Proč být vděčný Rusku za činy Sovětského svazu?

Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a tvoří základ pro ruské vlivové operace všeho druhu ….napsala BIS ve své veřejné zprávě za rok 2017.

Součástí této propagandy jsou oslavy konce 2. světové války, jejichž schéma „Sovětský svaz za obrovských obětí porazil fašistické Německo“ se za 74 let změnilo pouze kosmeticky. Posunulo datum státního svátku z 9. na 8. května, nebojovalo se již proti fašismu (jde o propagandistický výraz, aby nebylo zřejmé, že se střetl socialistický Sovětský svaz a národně-socialistické Německo), ale nacismu a místo zaniklému Sovětskému svazu máme být vděčni Rusku. Přitom jde o naprostý nesmysl. V dnes již neexistující Rudé armádě sloužili příslušníci patnácti dnes samostatných států, a to Ukrajiny, Běloruska, Moldavska, Arménie, Gruzie, Azerbájdžánu, Uzbekistánu, Kazachstánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu, Kyrgystánu, Litvy, Lotyšska, Estonska. Rusko bylo pouze jedním z nich. Na území Československa bojovali také vojáci Rumunska a Spojených států. Rusko tedy určitě nemá monopol na nějaký vděk a oslavy konce války a jestli něco takového požaduje, chlubí se něčím, co mu nepřísluší. Miloš Zeman mohl letos navštívit třeba do Kyjev nebo Bukurešť.

Rudá armáda utrpěla obrovské lidské ztráty a stejně obrovský má být náš dluh (opět zdůrazňuji, k někomu, kdo neexistuje). Jednotliví sovětští vojáci jsou hodni úcty za své hrdinství, zmrzačení nebo smrt. Příčinou hekatomb mrtvých však byla neschopnost a brutalita komunistických vládců Sovětského svazu i jeho vojenského velení spolu s barbarským způsobem vedení války. A to si obdiv a vděk nezasluhuje.

Kdyby Rusko nemohlo pro své hybridní akce zužitkovávat „osvobozovací“ veteš sovětské propagandy, bylo by mu nejspíš stydno vracet se k této kapitole dějin. Od podpisu paktu Ribbentrop-Molotov 23. srpna 1939 až do 21. června 1941 Sovětský svaz vzorně plnil úlohu spojence nacistického Německa ve válce se Západem a společně porcovali Evropu. 17. září 1939 vpadl do zad Polsku, které se od 1. září zoufale bránilo právě Německu. 30. listopadu 1939 bez vyhlášení války, kterou zahájil bombardováním civilních měst, zaútočil na Finsko, za což byl vyloučen ze Společenství národů. V červnu 1940 obsadil Litvu, Lotyško a Estonsko a ve stejném roce odtrhl od Rumunska Besarábii spolu se Severní Bukovinou. Na dobytých územích se ihned rozběhly deportace a represe. Stačí si připomenout katyňský masakr, povraždění 25 000 zajatých polských důstojníků a intelektuálů. Během jednoho roku „vlády“ Sovětského svazu bylo z Pobaltí odvlečeno do gulagů nebo popraveno statisíce jejich obyvatel. Sovětský svaz se měl stát čtvrtým členem Osy a dobývat britské impérium(Technet)

V červnu 1941, obě diktatury vedené naprosto srovnatelnými zločinci, zahájily boj na život a na smrt. Za masivní podpory Západu, který proti čertu uzavřel spojenectví s ďáblem, se Sovětský svaz stal jedním z vítězů 2. světové války. Bez zbraní a surovin dodaných hlavně do konce roku 1942, by ji zřejmě prohrál (Americká válečná pomoc Sovětskému svazu). Ale kdo se ptá vítěze? Zločiny proti vlastním lidem, znásilňování a rabování na obsazovaných územích, a to včetně Československa, musely být zapomenuty. Dodnes se říká “chová se, jako kdyby to tady osvobodil”. Ve snaze relativizovat násilí Rudé armády se na dezinformačních webech objevují propagandistické články obviňující armády západních spojenců z týchž zločinů a v témže rozsahu. Naprosto příznačná je neretušovaná fotografie vojáka vyvěšujícího vlajku na dobytém Reichstagu, který má na rukou dvoje hodinky. Jestliže se dnešní Rusko hlásí k odkazu Sovětského svazu, tak je to děsivé.

Sovětský vůdce Josif „Stalin“ Džugašvili žádné ideály neměl. To co nazýváme osvobozením Československa, bylo vedlejším produktem zápasu mezi nacismem a komunismem. Porážka Třetí říše představovala naprosto dokonalou záminku k obsazení Evropy. Signifikantní bylo v roce 1944 vyhlášení války Bulharsku a jeho obsazení Sovětským svazem, a to i kdy proti němu nebojovalo.

Nastala 8. května skutečně svoboda, aby šlo mluvit o osvobození? Jak pro koho a jak k čemu. Totalita se nedostavila až 25. únorem 1948. Ihned po skončení války byly obratem ukradeny (tzv. znárodněny) doly, hutě, banky a jiné velké podniky, došlo k likvidaci nepohodlných politických stran, začalo vyhánění 3 mil. německy mluvících Čechů doprovázené vraždami, znásilňováním a konfiskací soukromého majetku, vypuklo zatýkání ruských předválečných emigrantů. Německý nacismus byl 8. května poražen, nahradilo jej české nacionálně socialistické bezpráví, které plynule přešlo v roce 1948 do komunistické diktatury.

Autor: Vilém Barák