Rasismus s norskou příchutí

Pro autoritu udávající média v Norsku je závažnější to, že v řadách dvou národních sportovních týmů žen schází migrantky, než kriminalita a ostatní nebezpečí přistěhovalectví a odcizení Norů místům, kde bývávali doma. Ano, ještě je problémem to, že mnoho týmů je příliš bílých. Jsme v Norsku, naše týmy by se přece měly černat jako noc.

Avšak některé osoby tmavší pleti žijící v Norsku vypráví o podivných setkáních s Nory. Bylo na ně prý nahlíženo jako na exotické a odlišné lidi, ovšem dokud mluvili americkou angličtinou bylo vše v pohodě. Nezamlouval se jim dvojí metr. Jeden Švéd dokonce mi v diskusi k tématu sdělil, že Norové jsou ten nejvíce skrytě rasistický národ, jaký zná, a tím měl na mysli ty hnusně pokrytecké horlivé zastánce multikulturní společnosti, jež pak bezodkladně chodívají popíjet či za kulturou se svými 100 % norskými přáteli v nejbohatší části města, kde alespoň po přistěhovalcích tmavší pleti není vidu ani slechu.

Nenávist k vlastní kultuře a dějinám je jakoby novodobou diagnózou. Pokud jste dnes hledali nějaké ztělesnění hlouposti… již nehledejte… již jste jej našli: prostřednictvím kněze Gyrid Gunnesové vystupující v deníku Vårt Land je přirozené z ohledů na menšiny zvážit zbourání hlavní norský svatostánek – katedrálu v Trondheimu.

Dále v Norsku mají být ne na popud Laponců samotných, nýbrž kvůli ozvěnám po zabití černocha bělošským policistou, a to navíc v Americe, přejmenovány konzervy s masnými kuličkami obsahujícími sobí maso, dodnes známé pod názvem Joika-kaker. Dále se musí kvůli údajné urážlivosti vyměnit maskot na baleních a v reklamě za zmrzlinu Diplom-is.

A když jste si mysleli, že jste již uslyšeli všechny střelené a praštěné, tak vás jistě nepřekvapí, že Hans Geelmuyden z největší severské agentury pro komunikaci a styk z veřejnosti musel prostřednictvím několika norských deníků vzít zpět svá slova o tom, že „kebabská norština není pro jeho firma dostačující, jinými slovy nechce zaměstnávat lidi se špatnými/nedostatečnými znalostmi norštiny a také v jiné diskusi s Umarem Ašrafem, komunikačním poradcem pracujícím u norského úřadu pro práci a sociální věci, že „vystupuje jako autoritářský extrémista a nikdy se mu nepodaří, aby mu nasadil náhubek. Je zapotřebí, aby se někteří migranti naučili západním hodnotám a ne, aby je zneužívali.“ Poté, co to prohlásil se spustila debata o „rozmanitosti“ a začala se nad firmou stahovat mračna, od Geelmuydena se distancovali nejen jeho vlastní zaměstnanci, ale byla bojkotována zákazníky jako např. IKEA a také Landsorganisasjonen, největším norským odborovým svazem a Geelmuyden patrně uznal, že mu ve snaze moc neprodělávat nezbyde, než aby své výroky odvolal a kál se, což bylo některými vnímáno jako zbabělé, servilní a pro Norsko bohužel více než jiné země příznačné.

Přitom se má o zotročování Afričanů, ale i Evropanů, vč. některých Norů, Muslimy po dobu 1400 let a v některých zemích ještě dnes taktně mlčet. Neučili jsme se a dodnes se o tom ve školách neučí, ani v médiích neprobíhají diskuse o faktických poměrech. Zato dnes nám má být omíláno zotročování Evropany trvající přes 200 let. To ve školství, politice a třeba v masmédiích snadno prochází, jelikož jsou lidé líní, aby si o tom vyhledávali informaci, přitom je tak snadné soucítit s těmi, jež neustále problematizují barvy pleti pro posilování vlastní moci a významu a získávání politických a společenských bodů.

Zpronevěřování faktů prý plodí nenávist. Norská masmédia neuznávají svou povinnost popisovat pravdu. Jeden je může mít za politická mluvčí. Současný antirasismus se prý stal rasistickým. Podle webu www.gjenstridig.no je Norsko natolik prolezlé strukturním rasismem, kterému alespoň stejně tolik záleží na barvě pleti a rase jako „staří“ rasisté, že někteří migranti jako např. Khalid Salimi, zakladatel organizací Antirasistisk senter a SOS Rasisme, strávili prakticky celý svůj život v Norsku, zatímco žili ze státní podpory, jen aby vyprávěli tomu samému Norsku nakolik je rasistické.

Přistěhovalci jsou jako voliči stále důležitější pro různé politické strany. Politické souboje se desetiletí spíše točí kolem toho, co si myslí strany, že by mělo zajímat voliče než to, co je opravdu zajímá. Téma přistěhovalectví je toho příkladem a dokládá to podivné chápání demokracie. De facto voliče odepisují. Opět a zas.

Je-li tomu tak, že budete onálepkován jako rasista apod. jen proto, že můžete vnímat šílenství a toho, kam společnost míří, pak se možná budete cítit poctěni. Největšími rasisty jsou snad ti, jež nenávidí vlastní národ. Týká se to mocenské elity a skupiny přistěhovalců, jež se vůbec, ale vůbec nechtějí stát součástí komunit a společnosti. Shodují se na tom, že problém je u většinové společnosti.

Hlasy a vůle lidu jsou umlčovány den za dnem, a čím dále více panuje shoda napříč politickým spektrem o tom, že lidé v této zemi jsou potenciálními nepřáteli státu. „Názorová policie“ užívá pohrdavé rétoriky jako prostředku pro vynucování veřejného mínění proti názorům, které jimi nejsou považovány za korektní. Vždyť sami nechápeme, jak jsme sobě navzájem nebezpeční, jež samozřejmě může znamenat to, že se vyrojí teroristé.

Podle všeho to vypadá tak, že politici zvolení ve volbách nejsou ochotní platit v údajně demokratické zemi cenu za to, že si je lidé svými rozhodnutími ve volbách vyberou. Jsou tak plní moci, že lidem moc berou.

Jakožto stoupenci tvrdší linie si mohou mnozí občané připadat v současném Norsku ztracení: jste-li kritičtí, a to zejména v otázkách ohledně přistěhovalectví a otázkách s ním souvisejícími – což se vše možné týkající se společnosti – tak jste „sraženi k zemi“ tvrzeními o (chorobném) strachu z cizinců a o rasismu. Scestnější to být nemůže. Vždyť díky zeměpisné poloze jsou Norové po staletí velmi scestovalým národem a lidem námořníků, rybářů a – tací vždy přinášeli domů povědomí o cizích kulturách.

Zásadou bílých je být nazýván rasistou lidmi, jimž nejde o nic jiného a jež ve vás nevidí nic jiného než vaši rasu, zatímco se snaží sestřelit vaše právo na svobodné vyjadřování a protichůdné názory. To vše ve víře, že mají právo vládnout životům ostatních a měřit dvojím metrem na ně versus na ostatní, a navíc ve víře, že nemusí nikdy poslouchat názory ostatních, zato jsou-li dotčeni oni, tak musí ostatní na ně brát ohledy a všelijak dávat záležet… Jenže to, že je někdo uražen, snad ještě neznamená, že má pravdu.

• Yngvar Brenna