Rusko opět hrozí apokalyptickou jadernou válkou

[ad#textova1]

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy neopustilo hru na „třetí světovou“ (odkaz v úvodu), ruského autora Vadima Štěpa, Kreml přiživuje možnost vypuknutí třetí světové války jako součást strategie zahraniční politiky.

„Starý strach z jaderné války, jako absolutní konec, jako něco nevyhnutelného, tedy strach z období studené války, částečně zůstal. Ale pro většinu populace jsou veškeré spekulace o jaderných zbraních něco jako hra. Hru, kterou hrajeme se Západem. Nemohu říct, že se jedná o rozhodující počet lidí, ale tvrdí to hodně z nich. Je důležité připomenout, co říká Jurij Levada [zakladatel centra Levada – pozn. red. ]: ruské kolektivní vědomí mnoho kritických problémů vnímá jako hru modality [hru o tom, co je možné a co ne – pozn. red.]. Platí to i pro vztah se Spojenými státy, a to i v období vyhrocených vztahů. Ukázalo se, že na jedné straně skutečné konflikty s oběťmi z řad civilního obyvatelstva jsou považovány za hry, na druhé straně opravdovému sportu je dáván mnohem větší smysl ‒ vede to dokonce až k militarizaci sportu. Jedno se stává více jako druhé,“ říká Levinson.

Tyto vzorce kolektivního vědomí Rusů, které využívá ruská zahraniční politika, se zhmotňují v ruských médiích pravidelně. Ostatně několik dní před tím, než Donald Trump oznámil odstoupení Spojených států od smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu ruský prezident Vladimír Putin uvedl: „Agresor musí vědět, že odplata je nevyhnutelná a že bude zničen. My, jako oběti agrese, skončíme v ráji, ale oni prostě chcípnou, protože nebudou mít čas ani k tomu, aby učinili pokání.“

Později se snažil Kreml slova Putina „rozmělnit“, ale styl vystoupení Putina zhmotňuje temnější stránky ruského kolektivního vědomí o vlastní spirituální nadřazenosti a také základní premisu ruské státnosti, podle které je Rusko bezpečné jen tehdy, pokud se ho ostatní státy světa bojí.

Současné vyhrožování jadernou válkou jde především v ruku v ruce s rušením smlouvy INF. Problém je, že diskuze o INF jsou jen mediální divadlo, protože obě strany ví, že ta druha strana ví, že obě strany smlouvu INF porušují. Například papírově má ruský raketový komplex Iskander dolet do 500 km, reálně 700 až 800 km. Vyvíjená americká střela PSM (Precision Strike Missile) (oficiálně dolet pod 500 km) na tom bude podobně.

Problémů s INF je několik. Neexistují žádné kontrolní mechanismy, jak ověřovat dolet raket, takže je nutné spoléhat se na dobrozdání druhé strany, že skutečně INF dodržuje. INF se navíc také týká nástupnických států Sovětského svazu a především v případě Ukrajiny je otázka, zda bude reálný dolet vyvíjených raket Sapsan skutečně pod 500 km. Do třetice INF se vůbec netýká Číny, která má ve výzbroji tisíce raket krátkého a středního doletu.

Rusko svou „svatou válku“, jak ostatně výše zmiňuje Levinson, i dnes vede v oblasti sportu. Ruskou snahu o „militarizaci sportu“ můžeme vidět např. v souboji McGregora s dagestánským bojovníkem Khabibem. Ruský Vojensko-průmyslový kurýr označil souboj obou bojovníků za střet civilizací, kdy je McGregor podle Rusů personifikací upadající „post-křesťanské západní kultury“.  

Putin pak při setkání s Khabibem uvedl, že všichni v Rusku jsou „jedna velká rodina“ a že „pokud budeme napadení zvenčí, nejen vy, mohli bychom všichni skákat takovým způsobem a mohlo by to být peklo, ale je lepší se vyvarovat takového postupu.“ Odvolávání se na Rusko jako na „matku“, a na všechny obyvatele jako na své děti, je standardním způsobem, jak přimět lidi k povolnosti, protože lidé nejsou obecně ochotni umírat a zabíjet lidi za cizí zájmy (tedy v tomto případě zájmy ruské vlády), ale za svou rodinu ano.

Nejnovější ruské mediální jaderné manévry korunoval Konstantin Sivkov, doktor vojenských věd a prezident ruské Akademie geopolitických problémů, v článku ve Vojensko-průmyslovém kurýru.

Sivkov navrhl způsob, jak bezpečně zničit celé Spojené státy. Řešením je provést jaderný útok na Yellowstonskou kalderu a/nebo Zlom San Adreas. Následkem jaderného útoku na Yellowstonskou kalderu může dojít k aktivaci supervulkánu, který způsobí celoplanetární katastrofu ‒ následný oblak popela na několik let zastíní dopad slunečního světla na Zemi. Tuto sopečnou zimu dle odhadů nepřežije až 90 % všech živých bytostí na planetě. Podle Sivkova však nejméně zasažené bude Rusko, vzhledem k velké vzdálenosti a velkému území. Naopak katastrofálně bude zasažena Evropa, pokud se Rusko podaří, jak navrhuje Sivkov, vytvořit mohutnou vlnu tsunami „,která spláchne celé NATO”.

Logika Sivkova je následující: Rusko nemůže překonat země NATO v počtu jaderných zbraní, vojáků a bojové techniky, proto podle Sivkova zůstává jediná cesta ‒ udělat jadernou válku iracionální. „Jít ve stopách Sovětského svazu nebude fungovat ‒ uskupení pozemních sil, které mohou porazit NATO a okupovat Evropou, nelze vytvořit kvůli ekonomickým, demografickým nebo duchovním důvodům. Zůstává jediná cesta ven ‒ jaderná válka se musí opět stát iracionální, aby neměla smysl pro agresora.“

Podle Sivkova by mělo Rusko vyvinout 40 až 50 jaderných bomb se sílou 100 Mt a zaměřit je na Yellowstonskou kalderu a tektonické zlomy na východním pobřeží USA. „Bude tak záruka, že celé Spojené státy a mezinárodní elita bude zničena,“ uvedl Sivkov.

Současně Rusko svou mediální hru přesouvá do Evropy, která v podobných případech slouží Rusku jako vděčný „fackovací panák.“ Rusko ví, že svými raketami krátkého a středního doletu území Spojených států neohrozí, takže zbývá vyhrožovat Evropě. „Evropa se vystaví nebezpečí možného odvetného úderu Ruska, pokud bude souhlasit s rozmístěním amerických raket na svém území,“ citovala Putina státní agentura TASS. Ruský prezident upřesnil, že evropské země by měly pochopit, že se vystavují riziku „možného raketového útoku“.

Stejnou taktiku Rusko uplatňuje pravidelně pokaždé, když se dostane do pro něj nevýhodné mezinárodní situace. Průběh je vždy stejný ‒ slova o zničení Evropy a hrozba přesunu střel Iskander (které porušují INF) do Kaliningradské oblasti.

Celý rozpor je dán z jedné strany ideologií (tedy „my“ jsme vyvolení), z druhé strany rozporem mezi tím, jak Západ vnímá Rusko a jak Rusko chce, aby ho vnímal Západ. Rusko z demografického, ekonomického, průmyslového, náboženského ani kulturního hlediska nemůže konkurovat Západu, ale přesto samo sebe považuje za velmoc a rovnocenného hráče. Problém je, že jediný nástroj, který Rusko k udržení svého statusu velmoci může použít, je vždy přítomná (Rusy neustále živena) hrozba zničení celého světa. Rusové přitom berou hrozbu zničení světa jak způsob své ochrany a udržení statusu velmoci (a také jako formu hry), ostatní země ale berou hrozbu zničení světa jako hrozbu zničení světa.

Existuje tedy zásadní rozpor, k jakým praktikám se obě strany uchylují, aby donutily druhou stranu k povolnosti. Západ na rozdíl od Ruska se může jednoduše spoléhat na měkkou sílu (přitažlivost západního způsobu života), pomocí které rozšiřuje svůj vliv po celém světě a ostatně díky které vyhrál studenou válku.„Historicky třetí světová válka už proběhla ‒ nazývala se studenou válkou. A v tomto konfliktu Spojené státy a jejich spojenci dosáhli vítězství nad Sovětským svazem a celým sovětským blokem. Hlavní zbraní této války ale nebyly rakety, ale počítače, džíny a rock’n’roll,“ píše Štěpa.

„Vedení Kremlu zcela selhalo v tom smyslu, že pokud chce jakákoliv říše předstírat, že má globální postavení, musí mít rovněž globální přitažlivost, něco, co nabídne světu, nějaký civilizační projekt, díky kterému se budou ostatní země chtít připojit,“ komentuje Štěpa mocenské Kremlu. Ruský problém je, že nic takového nemá.

Při posuzování celého problému je však třeba se zamyslet nad tím, z jaké části je „Hra na třetí světovou válku” určená jen a pouze pro mediální realitu (tedy pro psychologický útok na civilisty cílových zemí) a v jaké atmosféře probíhají setkání mezi vrcholnými představiteli americké a ruské vlády.

I když však přijmeme, že jde jen o mediální hru, nad kterou se snad dá dívat (s troškou velmi černého cynismu) pobaveně, stále taková hra přináší obrovské riziko v tom, že lidé na Západě mohou začít podobné ruské hry ignorovat. Avšak v takovém případě podle Američany předkládaného hypotetického scénáře „de-eskalace“ hrozí riziko omezeného jaderného úderu ze strany Ruska, které tak bude chtít obnovit strach na Západě ze své země.

Podle Američanů si Rusové jednoduše myslí, jak uvádějí americká média v souvislosti s vydanou Zprávou o jaderném stavu NPR (Nuclear Posture Review), že Západ je příliš slabý (má málo odhodlané politické vůdce, nejvyšší velitele, společnost, atd.) a bude omezeným jaderným úderem natolik šokován, že nepodnikne žádné protiopatření.

Vrátíme-li se k ruskému kolektivnímu vědomí „herních modalit“, jak bylo popsáno sociologem Levinsonem, je možné uvést:„Nejhorší situace pro hráče není prohra, ale to, když s nim nebude prostě nikdo chtít hrát.“

Z přísné logiky věci má počínání Ruska smysl, protože z pohledů Rusů vedou svatou válku za svou zemi a budoucnost, kterou chce celý svět zničit. Možná ani nemají na výběr, vzhledem k současné zahraničně-politické, náboženské, ideologické, mediální a politické ruské realitě, včetně své tragické historické minulosti, která je neoddělitelnou součástí ruského kolektivního myšlení a ruského narativu o své výjimečnosti nad ostatními národy světa.

Zdroj: Gazet, VPK, VPK