Prázdno v pilotní kabině

Loni, po velmi špatných výsledcích několika zemských voleb, přinutili spolustraníci svoji předsedkyni Angelu Merkelovou k osobní zodpovědnosti. Protože se ale zároveň všichni zúčastnění obávali destabilizovat vládu, výsledek celého účtování byl polovičatý: Merkelová se vzdala křesla šéfky strany, ale kancléřkou zůstala dál. Od té chvíle panuje v CDU podivná dvojkolejnost.

Volby nového předsedy dopadly tehdy z hlediska Merkelové víceméně dobře, protože ve druhém kole zvítězila sárská politička Annegret Kramp-Karrenbauer, která „nedělá vlny“ ani ve straně, ani v kabinetu, a s Merkelovou vychází docela dobře. Kdyby vyhrál její protikandidát Friedrich Merz, kterého před mnoha lety právě Merkelová vyštípala z předsednictva strany, musela by se už tak vratká vláda připravit na daleko vážnější problémy. Letos byla nová předsedkyně, zvaná pro krátkost často jen AKK, za odměnu vtažena do vládního kabinetu, kde zaujala místo ministryně obrany – po další kariérní političce Ursule von der Leyen, jež byla nečekaně povýšena do Bruselu, na místo předsedkyně EK.

Jenže i tahle odměna je ve skutečnosti trochu za trest, protože na ministerstvu obrany už si zničil kariéru nejeden politik CDU; v kombinaci s tím, že na financích sedí sociální demokrat, jde o extrémně nevděčnou funkci, protože němečtí sociální demokrati jsou ze zásady silně protimilitarističtí. Loajální AKK si veřejně nestěžuje, ale i to je vlastně chyba. Mnoho Němců ji nedokáže vnímat jako dostatečně silnou osobnost, kancléřský materiál.

Průzkumy veřejného mínění, co se budoucích kandidátů na kancléře týče, vypadají pro AKK naprosto děsivě. Na místě kancléřky si ji neumí představit ani většina kmenových voličů CDU, natož širší veřejnost. Pouze jedenáct procent německých voličů říká, že by současná předsedkyně CDU byla vhodnou osobou pro kancléřský úřad. A ještě horší je, že během uplynulého roku se nedal vypozorovat žádný pozitivní trend. Mnoho politiků začínalo od nuly a museli teprve svoje voliče přesvědčit. AKK se to nedaří.

Sárská politička si je toho samozřejmě vědoma a na právě proběhlém sjezdu nabídla dokonce svoji funkci k dispozici. To bylo odvážné gesto, ke kterému její předchůdkyně nikdy sama od sebe nenašla kuráž; a vyšlo jí, protože delegáti se ukázali být příliš opatrní na to, aby riskovali velký převrat. Jediným realisticky možným protikandidátem byl totiž právě Merz, ale ani ten se moc nehnal do střetu; v uplynulých týdnech sice trochu vrčel a štěkal v médiích, ale na kousnutí nakonec nedošlo. AKK tedy zůstala ve své funkci takříkajíc setrvačností.

Merz a jeho spojenci měli jiný plán, ale ten jim nevyšel. Jejich cílem bylo přesvědčit stranu, aby riskovala předvolební primárky – tedy mechanismus dobře známý z anglosaských zemí, ale používaný i jinde, třeba ve Francii. Kdyby si kandidáta na kancléře volila členská základna, mohl mít Merz slušné šance. Ale sjezd tento návrh velkou většinou hlasů odmítl, a to i přesto, že myšlenka primárek získala velkou podporu u mládežnického křídla Junge Union. Mládežníci nemají ve straně, jejíž voličská základna leží ve věkové kategorii 65+, příliš mnoho vlivu.

Strana, která vytvořila moderní Německo, neví, co chce do budoucna – a pod čím vedením. Zatím se těžká rozhodnutí dají odložit, konkrétně o jeden rok. Řádný termín spolkových voleb totiž připadá na podzim 2021, takže se skutečně vážné „lámání chleba“ v kancléřské otázce může ještě dvanáct měsíců potkat. Ale je patrné, že Angela Merkelová byla pro svoji stranu až příliš těžkou politickou vahou. Dokud měla vyhlídky na další volební období, drtila možné konkurenty a protikandidáty jako valící se kámen; teď, když se pozvolna chystá k odchodu, za sebou vytváří vakuum bezradnosti a nejistoty, co že vlastně má být dál.

Merkelová za sebou zanechává i jiné dědictví, takové, kterému se všichni její předchůdci snažili zabránit: odtržený pravý okraj strany, členy i voliče, kteří přeběhli k nově založené AfD. S tou se sice nikdo oficiálně nebaví, ale její procenta přece jen zbytku pravice scházejí při vytváření zemských koalic, ve východním Německu dokonce dramaticky. CDU by samozřejmě velmi stála o návrat voličů samotných, ale zároveň se vůči AfD vymezuje tak ostře, že to chvílemi působí spíše jako snaha odcizit si tyto voliče natrvalo. Nakonec hlavním heslem AfD je, že „Merkelová musí pryč“, a Merkelová udělala z CDU to, čím nyní je. Jenže konec jejího mandátu je v dohledu. A čím bude CDU den poté?

To zatím očividně nevědí ani její špičky. Největšího potlesku se na sjezdu dostalo hostovi – Markusi Söderovi z bavorské sesterské strany CSU. Možná se CDU nakonec kancléřské otázce vyhne elegantně tak, že do čela kandidátky postaví Bavora.

Zatím se o to CDU/CSU pokusila jednou: roku 1980, kdy za ni v celém Německu kandidoval bavorský velikán Franz Josef Strauß. Prohrál tehdy rozdílem třídy se sociálním demokratem Helmutem Schmidtem.

Mohlo by se Söderovi dařit lépe, když je menší osobností než Strauß? Proti socialistům možná, i oni teď trpí úpadkem svých špiček. Ale hlavní výzva tentokrát nepřijde od nemohoucí SPD, ale od Zelených. A ti už se na kampaň zjevně těší.

• Marian Kechlibar