26.11.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Rodina – problém který se neřeší

Sdílejte článek:

IVAN TURNOVEC

Naše současná doba vyznává kult mládí. Má to svou logiku, mládí je progresivnější než stáří a navíc při přechodu od komunistického režimu ke “kapitalismu” došlo k tak výrazným změnám, že je jisté mezigenerační napětí docela logické. Ke dravému nástupu mládí docházívá při každých společenských změnách, jde li o změny pro celou společnost pozitivní, nebo negativní je při tom vedlejší. I Hitler dokázal zmanipulovat mládež pro své cíle. Stejně tak komunistický režim ve svých počátcích stavěl své mocenské pozice na nejmladší generaci, kterou stavěl do protikladu s tou generací dříve narozených. Ostatně k tomu dochází i dnes.

[ad#clanek-respo]

Kult mládí, síly a bohatství se stal nejprve reklamním sloganem a nyní je základní životní filozofií značné části společnosti. K prestiži reprezentované majetkem a ovládáním druhých vede bezohledná dravost. Slušnost je vlastně nevýhodou. Vzory z akčních filmů jsou již pokládány za normální. Agresivita při řešení konfliktů, a to i těch nejbanálnějších, končí poraněním, nebo i smrtí a to i u těch velice mladých. Proč je již od mládí snaha bezohledně se prosazovat, ovládat druhé a cíleně jim ubližovat? Co vede děti k vandalismu a experimentování s drogami? Tyto otázky jsou v současné době nadmíru aktuální nejen v České republice, ale i v mnoha dalších evropských zemích.

Vzniklá situace je natolik vážná, že se o ní čtvrt století diskutuje. Nic se ale neřeší. Při tom základní problém si už mnozí uvědomují v celé jeho nahotě. Jde totiž o přístup státu k rodině. Souvisí to patrně s neustále přežívající představou administrativního centralistického vládnutí. Jestliže stát mocensky omezil základní společenskou jednotku, kterou je rodina tím, že v zákonných normách došlo k vypreparování „lidských práv“ jednotlivých jejích členů tak, že se mohou navzájem střetnout jako individua bez společenské vazby. S tímto oficiálním státním přístupem k rodině souvisí zvýšená rozvodovost, neochota ke standardnímu rodinnému soužití i vzájemné vydírání se jednotlivými členy rodin.

Pokud totiž není rodina dostatečně pevná a hájená jako celek státní mocí, je její výchovný vliv na děti výrazně menší než dříve. S tím se setkávají učitelé, jejichž společenská prestiž a autorita byla jménem liberálního přístupu zrušena. Radka Kvačková ve svém článku PLODÍ LIBERÁLNÍ VÝCHOVA SPRATKY? již před pár lety v LN polemizuje s kritiky liberálnosti ve výchově, i když uvádí i jejich argumenty. Dovolím si ocitovat z úvodu jejího textu: „Co pro mne znamená liberální výchova? ,Hajzlíka, který vám šlápne na nohu a pak se na vás dívá, jako že byste se mu měli omluvit … Jiná autorka se svěřila: ,Český model liberální výchovy ve mně vzbuzuje rozpaky. Obávám se, že se jím zaklínají líní, nebo lhostejní rodiče produkující často nevychované a necitelné spratky.´ Něco podobného si myslí víc lidí. – Dnešní žáci vědí, co všechno si mohou dovolit, ale jako by nevěděli, co si dovolit nesmějí – stěžují si často učitelé…“ Konstatovat, že liberální výchova není – když dospělí dopustí, aby děti nebraly ohled na jiné a prosazovaly se na jejich úkor – když tolerují provinění proti dobrým mravům, či když se nezdvořilost považuje za osobitost, nestačí. Navíc právě to co výchovou není je často běžné. I v tak malém městě jako je Turnov se lze setkat s 10 – 12 letými děvčaty, která na veřejnosti mluví o svých učitelích jako „ta pí.. na mně chtěla úkol, nebo „ta sv… mně nechala po škole“. Krize je ve výchově, nepomohou žádné přívlastky. Osobně již mám s přívlastky nejednu špatnou zkušenost. Výchova je jediná a určitě jí slovně deklarovaná „liberálnost“ nenahradí.

Základem skutečné výchovy je prestiž rodiny jako takové. Pokud nedokážeme obnovit tuto nejdůležitější společenskou jednotku a její nezastupitelnou roli ve výchově dětí, bude naše společnost čím dále tím agresivnější, neschopná spolupráce a tím i jakéhokoli rozvoje.

S tím souvisí i právní zodpovědnost jednotlivých členů rodiny. Slušné chování by mělo být samozřejmostí. Za každé hulvátství a agresivní chování dítěte jsou zodpovědní jeho rodiče. Zodpovědnost by ale měla být nejen morální, ale i právní. To platí ještě výrazněji v případě mládeže zabývající se trestnou činností. Mladí zloději a zlodějky velmi dobře vědí, že jejich konání nebude vzhledem k jejich mládí ani došetřeno. K deklarování trestní zodpovědnosti rodičů a právních zástupců z nepochopitelných důvodů v našem právním řádu nedošlo. Problém je v tom, že rodina není pokládána za jednotku ale jen za skupinu individuí.

[ad#clanek-respo]

Vztah státu k rodině, problematika morální i trestněprávní zodpovědnosti rodičů a dětí, výchovy v rodině i ve školách by měla být, vzhledem ke své aktuálnosti, jedním z nosných témat volebních programů. Zatím jsem nezaznamenal, že by se naši političtí harcovníci, snažící se ovládnout Parlament, nad touto problematikou výrazněji zamýšleli. Zdá se, že jejich zájmem je jen přerozdělování státních finančních prostředků projektům, které se skutečnou výchovou mladé generace moc společného nemají, i když jsou tak prezentovány.

turnovec

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (18 votes, average: 4,94 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky