Pan Čchin a paní Tchaj

Tolik amatérských článků a snaživých příspěvků. A těch lajků pod nimi a zdvižených palců. A přitom by většině autorů stačilo napsat jen: vůbec netuším o čem je 31.článek ústavy ČLR a co konkrétně obsahuje onen zákon Jedna země dva systémy. Nemám naprosto šajna jaký právní statut Tchaj-wan k ČLR právě požívá a co je to Zvláštní administrativní oblast Číny (SAR). Vůbec netuším jaký je rozdíl mezi Zásadou jedné Číny a Politikou jedné Číny. To mi však nebrání psát lokajsky přihrblé oslavné články typu: oficiální návštěva Tchaj-wanu porušuje zásadu jedné Číny a sbírat tak laciné body od stejně postižených. A možná by se pak pod takovým článkem neobjevovaly tak zhovadilé příspěvky, jako že ČLR může sestřelit nad Tchaj-wanem každé letadlo kterému nedalo k návštěvě souhlas, protože se jedná o její výsostný vzdušný prostor. Či že návštěva Tchaj-wanu je to stejné, jako návštěva okupovaných území východní Ukrajiny a vyjádření tak podpory separatistům. Anebo že samostatný Tchaj-wan je to stejné, jakoby si u nás sudeťáci vyhlásili Cheb svou republikou.

Takže proč samotný Peking varuje před legální návštěvou svého vlastního území a vyhrožuje sankcemi? Protože je zhrzený pan Čchin a Formosa lepá paní Tchaj.

Historie

Vezmu to jen smykem, protože o ní bylo napsáno už dost a zde v zásadě větší rozpory mezi debatujícími nejsou. Až na jednoho, který tvrdil, že Tchaj-wan je od 50. let trvale a brutálně okupován Američany, ale to byl komunista, takže tam je to jasné.

Po prohrané občanské válce s komunisty se v r.1949 na ostrov Formosa (Tchaj-wan) uchýlily kuomintangské síly (Národní strana) v čele s generálem Čankajškem. Jeho vládnoucí režim byl založen na demokratickém tržním hospodářství, v občanském ohledu se jednalo o totalitu. Byla potvrzena Čínská republika (ROC). Vzhledem k vojenským smlouvám s USA o vzájemné pomoci (po útoku na Pearl Harbor se postavil jasně na jejich stranu) a mezinárodnímu statutu legitimní čínské vlády (srovnatelně s exilovou vládou ČSR v Londýně) se stal oficiálním zástupcem celé Číny na mezinárodním poli.

V pevninské části si zatím komunisté upevnili svou moc. Vyhlásili novou Čínskou lidovou republiku (ČLR, PRC). Zavedli komunistický režim s řadou bizarních prvků a rozpoutali teror plný čistek a vln hladomorů. Jejich absolutní početní i územní převaha je potom předurčovala k převzetí dominantního postavení představitelů veškeré Číny. To se stalo v sedmdesátých letech výměnou křesla v OSN a potvrzením jejich zastupitelství v četných mezinárodních organizacích. Přes mnohé pokusy se jim nikdy nepodařilo podrobit si ostrov Tchaj-wan.

Z věcného pohledu tedy Čínská republika navždy ztratila své pevninské území a Čínská lidová republika nikdy nezískala Tchaj-wan. Obě vlády se vždy prohlašovaly za právoplatné zástupce celé Číny (ROC to v 80. letech vzdala) a nikdy nevyhlásily rozdělení území na dva státní útvary. Tchaj-wan vyhlásil a ve všelidovém hlasování schválil v r.2004 tzv. Obranné referendum, ve kterém se praví, že v případě napadení pevninskou Čínou vyhlašuje okamžitě a automaticky nezávislost. ČLR kontrovala ve zhruba stejné době Zákonem proti odtržení, kde zase stojí, že v případě hrozby narušení celistvosti Číny, či pokud by začleňování Tchaj-wanu drhlo, může sama kdykoliv použít nemírové prostředky. (nemírové, takhle doslova).

Námluvy

Je zřejmé, že oba režimy jsou na sobě 100% nezávislé a samosprávné. Schizma dvou světů v jednom státě se snažili Číňané, zvlášť ti z toho rudého tábora, řešit různě. Od chrastění zbraněmi přešli pak v 80. letech k taktice podkuřování. Z jejich návrhů jsou nejzajímavější tyto:

Zpráva pro krajany na Tchaj-wanu (1979):

Navrhuje se v ní, aby oba územní celky spolupracovaly na poli obchodu, dopravy a poštovních služeb a aby si pomáhaly v oblastech kultury, sportu, technologií a na akademické bázi.

Devítibodový návrh (1981), je obsáhlejší a také konkrétnější, takže okopčím to nejdůležitější:

(1) co nejrychleji ukončit nešťastné rozdělení čínského národa
(2) uskutečnit přípravy pro co nejsnadnější sjednocení
(3) po sjednocení země bude Tchaj-wanu umožněno požívat vysokého stupně autonomie jako SAR (speciální administrativní jednotka); možnost ponechat si vlastní ozbrojené síly; centrální vláda se nebude vměšovat do vnitřních tchaj-wanských záležitostí
(4) současný tchaj-wanský společensko-ekonomický systém zůstane nezměněn
(5) Tchaj-wanci se budou moci svobodně pohybovat po pevninské Číně, nebudou zde proti nim uplatňována žádná diskriminační nařízení
(6) znovusjednocení vlasti je odpovědností všech Číňanů.

Přehled politických parametrů pro připojení Tchaj-wanu (1983):

(1) Tchaj-wan se po připojení stane SAR s možností ponechat si vlastní nezávislou přirozenost a vykonávání systému odlišného od pevninské Číny
(2) Tchaj-wan může vykonávat nezávislou jurisdikci
(3) může si ponechat vlastní ozbrojené síly, pokud neohrozí vlastní Čínu
(4) Čína na Tchaj-wan neumístí vojenské jednotky ani administrativní personál
(5) veškerá správa bude ponechána Tchaj-wanu
(6) pro representaci Tchaj-wanu budou rezervována místa v centrální vládě.

A to už je téměř onen zmiňovaný pekingský zákon Jedné země a dvou systémů (1984), který byl navržen a přijmut pro navrácené kolonie Hongkong a Macao, ale Tchaj-wanu měl ukázat že tudy cesta vede a takhle to půjde. Prakticky by se jednalo o tak rozsáhlou autonomii až téměř u samé hranice nezávislosti. A tchajwanští politici o tom začali přemýšlet a ledy se hnuly. Na konci roku 2015 se v Singapuru setkali prezidenti obou zemí Si Ťin-pching (ČLR) a Ma Jing-ťiou (ROC) a více než minutu si nadšeně třásli rukama. Všimněte si, že ČLR plně uznává Tchaj-wanskou politickou reprezentaci (stejně jako jeho ústavu, parlament, právní systém, území i armádu) a o žádné porušení doktríny jedné Číny se nejednalo, naopak to byl akt jejího naplnění.

Kdyby tedy jel náš politický představitel navštívit Tchaj-wan ještě před třemi lety, zřejmě bychom se dočkali z Pekingu širokého přátelského úsměvu. Co se změnilo? Změnil se Hongkong. Tato čínská enkláva požívající statutu Zvláštní administrativní oblasti v rámci zákona o jedné zemi byla totiž nevybíravě nucena přijmout instalaci čínských tajných a pořádkových služeb a zákona o propojení justicí z pevninské Číny. Doslova milionové demonstrace pak byly surově potlačovány. Tchaj-wan se probudil ze sladkého snu a couvl. Jeho nová prezidentka Cchaj Jing-wen prohlásila, že projekt Jedna země dva systémy ruší a odstupuje z něj. To rozlítilo soudruhy natolik, že na Tchaj-wan uvalili klatbu. Nařizují všem na každém kroku, že se s oním rebelem nesmí bavit. Vadí dokonce i poděkování za humanitární pomoc. Tchaj-wan musí zůstat sám, v izolaci a zapomenut. A to je celá podstata problému. Ne tedy porušení něčeho, protože Peking na platnosti zákona Jedna země dva systémy stále trvá a tím také uznává představitele Tchaj-wanu jako legitimní a jeho území jako svébytné a autonomní. Návštěva cizích politických špiček na Tchaj-wanu je tedy nejenže naprosto legální, ale plně i v souladu s tímto zákonem. Jedná se jen o bolševické ublíženecké manýry a krumpáčské vydírání ze strany pevninské Číny.

• https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/prezidenti-ciny-a-tchajwanu-se-sesli-poprve-za-66-let/r~28c1af86853711e594170025900fea04/
• http://glosy.info/texty/tchaj-wan-versus-cina-mirove-znovusjednoceni/

Pan Čchin a paní Tchaj

Pan Čchin a paní Tchaj jsou manželé. Podle staré tradice nechali sňatek zapsat jejich rodiče když oběma bylo patnáct let. Rodiče poté zemřeli a pan Čchin a paní Tchaj svazek nikdy nenaplnili. Oba jsou už dávno dospělí, žijí si vlastními životy a popravdě se v životě setkali jen párkrát a to jen letmo. Pana Čchin to užírá, paní Tchaj to vyhovuje.

Pan Čchin ví, že paní Tchaj má právo dělat si co chce. Ale cítí se být zhrzený a ponížený. Stále všude důrazně prohlašuje že jsou manželé a pouze žijí odděleně. Ale nikam to nevede. A tak po sérii vyhrožování, vydírání a doprošování se přijde s návrhem. Prý ať se paní Tchaj přestěhuje k němu na statek do samostatného patra jako nájemnice. Znaky manželství tím budou formálně naplněny a ona si dále může žít naprosto svobodným životem bez jakýchkoliv omezení. A paní Tchaj o tom začne přemýšlet.

Té noci, rozradostněn posunem v letité peripetii, se pan Čchin opije. A v opilosti napadne jednu ze svých podnájemnic a vyžaduje po ní sex. Prý co je v domě je moje. Paní Tchaj se to dozví a úmluvu okamžitě zruší. A pan Čchin začne vidět rudě. A protože je zámožný a má v obci jistý vliv vyhlásí, že kdo se bude s paní Tchaj bavit, kdo s ní bude jakkoliv jednat, či ji snad pošle jen přání k svátku, ten má u něj útrum. Protože paní Tchaj a on jsou manželé. A lidé mu namítají: ale přeci když jste manželé, právě proto se s ní máme vybavovat a potvrdit tak, že váš svazek uznáváme. Naopak, kdybychom ji ignorovali, říkáme tím, že je pro nás naprosto cizí ženská.

Pan Čchin přemýšlí, dumá a zjišťuje, že ti milí lidé mají pravdu. Pokud trvá na tom že jsou manželé, potom paní Tchaj i on jedno jsou. Chvíli přemítá a pak vyštěkne: to je mi jedno, prostě vám to zakazuji a basta.

A co vy, dobří lidé, pozdravíte zítra ráno na ulici paní Tchaj, nebo se lokajsky shrbíte před panem Čchin?