Dozimetr není jen kauza, ale systém s ruskou stopou

Dobiášová v rozhovoru vrací posluchače až k počátkům hnutí STAN. Připomíná jeho formování ve Zlínském kraji a tvrdí, že už tehdy se kolem projektu pohybovali lidé spojení s rodinou Redlových. Následně kreslí obraz politického uskupení, které s rostoucí mocí získává nejen zastupitele, radní a přístup k institucím, ale také pozornost sponzorů a byznysových skupin. Právě tento mechanismus podle ní funguje tak, že soukromé peníze pomáhají straně vyrůst a strana pak skrze své nominanty získává vliv nad městskými firmami, kraji, ministerstvy či veřejnými zakázkami. V její interpretaci nejde o exces, ale o logiku moci. Jak sama říká, „čím větší moc ta strana, to hnutí má, čím větší vliv a to je cílem, tak financuješ, budeš podporovat tu stranu“.

Klíč jménem Michalik

Ještě zásadnější je její tvrzení o ruské stopě. Dobiášová v rozhovoru opakovaně popisuje, že při pátrání narážela na „byznys s Ruskem, byznys s Rusy, energetický byznys, fotovoltaiky, bankovní sektor, skryté schránky na Kypru“. Tvrdí, že právě v okruhu Věslava Michalika se objevují ruští podnikatelé a obchodní vazby, které podle ní nelze pominout. V jednu chvíli dokonce říká velmi tvrdou větu, že „STAN byl financovaný z ruských peněz“, aby ji vzápětí zpřesnila tak, že šlo o peníze z Michalikových byznysů s Rusy. Je to jedno z nejsilnějších tvrzení, které v podcastu zaznělo. Dobiášová jej nepodává jako dojem, ale jako závěr, k němuž podle svých slov dospěla při práci s firmami, obchodními vazbami a finančními toky.

S touto linií souvisí i její důraz na časovou osu. Podle Dobiášové se část zásadních věcí odehrávala už v době, kdy se STAN dral k vládní moci. Tvrdí, že v roce 2021 už byli lidé z okruhu Redla a Hlubučka sledováni Národní centrálou proti organizovanému zločinu. Právě v té době se zároveň řešila Michalikova nominace na ministra průmyslu a obchodu, která nakonec padla. Dobiášová naznačuje, že tehdy už se kolem jeho byznysu a jeho vazeb vynořovalo příliš mnoho problémů. Současně z toho vyvozuje další tezi. Podle ní bylo pro určité kruhy důležité, aby se Vít Rakušan dostal na ministerstvo vnitra. V rozhovoru to říká bez obalu: „Já jsem přesvědčená o tom, že Víta Rakušana potřebovali na vnitru.“

Velkou pozornost věnuje schůzce na ministerstvu vnitra, která se podle ní odehrála poté, co se k některým informacím dostali novináři. Tvrdí, že tuto schůzku nikdo z přítomných nepopřel a že na ní měli účastníci odkládat telefony do krabice. Důležitější je ale to, co mělo na schůzce zaznít. Podle Dobiášové se zde měly probírat kontakty jednotlivých lidí na osoby spojované s Dozimetrem. V této souvislosti připomíná údajný přepis, v němž má zaznít i věta, že Vít Rakušan a Věslav Michalik „měli na starosti Prahu“. Právě to je podle ní jedna z vět, která zásadně mění perspektivu a posouvá pozornost od spodních pater kauzy k jejímu politickému centru.

Jak funguje systém

Dobiášová v rozhovoru tvrdí, že po smrti Věslava Michalika STAN odpadl největší problém. Formuluje to mimořádně tvrdě a zároveň otevřeně přiznává, jak závažně taková věta zní. „Nejvíce STAN očistila smrt Věslava Michalika,“ říká. Jeho úmrtí navíc zasazuje do širšího rámce podivných úmrtí a nehod lidí, kteří se podle ní pohybovali kolem celé kauzy nebo mohli mít důležité informace. Tady rozhovor přechází do nejcitlivější roviny. Dobiášová sama několikrát zdůrazňuje, že neví, zda jde o náhody, nebo o něco víc. Přesto říká, že „kolem Dozimetru je poměrně dost mrtvých“ a že jde o „zvláštní náhody“. Tuto pasáž je třeba číst přesně tak, jak zazněla. Ne jako důkaz, ale jako novinářkou formulované podezření a otázku, kterou podle ní nikdo uspokojivě nezodpověděl.

Významnou část rozhovoru tvoří i popis toho, jak podle Dobiášové vypadá mechanismus vyvádění veřejných peněz. Už nemluví jen o Dopravním podniku hlavního města Prahy, ale také o Středočeském inovačním centru a o širším modelu fungování. Popisuje situaci, v níž podle ní veřejné peníze proudí do institucí, které ovládají nebo personálně kontrolují lidé napojení na politickou moc, a odtud pak dál do firem spřátelených s donátory a lidmi z okolí politického vedení. V jedné konkrétní pasáži rozebírá podle ní typický postup u obecních pozemků. Nejde prý o to, že by někdo přišel a nápadně ukradl majetek. Podstata je v tom, že se nastaví systém, který obchod „vyčistí“. Najde se právní kancelář, znalecký ústav, vhodná metoda ocenění, správně položená objednávka a výsledek je na světě. Všechno vypadá formálně čistě, ale skutečný efekt je podle ní jediný. Veřejný majetek se dostane do soukromých rukou hluboko pod reálnou hodnotou.

V závěru rozhovoru se Dobiášová dotýká také médií a vlastního profesního zázemí. Tvrdí, že právě zde narážela na odpor, když chtěla některé vazby a širší souvislosti otevřít už během svého působení v České televizi. Podle jejích slov se nechtěla spokojit s povrchovým příběhem jednotlivých aktérů, ale snažila se ukázat celý mechanismus. V tom podle ní narážela na redakční zdrženlivost a někdy i na neochotu jít proti politickému proudu. Ještě ostřeji pak mluví o tom, jak média pracují s realitou. Nejde podle ní jen o to, co zveřejní, ale také o to, co zamlčí, kam nasvítí reflektor a co nechají ve tmě. V této logice pak vysvětluje i to, proč podle ní nebyla dostatečně otevřena Michalikova role nebo vazby mezi sponzory, politikou a veřejnými institucemi.

Rozhovor nekončí jen velkou politikou, ale i osobní zkušeností. Dobiášová popisuje tlak, sledování, zvláštní situace kolem auta i nepříjemné signály, které podle ní přicházely ve chvílích, kdy se dostávala příliš blízko citlivým tématům. Nehraje si při tom na hrdinku. Naopak působí věcně a opatrně. Říká, že nechce být paranoidní, ale některé věci už podle ní překračovaly běžnou mez. I to zapadá do celkového tónu rozhovoru. Nejde o teatrální gesto. Jde o popis prostředí, v němž se podle ní pohybují vysoké peníze, politický vliv a lidé, kteří neradi ztrácejí kontrolu.

Celý podcast tak stojí na jedné zásadní tezi. Pokud se veřejnost spokojí s verzí, že Dozimetr je příběh několika obžalovaných mužů a několika korupčních schůzek, nic nepochopí a nic se nezmění. Dobiášová tvrdí, že je třeba dívat se výš. Na sponzory. Na toky peněz. Na zákulisní vazby. Na roli Věslava Michalika. Na vztah Michalika a Víta Rakušana. Na byznysové propojení s Ruskem. A také na to, komu vyhovuje, když se celý příběh zastaví o patro níž. V jedné větě to shrnuje přesně: „Tady se vytvořil systém, jehož prostřednictvím se prostě krade.“

Její slova jsou tvrdá, místy až výbušná. O to víc ale přitahují pozornost. Nejsou to slova člověka, který by mluvil o jedné aféře z archivní police. Jsou to slova novinářky, která tvrdí, že pod známou kauzou leží ještě druhé patro a pod ním možná třetí. A právě tam podle ní začíná skutečný příběh Dozimetru.