Mezinárodní právo nedokáže zastavit tyranské režimy

Velkolepá prohlášení západních politiků tvrdících, že preventivní použití síly proti vražedným režimům je jaksi ilegální, jsou dnes již téměř povinným klišé. S podobnými a často identickými prohlášeními o zásadním významu dodržování mezinárodního práva při vedení války proti Íránu a jeho teroristickým proxy zástupcům, jako je například Hizballáh, již vystoupili vedoucí představitelé Velké Británie, Kanady, Francie, Německa, Norska a většiny evropských zemí.

Tato prohlášení jsou výmluvným příkladem povrchního a nebezpečného západního diskurzu o válce, právu a spravedlnosti. Z velké části je to zásluha osobností z nevládních organizací, jako je bývalý šéf organizace Human Rights Watch Kenneth Roth, kteří racionální diskusi o lidských právech a použití síly v sebeobraně ideologicky zneužily. Roth a jeho sbor, včetně morálně slepých akademiků prohlašujících se za právní experty, propagují imaginární „mezinárodní řád založený na pravidlech“, který paralyzuje demokracie a zároveň chrání despotické diktátory a teroristické tyrany.

Dokonce i na Novém Zélandu byla těmto otázkám přisouzena důležitost daleko přesahující jejich skutečnou váhu. Podle bývalé novozélandské premiérky Helen Clarkové USA a Izrael svými údery proti íránskému režimu, jehož hlavní hesla jsou „Smrt Americe“ a „Smrt Izraeli“, „porušily mezinárodní právo“. Vůdce opozice Chris Hipkins se přidal ke Clarkové a prohlásil, že „dodržování mezinárodního práva by nemělo být otázkou vlastního uvážení“. Současný premiér Christopher Luxon byl opatrnější a řekl, že mu chybí potřebné informace.

Helen Clarková je obdivovatelkou Kena Rotha, její nadace tohoto falešného proroka lidských práv v únoru hostila na Novém Zélandu. Nadační publikace Rotha chválily jako „předního světového obhájce lidských práv“, což zopakovala i novozélandská pobočka Amnesty International. Roth, Clarková a jejich kult ale ve skutečnosti místo šíření humanitárních hodnot zamlčeli brutální teroristickou válku vedenou íránským režimem a upřeli spravedlnost mnoha jeho obětem.

Podle jejich absurdní verze mezinárodního práva by preventivní a preemptivní údery – jako jsou údery prováděné USA a Izraelem – byly zakázány, s výjimkou případů, které definují jako bezprostřední, zjevné a všeobecně uznávané hrozby. V této formě jednostranného odzbrojení, připomínající evropské pacifisty 20. a 30. let minulého století, lze něco dělat, až když diktátoři a agresoři začnou masově vraždit. Právní fasáda a s ní spojené instituce, jako jsou OSN a Mezinárodní trestní soud, jsou od strategické, diplomatické a vojenské reality 21. století zoufale vzdálené.

Ti, kdo odsuzují útoky proti Íránu a odvolávají se přitom na mezinárodní právo, ignorují více než čtyři desetiletí trvající vražednou kampaň Íránské islámské republiky proti Spojeným státům a Izraeli. Vůdci teheránského režimu se od samého počátku vyjadřovali jasně: USA jsou „Velký Satan“, Izrael je „Malý Satan“. Boj proti nim a v ideálním případě jejich zničení je ústředním bodem ideologie íránského režimu.

Írán vybudoval síť proxy zástupců – Hizballáh v Libanonu, Hamás v Pásmu Gazy, Hútíové v Jemenu a šíitské milice v Iráku. Íránské revoluční gardy (IRGC) vybudovaly vojenskou mašinerii disponující tisícovkami balistických raket a dronů určených k útokům na izraelská populační centra a k blokování životně důležitých námořních tras, a vyzbrojily teroristické buňky, které spáchaly ohavné masakry od Jeruzaléma přes Bulharsko až po Buenos Aires. Takzvané „mezinárodní společenství“ – do něhož patří i vlivní lídři nevládních organizací, jako je Ken Roth, politici, jako je Helen Clarková, a agentury OSN pověřené ochranou mezinárodní stability a spravedlnosti – před tím zavíralo oči a odvetné útoky pokrytecky odsuzovalo.

Vzhledem k jadernému rozměru agresivních ambicí Íránu je zastavení hrozby ze strany Íránu o to naléhavější. Program obohacování uranu, vývoj balistických raket a otevřeně genocidní zápal vůči Izraeli vytvořily jedinečně výbušnou kombinaci. Režim, který bezostyšně volá po zničení jiného státu a pracuje na realizaci tohoto cíle, přece nemůže očekávat, že jeho sousedé budou jeho jaderný projekt vnímat jako legitimní civilní energetický projekt.

Ignorováním této reality se západní politici a experti na mezinárodní právo oddávají nebezpečným fikcím. Tito lidé budou svět přesvědčovat o špatnosti preventivních akcí tak dlouho, dokud nebude balistická raketa s jadernou hlavicí odpálena na Tel Aviv, Brusel, New York – nebo dokonce Wellington či Auckland. De facto žádají demokracie, aby před tím, než se začnou bránit, nejprve téměř připustily katastrofu.

Žádný legitimní právní systém, včetně mezinárodního práva, nemůže ve skutečnosti očekávat, že oběti budou ignorovat viditelné a věrohodné hrozby svého zničení. Článek 51 Charty OSN uznává přirozené právo na sebeobranu a nevyžaduje spáchání sebevraždy. A ani po státech nepožaduje, aby připustily pomalu postupující útoky, jako je ten íránský proti USA a Izraeli. Od aféry Caroline v 19. století, která vedla k definování tzv. Caroline testu, až po strategické doktríny studené války si státy byly vědomy toho, že vláda čelící drtivé a sílící hrozbě může – a dokonce musí – jednat na obranu svých občanů dříve, než dojde k útoku. To je podstata spravedlnosti.

A naopak, když teroristický režim prohlašuje, že chce zničit své sousedy a současně vyrábí balistické rakety, vyzbrojuje proxy milice a směřuje k vyrobení jaderných zbraní, je nečinnost sebevražedná.

V Londýně, Ottawě, Berlíně, a dokonce ani ve Wellingtonu neexistuje žádný rozumný výklad mezinárodního práva, který by od demokratických států vyžadoval, aby pasivně čekaly, až se takové katastrofické hrozby naplní.

Profesor Gerald Steinberg je zakladatel a prezident výzkumného institutu NGO Monitor. Ve svých výzkumech se zaměřuje na diplomacii a bezpečnost na Blízkém východě, oblast lidských práv, nevládní organizace a na izraelskou politiku a kontrolu zbraní. Mezi jeho publikace patří „The UN, the ICJ and the Separation Barrier: War by Other Means“ (OSN, Mezinárodní soudní dvůr a oddělovací bariéra: válka jinými prostředky), Israel Law Review, 2005; „Best Practices for Human Rights and Humanitarian NGO Fact-Finding“ (spoluautor, Nejlepší postupy pro zjišťování faktů v oblasti lidských práv a humanitární pomoci nevládními organizacemi), Nijhoff, Leiden, 2012; „Menachem Begin and the Israel-Egypt Peace Process: Between Ideology and Political Realism“ (Menachem Begin a izraelsko-egyptský mírový proces: Mezi ideologií a politickým realismem), 2019; „Applying the IHRA Working Definition to the UN and Human Rights NGOs“ (Aplikace pracovní definice IHRA na OSN a nevládní organizace v oblasti lidských práv), v publikaci „Contending with Antisemitism in a Rapidly Changing Political Climate“ (Boj s antisemitismem v rychle se měnícím politickém klimatu), 2021; „European Funding for Palestinian NGOs as Political Subcontracting“ (Evropské financování palestinských nevládních organizací jako politické subdodávky), v INSS Strategic Assessment (2021). Jeho komentáře byly publikovány v denících The Wall Street Journal (Europe), Financial Times a dalších. Vystupoval jako komentátor v BBC Radio, CNN, MSNBC, Al-Džazíře a NPR. Zabývá se také problematikou kampaně BDS (Bojkot, Stažení investic a Sankce), zneužíváním práva k politickému boji, vztahům s Evropou, nevládními organizacemi a zahraničním financováním.