23.8.2016
Redakce
0
Kategorie: Historie

Euroarmáda

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

Bez společné evropské armády se neobejdeme! Alespoň tedy podle našeho  pana premiéra ne. Slavnostně a velice důrazně to v pondělí vyhlásil na  ministerstvu zahraničí v Praze, na onom každoročním setkání s českými velvyslanci. A jakýmsi kouzlem nechtěného mu vyšla tahle řeč, téměř na den přesně, na jedno neblahé výročí.

[ad#clanek-respo]

Před 48 lety, v pozdních nočních hodinách 20. srpna 1968, k nám vtrhla jakási vojska. Téměř 700 tisíc ozbrojenců s nespočtem vojenské techniky, pro přehled označené bílými, invazními pruhy,  obsadilo do rána 21. srpna celé území republiky. Nebyli to „Rusové“ jak se dnes běžně říká. Byla to vojska tehdejšího Varšavského paktu. Tedy, upřímně, v tomto případě ne zcela kompletní vojska. Rumuni na to tenkrát hodili bobek. Ale všechny ostatní socialistické státy se poctivě, alespoň menším kontingentem, akce zúčastnily.

A co že to vlastně bylo zač,  ta „vojska Varšavské smlouvy“? Byly to národní armády Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, NDR, Polska, Rumunska  a Sovětského svazu, které byly dány do kupy a pod společné velení na základě tak zvané Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 ve Varšavě. Albánie z toho později vystoupila, ale ostatní vytrvali až do hořkého konce.

Velení spolku vypadalo na papíře velice demokraticky. V jeho čele stál tak zvaný Politický poradní výbor, složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. Neoficiálně však tomu veleli Sověti. Totálně, nesmlouvavě a rázně, jak bylo jejich zvykem. Jediným úkolem těch nejrůznějších „národních“ zástupců a jiných podržtašků, kteří se (jako jakýsi druh křoví) vyskytovali ve vedení organizace bylo pouze převádění pokynů Moskvy do národních armád.

Hlavním a jediným oficiálně deklarovaným úkolem paktu byla obrana socialistického tábora proti západnímu bloku NATO. Ale „šedá teorie, žití strom zelený“. Tou jedinou společnou „ostrou“ a „bojovou“ akcí spolku byla právě a jen invaze do Československa. Invaze, která měla jediný cíl. Zabránit odklonu Československého vedení a jeho politiky od toho jediného správného způsobu budování socialismu.

Proč to teď, po letech připomínat? Třeba proto, že historie, jak praví antické přísloví, je  „magistra vitae“, tedy učitelkou života. A že spousta detailů, známých pamětníkovi z oněch neblahých dob, se  znovu vynořuje ze zapomnění v konceptu té „společné evropské armády“, který nám předkládá EU a který její agenti u nás tak násilně protlačují.

Navrhovaným cílem té evropské nad-armády má být ochrana hranic EU. Krásné. A taky potřebné. Ale v souvislosti s činností jiné evropské nad-národní organizace, Frontexu, to vzbuzuje značné rozpaky. Onen Frontex byl přece taky původně určen k ochraně hranic. Jenže jeho praktická činnost, zejména v posledních dvou letech, připomíná ze všeho nejspíše luxusní cestovku. Sbírá, loví a „zachraňuje“ ty tak zvané uprchlíky po celém středomoří a v teple, suchu a hlavně bezpečně je dopravuje na pobřeží EU.

Že by tedy ta nová Euroarmáda měla za úkol bojovat proti Frontexu? Že by měla potápět jeho lodě a bránit jim všemi prostředky v přistání a sypání „nechtěnců“ do evropských přístavů? Anebo jinak, třeba na takové Slovinské či Rakouské pozemní hranici: že by se vynořila v nouzi nejvyšší, slzotvornými granáty rozprášila agresivní dav, vyspravila a podepřela poškozené ploty a dala oddychnout jejich umdleným národním obráncům? Že by? Věří tomu někdo?

Spíše se zdá, že jde o další z Eurounijních podrazů. Tak, jak je u nápadů přitékajících z Brusele pravidlem. Že nám tu, pod ušlechtilou záminkou ochrany hranic, chtějí pokoutně vnutit evropského drába. Organizaci, která by byla schopna protlačit nechtěnou a lidem odmítanou politiku silou. Která by nebránila, ale naopak vypomáhala umdlévajícímu Frontexu s přepravou islamizátorů na místo určení. Sílu, která by místo posilování národních plotů dohlédla na jejich stržení a poctivou, rovnoměrnou distribuci „obohacovatelů“. A konečně i nástroj, kterým by mohla být korigována a tak nějak napravena „nesprávná“, „neevropská“ a nebo (nedej Alláh) i  „nacionalistická“ rozhodnutí národních parlamentů. Tak, jako kdysi.

A kdo že by měl být novým Sovětským svazem? Kdo že by měl novou organizaci pevnou a rozvážnou rukou kormidlovat k skvělým eurozítřkům? Na zmatené Junckery a Tusky už není spoleh.  Tahle věc vyžaduje ráznost a takovou nějakou téměř pruskou disciplímu…. 

Leccos může naznačit pár letošních výroků, zaslechnutých od sousedů. Tak třeba německý ministr zahraniční Frank-Walter Steinmeier prohlásil: „Naším cílem je vybudování Evropské armády. Jako hlavní politický bod to máme v programu už mnoho let,“A přitakává mu i spolková ministryně obrany Ursula von der Leyenová: „Čtvrtstoletí, kdy se Bundeswehr jen zmenšoval, je u konce. Je načase, aby německé ozbrojené síly opět posílily,“ Armáda by podle ní měla „mít možnost personálně pružně reagovat na nepředvídané hrozby a současné bezpečnostní výzvy.“

[ad#clanek-respo]

Takže si to shrňme. Lid v členských státech EU se, více či méně, bouří. Někde remcá potichu, někde už začíná dost nahlas. EU je na pokraji rozpadu. Obyvatelstvo čím dál většího počtu evropských zemí si vynucuje obrat kormidlem, pryč od zničující politiky Bruselu. Sociální experiment se začíná zadrhávat.

A v téhle situaci pak ti, kteří to celé uvedli do pohybu a celou krizi způsobili, navrhují „společnou evropskou armádu“ Děkuji, nechci. Já už jsem vpád jedné společné armády zažil.

vylicil

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (33 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky