničení Polska nebo ne.

Já vůbec netvrdím, že dnes, po tolika letech, musíme být Rusku za něco navždy vděční. Vděk je hodnota, na kterou se ve válce vůbec nehraje. Navíc v závěrečné fázi války, kdy už bylo jasné, že Německo prohraje, šlo do značné míry nejen o porážku nacistů, ale také o získání co největšího vlivu po válce. Na druhou stranu odmítám zase opačný extrém, kterého se dopouštějí progresivní levičáci z řad Pirátů, Topky nebo třeba ODS, tedy snažit se postupně osvobození Čech líčit tak, aby se jednoho dne dalo mluvit nikoliv o osvobození, ale o dobytí a obsazení. Zda byl Sovětský svaz totalitním státem nebo nebyl (jistěže byl) a zda byl na začátku války agresorem (samozřejmě že byl), nehraje v kontextu vypráskání Němců z našeho území žádnou principiální roli. K porážce nacistického Německa bylo nutné vést útok i na německé jednotky na území Protektorátu. K tomu nevedly Stalina a jeho maršály nějaké bohulibé úmysly, nýbrž nutnost porazit Německo všude. A z této nutnosti vyplývá i pražská ofenzíva i celé tažení v českých zemích, které německé síly postupně oslabovalo. Kdyby první ruské tanky stihly přijet do Prahy o nějakých dvanáct hodin dříve, ještě by nejspíš zasáhly do bojů. To, že to nestihly, nijak nesnižuje podíl Rudé armády na vyhnání Němců z Čech. Nicméně plyne z vojenské nutnosti automaticky nějaká vděčnost vůči dnešnímu Rusku? Podle mě nikoliv. Platí to však na obě strany. Pokud se dnes někdo snaží líčit ruské obsazení většiny území Protektorátu jako připravu politických pozic a pomalé upevňování vlivu, který vyústil v komunistický převrat roku 1948, můžeme stejně tak vyčítat západním spojencům, že čáru rozdělující sféry vlivu Západu a Sovětského svazu nenakreslili o kus dál na východ a že Československo, zemi, která byla před 2. světovou válkou pevně ukotvena k Západu, předhodili komunistům. Přičemž všechny politické aspekty a důvody, které k rozdělení dobyté, resp. osvobozené Evropy rozdělily právě Labem, nikterak nesnižují úsilí a nasazení amerických vojáků stejně jako brilantní operační umění generálů jako byl Patton. Nebo na opačné straně Žukov.

Pokud mlčky souhlasíme politizaci historie, dáváme tím všem politikům jakýsi bianko šek na celé naše dějiny. A otvíráme tím možnost jednoho dne, až se to někomu bude hodit, zpochybnit americké osvobození Plzně, zbourat pomník generála Pattona a ve školních atlasech označovat jeho vojáky osvobozené území jako obsazené či okupované. Nebo ještě hůře, s trochou nadsázky, označit nacisty jako sjednotitele Evropy, jimž se celý ekonomicko politický záměr jen trochu vymkl z rukou. Na místě Koněvova pomníku se tak může, opět s trochou nadsázky, objevit velitel, který bude symbolizovat sjednocenou Evropu a přitom mít vztah k českým zemím – třeba německý generál pěchoty Johannes Blaskowitz, který v roce 1939 obsadil Čechy.

Tohle totiž není spor mezi primátorem Hřibem nebo řeporyjským starostou Novotným na jedné straně, a ruskými politiky na straně druhé. Je to spor mezi mocí a dějinami. A my bychom neměli dopustit cupování našich dějin, bez ohledu na to, zda ji cupují Hřibové a Novotní, nebo Rusové a naši komunisti.