29.3.2013
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Vývoj státu

Sdílejte článek:

IVO VAŠÍČEK 29/03/2013

“Stát je organizované násilí” napsal v 19. století Karel Marx. Konstatoval prostý fakt, který si lidé neradi uvědomují.
Stát poprvé vytvořili lidé vlastnící majetek. Stát vytvořili pro ochranu svých majetkových práv. Celá historie lidstva je bojem o majetek. Stát chránil majetková práva vnitřně a vně. Vnitřně je nástrojem trestání zlodějů a podvodníků. Vnější je ochrana před jinými státy. Armáda je nástrojem vnější ochrany, případně je také prostředkem k získání kořisti – ovládnutí jiného slabšího státu. Všechny ostatní funkce státu byly doplňkové.
[ad#hornisiroka]
Různé revoluce vždy vedly ke změnám ve vlastnictví. Změny vlastnických vztahů jsou cílem všech revolucí, často však cílem nepřiznaným. Změna moci je spojena s vybudováním struktur na ochranu nově uspořádaných majetkových vztahů. Až do osmnáctého století stát řídila šlechta, tu po různých revolucích nahradili podnikatelé.
Ve dvacátém století získali podíl na moci i nemajetní. Většinou však jen okrajově. Komunistické revoluce zaútočily na majetek zcela. Majetku se násilím zmocnili nemajetní, příliš si ho však neužili. Postupně se majetek dostal do nekontrolovatelné správy vládnoucích byrokratů. Komunističtí byrokrati oficiálně nebyli vlastníky, ale fakticky s majetkem nakládali, jako kdyby jim patřil. V komunistických skansenech (Severní Korea a Kuba) se postupně vůdci transformovali do role absolutních monarchů. Díky tomu tyto státy přežívají, i když se v nich mají lidé možná hůře než dříve v klasických královstvích.
Současné západní demokratické státy jsou pokusem o hybrid. Na jednu stranu chrání majetková práva vlastníků. Na druhou stranu majetek přerozdělují nemajetným. Tahle kombinace by mohla teoreticky i fungovat. Lidstvu se však zatím nepodařilo nalézt vyvážený dlouhodobě funkční poměr mezi právy majetných a nemajetných.
V demokratických státech se rozhodující moc postupně ocitla v rukou byrokratů. V okamžiku, kdy začaly být z daní placeny i politické strany, stali se byrokraty i politici. Byrokrati s podporou nemajetných vytvořili systém, který přerozděluje i majetek, který neexistuje. Tento systém podporují i někteří vlastníci. Zadlužené státy jim platí tučné úroky.
Situace byla neúnosná už v minulém století. V Německu se ji pokusili řešit likvidací majetkových práv Židů (významná skupina vlastníků) a vojenskou kořistí. Sociální systém se v té době v Německu výrazně posílil – zdroje byly. Bolševické Rusko řešilo problém radikálněji – zabavili většinu majetku a z něho žili, vojenská kořist byla zdrojem také. Od r. 1917 dobývalo Rusko jednu zami za druhou, expanzi přerušil až střet se zájmy Německa. Rusko bylo díky pomoci USA úspěšnější. USA na všem vydělaly a vyřešili svoji krizi. Nejprve prodávali na dluh Sovětskému Svazu, později zbytku Evropy.
Po válce Sovětský Svaz (včetně satelitů) problém vyřešil regulací spotřeby. Životní úroveň (včetně zdravotnictví) držel na nákladových hodnotách, které si mohl dovolit. Centrální byrokratická správa majetku však není schopna konkurovat spontánně a dravě soutěžícím majitelům.
Západní demokracie dokázaly díky existenci konkurence majitelů produkovat více zdrojů než neefektivní centrálně řízené ekonomiky. Vše však má své limity. Západní demokracie zvyšovaly životní úroveň nemajetných i nad rámec svých možností. Vzniklý rozpor financovali nepřetržitým zadlužováním. Přibývá věřitelů žijících z úroků, přibývá nemajetných žijících se sociálních dávek, zvětšuje se množství byrokratů. Pro všechny tyto skupiny musí někdo vyprodukovat dostatek primárních zdrojů. Náklady spojené s provozem státu (úroky, byrokrati, solidarita) zatěžují zdrojotvorné procesy a neúnosně je prodražují.
Ekonomiky ztratily v mnoha odvětvích konkurenceschopnost. Dluhy už dosahují takové výše, že věřitelé začínají pochybovat o schopnosti států dluhy splatit. Systém se hroutí. Různé státní dotace výpomoci a regulace problém oddalují a prohlubují. Nekonkurenceschopnost některých odvětví je napravena dotacemi, ale ty musí zaplatit jiná odvětví. Tím se množství nekonkurenceschopných oblastí neustále zvětšuje.
Finanční krize a další jevy jsou pouhými příznaky této agónie. Řešení je sice jednoduché, ale v rámci existujících dogmat a politických systémů nerealizovatelné. Stačí zredukovat veškerou spotřebu státu a jeho přerozdělovací systémy na úroveň, která umožní kontinuální financování bez dalšího zadlužování. Daňová a poplatková zátěž přitom musí klesnout na takovou úroveň, aby byly firmy schopny vyrábět konkurenceschopné zboží.
S tím však nemohou vládnoucí byrokraté souhlasit. Většina z nich by přišla o jediný zdroj příjmů. Byrokraté mají také oporu v těch, ke kterým směřují zbývající zdroje v rámci přerozdělování. Současní vládní byrokraté problém řeší formou dalšího zadlužování vylepšováním dluhově spekulativních systémů. Zcela logicky lze předpokládat, že budou systém “dojit” dokud to půjde – a to všichni bez rozdílu.
Změna nastane teprve v okamžiku, kdy státu dojdou zdroje. Až byrokrati nebudou mít co prodat a nikdo už jim nepůjčí, nastane kolaps. Do té doby budou soupeřit o moc. Potom atraktivita moci klesne a budou chybět i zdroje na její udržení. Teprve tehdy vznikne prostor pro nové koncepty a řešení.
[ad#velkadolni]
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky