Státní se opět vydává za lepší než soukromé

[ad#clanek-respo]

Cílem zákona o registru smluv z roku 2015 bylo vnést transparentnost do hospodaření s veřejnými prostředky. Ministerstvo zemědělství navrhlo jeho novelizaci v podobě výjimky ze zveřejňování informací pro národní podnik Budějovický Budvar. Příležitosti využili nepřátelé registru a pokusili se zavést plošný pardon pro všechny státní podniky a firmy s většinovou účastí měst, obcí a krajů. Mimo kontrolu veřejnosti by se rázem dostalo 80 procent všech smluv, kterých od loňského roku registr publikoval již 470 tisíc za více než 2,24 bilióny korun. A zdůrazňuji, k žádnému zhroucení sektoru veřejných podniků nedošlo.

Senát vrátil Poslanecké sněmovně návrh očištěný o nápady „zatmívačů“ a nad to podrobil režimu zákona o registru smluv i obě komory Parlamentu včetně Kanceláře prezidenta. Napravil by se skandální stav hodný banánové republiky, kdy tvůrci pravidel jsou nad ně povzneseni. V současnosti politici provádí úhybný manévr typu „dát vlkovi nažrat, aby koza zůstala celá“. Neexistuje totiž dostatečná většina 101 poslanců, kteří by měli odvahu sehrát roli veřejných padouchů a přehlasovali proinformační úpravy Senátu. Proto v přítmí poslaneckých kuloárů vznil (staro)nový, tzv. kompromisní návrh, jako podklad pro nové kolo ohlupování veřejnosti.

Principy i účel zákona byl v médiích diskutován z mnoha stran, ale nejdůležitější hledisko zůstalo nepovšimnuto. Proč mají být podniky státu a samospráv vyňaty z informační povinnosti? Odpověď „zatmívačů“ zní, že konkurence uvidí, kdy, s kým a jak obchodují, což pro ně znamená znevýhodnění na trhu.

Veřejné podniky však hospodaří s majetkem přiděleným na základě politického rozhodnutí a nikdo na ministerstvu nebo v zastupitelstvu nenese důsledky jejich špatného hospodaření. Jedná se o pseudopodnikání umožňující nekalou soutěž. Poslanci nedávno rozhodli, že obce při svém rozhodování nemusí ctít hledisko nejlepší péče a je jen otázkou času, kdy se tento nevídaný generální pardon pokusí zastupitelé naroubovat i na veřejné podniky. Jenom malý příklad. V obci působí kuchyň, která vaří pro mateřskou školku, ale na obědy může do této jídelny chodit (a také chodí) za „nedotované“ ceny široké spektrum zákazníků. Je logické, že v takové obci nemůže vzniknout soukromý podnik, který by nabízel jídlo. Copak je příprava obědů nějaká strategická záležitost? Někdo řekne, kdoví jak by soukromník vařil a jak by šidil. Takže místo kultivace prostředí bude všechno státní?

Státní a obecní firmy jsou cenné jedině v tom, aby generovaly osobní zisky pro politicky dosazené manažery, sloužily jako zdroj příspěvků do stranických pokladen nebo hradily volební kampaně. (Státní firma XY si objedná předražené služby u reklamní agentury a ta potom s výraznou slevou poskytuje sužby pro volební kampaň příslušné politické strany. Ono předražení inkasuje partaj).

Veřejné podniky provozují majetek samosprávy (hokejové haly, plavecké stadiony, sportoviště, výstaviště), jsou na určitém území silně dominantní (rozvod elektřiny, vody, plynu, tepla) nebo jiné subjekty nechtějí služby za danou cenu poskytovat (dopravní podniky). Jelikož tyto firmy nemají konkurenci, nelze je zveřejněním obchodních informací poškodit. Opak je důkazem, že se nachází na soutěžním trhu a nemá tam co dělat. Registr smluv přináší problémy pouze manažerům „veřejných“ firem, kterým lidé vidí pod prsty a mohou srovnávat třeba nákupní ceny. Snaha dokázat opak je pouze účelovou konstrukcí.

I zde však může nastat problém. Teplárna v rukou městského zastupitelstva vede k blokaci vzniku plynových kotelen, a to bez ohledu na zdánlivé oddělení samosprávy a státní správy. Dělo se tak v Brně a dnes jsou ve při České Budějovice a Budějovický Budvar.

Jestliže stát nebo samospráva pomocí svých firem vaří pivo (Budějovický Budvar, Měšťanský pivovar Strakonice), poskytuje ubytování (hotel Thermal), sváží odpadky, či se jinak přetahuje na trhu o zákazníky se skutečnými podnikateli, vzhledem k nekalosoutěžnímu charakteru je zcela na místě, aby tyto činnosti byly cílem neustálých ataků. Informační povinnost podle zákona o registru smluv potom představuje “sankci“ za nekalou konkurenci. Jestliže registr smluv komplikuje pseudopodnikání státu a samospráv, je to jenom dobře.

Proč vlastně Budějovický Budvar nebyl již dávno privatizován? Úkolem státu je zajištění obrany a bezpečnosti, nikoliv vaření piva. Ostatně, při pohledu na dalšího držitele značky Budweiser, největší pivovar světa Anheuser-Busch InBev, se naskýtá otázka, kdo na kom parazituje.

Nebezpečným trendem současnosti se stal návrat k veřejnému vlastnictví a ovládání všeho skrze peníze daňových poplatníků. Praha usiluje získání rozvodu vody, elektřiny a svozu odpadů. Kraje chtějí zřídit vlastní firmy pro autobusovou dopravu. Soukromé společnosti jsou vytlačovány z provozování letecké záchranné služby. Vede se nacionální kampaň za návrat vodáren do českých (veřejných) rukou s argumenty o šokujícím růstu cen, přičemž jeden litr pitné vody včetně stočného přijde na 9 haléřů. Řetězec COOP se začal dožadovat dotací na „udržení“ vesnických obchodů. Obce místo zákonem daných, vlastních příjmů jsou stále více odkázány na dotace z centra přidělované podle politické přítulnost k obdarovávajícím. Bez dotací z tzv. veřejných peněz by se zastavily nenormální (tzv. alternativní) elektrárny (vzpomeňme si na dobu, kdy předsedkyně ERÚ odmítla vypsat podporu), vlaky, autobusy, doprava ve městech, zemědělství, kultura a jak ukazuje poslední kauza na ministerstvu školství, i sport.

Zdálo by se, že spor mezi státním a soukromým vlastnictvím byl rozhodnut změnou režimu v listopadu 1989, který nastal mimo jiné i v důsledku krachu státem vlastněné a řízené ekonomiky. Jak je vidět, tento svár trvá a není bez zajímavosti, že hlavními zastánci veřejných podniků snažící se o „vykostění“ zákona o registru smluv, byli právě komunisté.

[ad#pp-clanek-ctverec]