Takové to tu bývalo

• Motto “Jako oblázek vložený do praku je pocta vzdaná hlupákovi.” (Přísloví Šalomounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 26.8)

Před jednatřiceti lety jsem sice byla mladá, nicméně už bych se do předlistopadových let vrátit nechtěla. Nechtěla bych se vrátit do komunistické propagandy, šedi a formalismu.

O předlistopadové době panují určité mýty a je zapotřebí tyto mýty vyvracet. Je zapotřebí opakovaně zdůrazňovat, že komunisté tvořili pouhých deset procent populace, ale zdevastovali snad vše, co mohli. Dalo by se o nich prohlásit, že kam komunisté vkročili, tam přestala tráva růst. Zničili životní prostředí, ekonomiku, ale úplně nejvíc zruinovali myšlení lidí. Proto se nesmíme divit, že jsme se s komunistickou minulostí dosud nevyrovnali. Bylo velkou chybou, že nebyla komunistická strana v polistopadových dnech zakázána, měli jsme si vzít příklad z poválečného Německa. Tam zakázali NSDP, což byla strana, jež svou ideologii a konáním velmi připomíná komunistickou zrůdnost.

Když dnes někdo tvrdí, že za bolševiků byty byly, není to správné tvrzení. Byty byly přidělovány v oblastech, kam se nikdo stěhovat nechtěl. Města zasažená těžebním průmyslem, exhalacemi z tepelných elektráren a chemického průmyslu nemohla být žádnou zárukou kvalitního bydlení. Na státní byty existovaly pořadníky, čekalo se na ně dlouhá léta, lidé se tísnili v malých bytech s velmi malou vyhlídkou na zlepšení situace. Tak se zrodila korupce, s níž stále bojujeme a již jsme nevymýtili. Prozíraví rodiče, když se jim narodilo dítě, přihlásili svého potomka do bytového družstva, neboť získání družstevního bytu bylo rovněž otázkou dlouhých let čekání. Když dítě dospělo, zpravidla se dočkalo, že mu byl družstevní byt přidělen. Bylo však nutno zaplatit družstevní podíl, jenž činil třicet tisíc korun, které neměl každý. Byla to například celková výše novomanželské půjčky. Pro mnohé rodiny byla tato částka nedostupná. O bytové domy se starala tzv. domovní správa, ale dalo by se říci, že se nestarala. Činžovní domy, které komunisté zabrali původním majitelům, chátraly a chátraly.

Naše rodina bydlela v domě z první republiky. Vzhledem k tomu, že domovní správa se jakkoli o dům nestarala, výsledek byl jasný. Nefunkční narušené komíny, děravé okapy, které byly nebezpečné obzvlášť v zimě. Přes den, kdy sníh tál, se před vchodem do domu vytvořila kaluž, která přes noc zmrzla. Tím pádem se prostor před domem změnil v malé kluziště, kde každou chvíli někdo upadl. Nám dětem se to velmi líbilo, dospělí však naše nadšení nesdíleli a sypali na led alespoň popel. Když si naše rodina na domovní správě zažádala, že potřebujeme výměnu linolea, domovní správa toto zajistila. Přivezla linoleum a nechala je stát na chodbě v přízemí domu. Když druhý den přišli podlaháři, zjistili, že linoleum přes noc někdo ukradl.

Za soudruhů se velmi kradlo, protože bylo mnoho zboží nedostatkové. To vše způsobilo, že se dařilo všemožným melouchářům a šmelinářům. Mně v současnosti představuje prototyp komunistického šmelináře Jaroslav Faltýnek z hnutí ANO. Ten se vždy namane někde, kde o něco jde, hlavně o finance, ale vzhledem k tomu, že si je vědom toho, že se mu nemůže nic stát, pokračuje ve svém konání dál. A tohle dělali šmelináři. Měli dobré kontakty, dokázali se dostat ke kompromitujícím informacím a držet vlivnou osobu v tzv. šachu. Nic se jim nestalo.

Z oblasti školství je nutno zmínit tzv. rychlokvašky. Byly to komunistické kádry, lidé, kterým nebylo shůry dáno, jediné, co je posouvalo cestou vpřed, byla komunistická legitimace. Mezi rychlokvašky patřili někteří esenbáci, kterým bylo umožněno absolvovat gymnázium za jeden rok. Nutno podotknout, že v těchto třídách nesměli učit nestraníci, vše měli pod palcem soudruzi. A ti už dokázali i toho nejhloupějšího z nejhloupějších dotáhnout za pouhý jeden rok k maturitě. A aby toho nebylo málo, rychlokvašky pokračovaly i na VŠ. Příkladem může být právnická fakulta, kterou absolvovali s titulem JUDr. Jen díky straně a vládě.

Celá země byla obšancována rudým morem. Komunistická strana měla své městské, okresní, krajské výbory, jimž velel výbor ústřední. Na těchto místech seděli lidé, kterým chybělo dostatečné vzdělání, jejich jedinou kvalifikaci byla velmi často jen jejich rudá legitimace. Nerozuměli většinou vůbec ničemu, jejich výrazovým prostředkem byly komunistické fráze a formalismus. Krom komunistických výborů tu byly i výbory Socialistického svazu mládeže na stejných úrovních, jaké měla KSČ. Tam pracovali mladí lidé, kterým šly ruce dozadu, za své nicnedělání dostávali velmi pěkné mzdy. Byli tu přece od toho, aby dohlíželi na to, aby u nás nedocházelo pronikání vlivu západních demokratických idejí. A když se zmiňuji o výborech, nutno poznamenat i výbory uliční. Každá ulice měla svůj výbor, v němž se scházeli ti, kteří aktivně kolaborovali s režimem. Psali na lidi posudky, dávali doporučení, zda má ten či onen nárok navštívit západní zemi.

V tom jsme žili. Takové to tu bylo. Dalo by se o předlistopadových absurditách mnoho. Byly to roky cenzury, zakázané literatury, zpěváků, filmů, umělců, justičních vražd a perzekucí lidí, kteří aktivně vystupovali proti režimu. A po něčem takovém se někomu stýská? To se může jedině stýskat někomu, kdo nedokáže nést odpovědnost za svůj vlastní život a potřebuje být řízen.

Už ze zásady by neměli lidé komunisty volit, ani ty bývalé. Jedině tak se můžeme dostat z marasmu, v němž jsme stále, protože mezi vrcholnými politiky se najdou tací, jejichž praktiky jsou vesměs bolševické. Osvojili si komunistické “dovednosti”, jež jim pomohly stanout na politickém piedestalu. Bohužel někteří lidé ještě neprozřeli a dají se nalákat na kdejaký politický projekt, jenž není ničím jiným než pouhopouhým marketinkem, jenž manipuluje myslí těch, kteří se zmanipulovat nechají…