6.3.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Vzpoura proti exekutorům

Sdílejte článek:

PRAV 

Před 80 lety se na severovýchodě Slovenska zvedla vlna odporu proti exekucím. Do historie se zapsala jako čertižniansko-haburská vzpoura či dokonce povstání.

[ad#textova1] 

Postrach všech dlužníků. Málokoho nenáviděl prostý slovenský lid více než exekutory, tyto vykonavatele soudních příkazů a rozhodnutí daňových úřadů. Přitom i mezi exekutory se vždy našli slušní a pořádní úředníci, jenže je zastínili přehorliví, nemilosrdní až bezohlední kolegové, kteří neváhali překročit tenkou hranici mezi literou zákona a byrokratickou svévolí. A právě proti nim se před 80 lety zvedla vlna odporu na severovýchodě Slovenska, v Čertižnom a Habure.

„Vážně nepokoje na východním Slovensku,“ hlásaly palcové titulky pražských večerníčků.

„Šest četníků zraněných, z toho jeden vážně.“

„Střílelo se z obou stran.“

„Rozvášněný dav utloukl okresního komisaře.“

Jenže éra selských povstání na našem východě definitivně skončila již roku 1831. Tehdy olej do ohně přilila — kromě hladu z velké neúrody — i preventivní opatření proti epidemii cholery. Mnozí si je vysvětlili jako zlý úmysl pánů: prý chtějí otrávit poddané a zmocnit se jejich majetku.

To, co se strhlo o století později, bylo přece jen lokálního charakteru, trvalo krátce a nemělo potenciál masovějšího protestního hnutí. Český deník Národní listy vyjádřil již 15. března 1935 v jednom svém titulku poměrně přesně jevovou stránku konfliktu: „Dramatický dozvuk exekučních dražeb“.

O tři dny později informoval Okresní úřad v Medzilaborcích vedení Krajského soudu v Košicích o průběhu exekuce v Čertižnom: „Když berní exekutor chtěl vejít do stáje, postavil se mu Pavel Dimun na odpor a do stáje ho nepustil … (přivolanou) Četnickou hlídkou byl jménem zákona vyzván, aby neodporoval výkonu exekuce … výzvy však neuposlechl … v tom okamžiku se už na ulici shromáždil dav vykřikující, že četníci nemají co poslouchat exekutora a nemají co v Dimunově dvoře hledat.“ Vzápětí dopadla na hlavy Jana Musila, exekutora daňového úřadu, a Emila Mihala, soudního vykonavatele, sprška kamenů a polen.

Výjev u Dimunových se odehrával ve středu 13. března odpoledne. Tento den začal ráno třemi exekucemi v Borove a v poledne pokračoval dalšími čtyřmi v Habure. Úředníci v obou obcích nenarazili na žádné větší problémy.

V sousedním Čertižnom je čekaly dvě exekuce, první u Ivana Dimuna. Ten dlužil 404 korun na přímých daních a berní úředník se chystal za nedoplatky zabavit malozemědělci krávu — jedinou živitelku rodiny. Hospodář však nebyl doma, exekutorům se postavil do cesty jeho syn Pavel: „Počkejte na otce, vyřiďte si to s ním, já vám krávu věru nevydám.“

Přivolaní četníci se po incidentu stáhli do svých kasáren v Čertižnom. Exekutoři, plní ran, mohli skončit ještě hůř, kdyby Četnické hlídka nekryla jejich útěk z vesnice.

Tak dost! — Řekli si Rusíni

Večer se v obci konala schůze agrární strany, na kterou přijeli její tři agitátoři, vedení ředitelem okresní odbočky Rolnické vzájemné pokladny. Bojově naladění Čertižňané vtrhli do místnosti, kde se schůzovalo, rozbili lampu a v následujícím zmatku zmlátili nevítané agitátory tak, že ředitele Kováče museli později ošetřovat v nemocnici.

Mimochodem, deník lidové strany Slovák připisoval hlavní vinu za nepokoje v Medzilaboreckém okrese ne bezcitným exekutorům, ale tehdy vládnoucí agrární straně, která údajně nedodržela vůči Východoslovenským malorolníkům své staré předvolební sliby.

Podobně komentovaly tyto události i pražské Národní listy, noviny blízké národním demokratům. „Není náhoda, že hlavním požadavkem vzbouřenců byla náhrada za válečné škody,“ napsali.

„Na východě bylo něco slibováno, pak se s tím stranicky agitovalo, ale nic se nesplnilo.“

Politická opozice využila nepokoje na východě na otloukání vládní koalice zprava i zleva. „Vládní politici slibovali válkou postiženým malorolníkům nejen náhradu škod,“ připomněl v parlamentu (Národním shromáždění) Jozef Vallo, poslanec za KSČ — „ale rovněž odpisy daní, snížení úroků a zastavení exekucí.“

V tomto tmavém koutě Slovenska zanechala první světová válka po sobě strašnou spoušť. V listopadu 1914 a v únoru 1915 zde probíhaly urputné boje mezi ruským a rakousko-uherským vojskem. Ale v okolí Sniny, Medzilaborců, Svidníku se žilo velmi špatně už i za Rakousko-Uherska. Dva britští cestovatelé, kteří tímto krajem procházeli roku 1913, později napsali, že takovou bídu neviděli ani v Indii.

Následovala válka a poválečná obnova. Sociální problémy se i zde vystupňovaly zejména s příchodem celosvětové krize na konci 20. let. A na jejím vrcholu je ještě umocnily důsledky neúrody.

Před dvěma měsíci (Pravda 12. 1. 2015) jsme na tomto místě přiblížili, jak se Slovensko roku 1935 již pozvolna probíralo z velké deprese postupným oživením ekonomiky. To však neplatilo o horním Zemplíně. Ten jakoby ani nepatřil do Slovenska, ale spíše do sousední Podkarpatské Rusi. Nakonec i zde žili převážně Rusíni, rusínští malorolníci nebo bezzemci, pastýři a dřevorubci. Češi a Slováci se mezi nimi vyskytovali jen přechodně, během výkonu státní služby — jako úředníci, soudci, učitelé, četníci. Konečně, komu by se sem chtělo na déle?

Krize také na západním a jižním Slovensku postihla nejprve zemědělské dělníky, kteří významně rozšířili řady nezaměstnaných. Malorolníci se během ní stále více zadlužovali. Jak vyplývá z dobových statistik, nejzadluženější byla malá hospodářství s výměrou půdy do dvou hektarů, kde na jeden hektar připadalo až 10 tisíc korun dluhů. To platilo o Slovensku jako celku, na severovýchodě se však malozemědělci zadlužili ještě více vzhledem k horší výnosnosti půdy v horských a podhorských podmínkách.

A nejhůře v roce bývalo koncem února a začátkem března. Obecní bubeník tehdy chodil po vesnici a oznamoval, že je třeba zaplatit daň z nemovitostí, v opačném případě si ji stát bude vymáhat. Zaplatit, ale čím, když sedlák všechny peníze už utratil za margarín, petrolej, sůl a podobné základní potřeby? Ještě byla možnost půjčit si od lichváře, ale za 50procentní úrok! A tak následovala exekuce, která drobného rolníka často přivedla na mizinu.

Jak uvádí Ludvík Hallon z Historického ústavu SAV, exekuce vyústily do konfliktů s četnictvem i na Horehroní, stačí zmínit případ v Polomce, ten se však stal o tři roky dříve. Nyní se však psal rok 1935 a krize zjevně ustupovala, odzvonilo i tzv. hladovým pochodům nezaměstnaných ve městech (Holíč, Turzovka, Košúty, Pohorelá), které četníci rozprášili střelbou. V Čertižnom a Habure se zkrátka sociální napětí hromadilo déle a uvolnilo se výbuchem v době, kdy to už nikdo nečekal.

Na střelbu odpověděli střelbou

Toto odbočení bylo nezbytné, pokud máme pochopit další vývoj událostí. Rozehnáním agrárnické schůze se totiž nepokoje neutišily, spíše naopak. Přes noc se vzbouřenci lépe zorganizovali i vyzbrojili, aby mohli čelit četníkům z okresního města. V oficiální zprávě ministerstva vnitra se konstatovalo, že při zjišťování pachatelů výtržností z předchozího dne došlo znovu „ke vzpouře obyvatel Čertižného, ​​přičemž byla obsazena i budova četnické stanice“.

Došlo i na okresního komisaře z Medzilaborců Petra Starinského (roku 1941 se stane šéfem obávané Ústředny státní bezpečnosti). Podle médií přišel dozírat na zásah četníků, před vzbouřenci se musel ukrýt do jednoho rodinného domu, rozhněvaný dav ho však vyvlekl na dvůr a ztloukl. Sousedům přišla na pomoc i skupina mladíků z Habury a Borova. Demonstranti odpověděli na pokusy četníků „rozptýlit“ je obušky házením kamenů, a když začali pálit z nelegálně držených pušek a pistolí, četníci „na povel svého velitele nadporučíka Vacíka také použili zbraně“.

Ve zprávě se neuváděl počet zraněných vzbouřenců, údajně je nebylo možné ani spočítat, protože se ukrývali v okolních lesích, někteří až na polské straně blízké státní hranice. Četníci měli dva zraněné, dostali prý zásah kameny do hlavy. Oddíl se pak stáhl do blízkých kasáren a čekal na posily z Humenného.

Trvalo to o něco déle, protože demonstrantům se podařilo přerušit telefonické spojení vzbouřených obcí s Medzilaborci. Četnické posily se přiblížily až večer na dvou náklaďácích. Projížděli přes Haburu, tam však narazili na zátarasy ze zkřížených kmenů stromů. Když četníci povyskakovali z automobilů, aby odstranili překážku, zasypali jejich místní chlapi zpoza plotů kameny a poleny. Cestu si strážci zákona proklestili až výstřely do vzduchu.

Hůře dopadli na horním konci Habury, kde u druhého zátarasu jim na výstražnou střelbu odpověděl kdosi „naostro“ z kulometu. Kde se vzal kulomet u vzbouřenců a kdo z něj střílel? Teprve před pěti lety osvětlil tuto záhadu jeden z posledních žijících pamětníků vzpoury Michal Rjabík, když jeho vzpomínky zveřejnila ročenka Historické rozhledy. Podle nich se starý kulomet z první světové války dostal do rukou Michala Kaščíka a Nikolaje Urama.

Při přestřelce byli z této zbraně vážněji zranění dva četníci. Oba vzbouřenci se pak nějaký čas ukrývali v Stropkově a Košicích, později však z Československa emigrovali. Kaščík do USA — žila tam jeho sestra — a Uram se jako interbrigadista zúčastnil občanské války ve Španělsku, kde utrpěl těžké zranění.

Ale vraťme se do Habury a Čertižného. Po krvavém incidentu v noci z 15. na 16. března sem přesunuli z Košic kolem 250 četníků, kteří hermeticky uzavřeli obě obce a zesílili v nich hlídkování.

Tehdejší Haburský notář Andrej Zábredský o tom napsal: „Když se četníci rozestavili po pěti krocích po katastru, začali chlapi utíkat do lesů. Ti, co zůstali doma, pocítili následky. Četníci brali chlapa za chlapem do třídy státní lidové školy v Habure, od prvního čísla. A tady, vinen-nevinen, bili. Když omdleli, polili je vodou a bili dál. Tak to trvalo dva dny. Třetího dne se už hrnuli komunističtí poslanci do Habury. Zakročili, a četníci přestali bít.“

Podobné perzekuce se měly udát i na četnické stanici v Čertižnom. „Zatčené bili pažbami a obušky, bez ohledu na to, zda je to muž, nebo žena,“ tvrdil v parlamentu poslanec Vallo. Jak vzpomínal jeden z postižených Pavel Dimun, večer 18. března je svázali po čtyřech a odvezli do věznice v Košicích. On si tam odseděl dva měsíce, pustili ho, až když se přihlásil do služby v armádě.

Státní zastupitelství v Košicích celkově žalovalo 105 účastníků vzpoury, z toho 29 z Habury, 13 z Borova, ostatní byli z Čertižného. Odsoudili 62 osob včetně dvou žen, soudní řízení s některými obžalovanými se však vlekla až do rozpadu Československa březnu 1939.

Něco se muselo změnit

Soudní ani daňové (berní) exekuce nebyly vynálezem „buržoazní první republiky“, jak to někdy zjednodušeně podávala propaganda za socialismu. Vždyť exekuce znalo už římské právo. A probíhaly i během dlouhé existence Rakousko-Uherska.

Klasická díla slovenské literatury jsou plná hrůzy až paniky, kterou způsobovaly jejich hrdinům upomínky o daňových nedoplatcích. Jak často v nich bývá předehrou nešťastného konce hlavní postavy právě zabavování majetku a jeho odprodej v dražbě!

„Pojď, jen pojď, jen se opovaž přes tento práh! A jdeš na pravdu boží,“ — hrozil sedlák Slivoň exekutorovi Ištócymu, který mu přišel exekvovat 140 zlatých a právě mířil do stáje ke krávě. Scéna je z povídky Exekuce od Petra Kompiše, autor přímo jakoby odpozoroval začátek vzpoury v Čertižnom, akorát že své dílko publikoval o čtyři roky dříve a popisuje v něm výjev ještě z dob císaře Františka Josefa I.

V době velké hospodářské krize však exekuce nabyly až obludných rozměrů. Podle statistik se jejich v letech 1929–1933 uskutečnilo téměř 6 milionů v celém Československu. A na Slovensku? V jednom jediném roce 1933 zde byl exekucí postižen každý osmý občan. „Nikde v celém státě se nevede na majetky rolníků tolik exekucí jako na Slovensku,“ konstatoval v novoročním úvodníku Slovenský deník.

Po čertižniansko-Haburské vzpouře se již něco muselo v tomto směru změnit. A opravdu, koaliční vláda Milana Hodži (Slováka a předního politika agrární strany), která vzešla z parlamentních voleb v květnu 1935, přišla brzy se sérií nařízení. Obsahovala několik úlev pro zadlužené drobné rolníky a nezaměstnané zemědělské dělníky.

Některé pohledávky se zmrazily, některé platby odložily. Kromě toho vláda nařídila zmírnit exekuční řízení proti těmto osobám. Přesto v paměti národa zůstaly nekonečné exekuce a zejména jejich nelidský výkon nepříjemnou vzpomínkou na předmnichovské ČSR. Dějepis a různé paměti vydávané za socialismu je přibližovaly jako odvrácenou stranu „masarykovské demokracie a humanity“.

Ani socialismus však nedokázal skoncovat s exekucemi. Daňové nedoplatky se získávají zpět i po únoru 1948, dokonce zákon o vymáhání přímých daní z roku 1927 byl zrušen až roku 1953. A vyhláška ministerstva financí z roku 1962, která upravovala postup orgánů provádějících výkon rozhodnutí právě při vymáhání daňových nedoplatků, vydržela až do počátku 90. let.

Už se však nestávalo, aby exekutor zabavil dlužníkovi všechno, židlemi a peřinami počínaje, slepicemi a jedinou krávou konče. Nesměl mu sáhnout na existenční minimum a připravit nebožáka o poslední peníze.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Překlad ze slovenského článku na Pravda.sk. Poznámka: Přidávám překlad článku jen proto, že příliš mnoho lidí opakuje nesmysl, že exekuce a exekutoři jsou výmyslem vlád po roce 1989. Tím však neříkám, že současný koncept není stižen systémovou vadou a při počtech dnešních exekucí a metodách jejich provádění nedojde dříve, či později k podobným excesům. (Ostatně, už došlo.)

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky