
Stonava: Pískot na prezidenta
PZ
Ukončení těžby uhlí ve Stonavě se změnilo v politický signál. Prezidentův vzkaz horníci odmítli. Zatímco Praha píše petice, regiony dávají najevo odpor a nedůvěru.
Stonava se ve středu nestala jen místem symbolického konce těžby černého uhlí v Česku. Stala se zrcadlem nálad, které se v hlavním městě často přehlížejí. Poslední vozík vytažený z Dolu ČSM nebyl jen technickým momentem. Pro tisíce lidí šlo o konec práce, identity i jistoty. Právě proto zde každé slovo vážilo víc než jinde.
Horníci přijeli slyšet konkrétní odpovědi. Kdo jim pomůže, kdo ponese odpovědnost, kdo se postaví za jejich roky strávené pod zemí. Projevy, které nabízely alespoň náznak řešení, sklidily potlesk. Slova o rentách a dorovnání podmínek zazněla srozumitelně a byla přijata bez emocí navíc. Byla to řeč pragmatická a místní ji vzali na vědomí.
V ostrém kontrastu s tím zazněl vzkaz prezidenta republiky, pronesený na dálku. Bez osobní účasti, bez přímého kontaktu s lidmi, kterých se konec těžby týká nejvíc. Reakce byla okamžitá. Pískot, nesouhlas, hlasité odmítnutí. Nešlo o nahodilý výbuch zloby. Šlo o vzkaz, že děkování z obrazovky nestačí.
Tento moment zapadá do širšího obrazu. Prezident je v posledních měsících vnímán jako aktivní politický hráč, nikoli jako nestranná hlava státu. Někteří vládní činitelé otevřeně hovoří o tom, že svými kroky a vyjádřeními překračuje rámec ústavy. Ať už je tento výklad oprávněný či nikoli, faktická je rostoucí nedůvěra mimo pražskou bublinu.
Zatímco v Praze vznikají petice na podporu prezidenta a debata se vede v salonech a na sociálních sítích, v regionech zní jiný tón. Tam se neřeší symboly, ale přežití. Tam se nečte mezi řádky, ale hodnotí se činy. Stonava nebyla výjimkou, byla potvrzením trendu.
Prezident se navíc svými postoji stále častěji pasuje do role lídra současné opozice, spojené s érou Fialovy vlády. Tato vazba je v regionech čtena velmi citlivě. Loňské říjnové volby ukázaly, že velká část společnosti hledá jiný směr. Vyvozovat z toho přímou nepopularitu prezidenta by bylo zkratkovité, ale ignorovat tuto souvislost by bylo slepé.
Pískot ve Stonavě nebyl neúctou k úřadu. Byl výrazem frustrace lidí, kteří mají pocit, že se o nich mluví bez nich. Že jsou kulisou pro politická gesta, nikoli partnery k dialogu. Pokud má prezidentský úřad znovu získat jejich respekt, nebude to peticemi z metropole. Bude to osobní přítomností, zdrženlivostí a návratem k roli, která společnost spojuje, nikoli dál dělí.
prvnizpravy.cz


Přišli o práci kvůli politice a ideologii, ke které se Pávek hlásí a kterou reprezentuje!
Ano, Dájo, přesně tak! A je to další krok k prohloubení nesoběstačnosti a plné závislosti naší země na bruselském protektorátu. Jsem sice Pražák – respektive momentálně bydlím v Praze – ale fakticky jsem venkovan a na chalupě trávím už víc času než v pražské garsonce. Samozřejmě tam chodím taky mezi lidi a mám tam lepší přátele než v hlavním městě. Venkov měl v minulosti tři setkávací a kulturní centra – hospodu, školu a kostel. Tam se odehrávala většina společenského dění. Takže samozřejmě hospodu nevynechávám. Ale je mi jasné, že kdyby jakýkoliv politik z fialové pětidemolice překročil její práh, tak by možná nevyvázl se zdravou kůží a „pískot“ by dotyčný pocítil hmatatelně.
Mám odtud jeden hezký covidový příběh – hospoda byla krátkodobě přejmenována na „soukromý klub“ a fungovala dál. Mezi štamgasty patří i místní policajt sloužící v nedalekém okresním městě. Stalo se, že jednou vtrhla do hospody jakási kontrola vedená protivnou uřvanou babou a dva uniformovaní. Náš policajt tam byl v civilu. Zvedl se, uniformované kolegy žoviálně na tykačku pozdravil a odešel s nimi za dveře. Bába zůstala uvnitř a asi se klepala strachy, že jednu slízne. Pak policajti znovu vešli a klidně babě povídají: „Jdeme, tady nemáme co dělat…“
A byl pokoj…