ČSSD: Místo špatného řešení to nejhorší – útěk od odpovědnosti

Rozhodnutí ČSSD opustit při hlasování o nedůvěře kabinetu Andreje Babiše, v němž má ČSSD své zástupce, sněmovnu a nehlasovat, je naprosto inovativní krok. Kam se hrabe umanutost Andreje Babiše se svým prohlášením pro média, že „nikdy neodstoupí“. Kam se hrabe KSČM, která vyjádřila kabinetu i se sociálnědemokratickými ministry podporu. A kam se hrabou všechny strany opoziční, které se rozhodly svolat hlasování o nedůvěře vládě. Teď, v situaci, kterou nelze popsat jinak než jako zbabělý útěk před odpovědností a od svých voličů – tedy zbytku voličů! – jsou všechna předchozí prohlášení celé politické scény Hradem počínaje a Miroslavem Kalouskem konče jen plácání o ničem.

Stateční investigativci Sabina Slonková a Jiří Kubík strávili plno času ve Švýcarsku naprosto k ničemu. Vypátrali syna Babiše juniora, odpozorovali PIN pro otevírání dveří, zaklepali a vlezli do bytu úplně k ničemu. Vždyť jediný správný krok od všech slušných lidí v Česku byl jediný možný – už nikdy s Babišem. Opozice to také správně pochopila a dala se do práce. Svolala mimořádnou schůzi k vyslovení nedůvěry vládě. Demokratický blok dokonce umožnil dosud neslýchanou věc – strpěl vedle sebe populisty z SPD! Nyní přeci stačilo jenom do vlády „drcnout“ a musela se skácet. Proto byla ČSSD vyzvána k tomu, aby vládu opustila a hlasovala s opozicí.

Jan Hamáček, předseda kdysi silné strany, rozdával moudra o „slovenské cestě“, o tom, že by odchod ČSSD z vlády otevřel cestu populistům a že se ČSSD rozhoduje mezi „špatným a špatným řešením“. To, co nakonec z politického grémia kdysi silné a respektované strany vypadlo, je neuvěřitelný úder do svých řad a svých voličů. Přijaté řešení má pouze jednu přednost – nikdo s takovým postupem absolutně nepočítal. Reakce však nejsou pro ČSSD příznivé. Všichni účastníci současného politického zápasu jsou „v šoku“. ODS právě zdůrazňuje akcent zbabělosti, koaliční partner je „zklamán“, pokud jako koaličního partnera ČSSD vezmeme premiéra vlády. Všichni se diví a nechápou. A korunu tomu všemu nasadil Jan Hamáček tím, že vyzval ostatní strany, aby se domluvily na rozpuštění sněmovny, že „on dodá patnáct hlasů“. Neřekl, že se postaví do čela jednání, které by vedlo k rozpuštění sněmovny, ale že „připojí“. Zase by tedy politickou odpovědnost měli předvést jiní! Přiznám se, že jsem o ČSSD neměl nikdy valné mínění, ale ukázalo se, že pokud Bohuslav Sobotka byl předsedou slabým, Jan Hamáček je předsedou, který neomylně svou stranu vede do záhuby nevolitelnosti.

Hlasování o nedůvěře české vládě tak dostalo naprostou pachuť nechutnosti. ČSSD natolik touží zůstat ve vládě, a přesto není ochotna pro tuto vládu hlasovat? Neuvěřitelné. Středou 21. listopadu si ČSSD podepsala definitivní cestu do politické bezvýznamnosti. Ať už by hlasovala pro nebo proti vyslovení nedůvěry, byl by v tom jistý zájem být alespoň trochu respektovaným partnerem. Hlasování pro i proti by totiž mělo jasné kontury. Nehlasování je katastrofou – jediný správný výklad je totiž tento. Babiš nám sice vadí ale mnohem důležitější je pro nás zůstat ve vládě i když v ní bude Babiš stále premiérem.

Jak bude reagovat Babiš? Do pátku to asi nechá být a pak má několik možností včetně odvolání ministrů za ČSSD kromě ministra zemědělství, který byl nominantem Miloše Zemana. A nebo nemusí dělat nic a jen sem tam něco utrousit o tom, že ČSSD „zachránil přijetím do vlády“ od zániku a přitom usilovně pracovat na definitivním zaříznutí ČSSD. Toto je jen pokračování zániku nejstarší české politické strany, která už dokonce ani nehledá žádného zachránce. Akce “odchod ze sněmovny” je navíc krásným příkladem hledání “třetích cest”, v němž se ČSSD už mnohokrát “vyznamenala”.