Olympiáda v Paříži: Oslava netolerance, homofobie a amatérismu

Jsem ostražitý, kdykoli se někdo ozve, že to či ono uráží jeho nebo jinou skupinu. Svoboda projevu je z pohledu západní společnosti důležitější. Tím spíš mě mrzí, jak se do dějin komunikace zapíše třiatřicátá letní olympiáda.

Francouzský režisér se přiznal předem: všechno zpochybňujeme

Ještě předtím, než se proslavil kontroverzním zahajovacím ceremoniálem, dvaačtyřicetiletý umělecký ředitel pařížské olympiády Thomas Jolly o své zemi řekl, že „Francie je jako dlouhý příběh, který se neustále rozšiřuje a přepisuje a je velmi živý. Proto je tu ta neklidnost a polemika. Jsme známí pro naše protesty, stávky a neustálé zpochybňování naší identity.“ To je velmi sympatické přiznání. Stejně tak dodatek charakterizující samotnou Paříž, někdejší pupek světa: „Paříž je o mladých energických lidech, různých formách umění, které se zde setkávají, a různých školách myšlení. Je to město, které se neustále znovu představuje. Bylo ovlivněno mnohými a ovlivnilo svět.“

Olympijský výbor se musel omluvit za oplzlosti

Je škoda, že si jako typický Francouz neuvědomil, že olympiáda není jen francouzská, ale globální událost. V zahajovací show tak převládlo především zpochybňování všeho – těžko říct, jestli s vědomou snahou ovlivňovat svět, nebo mu jenom olympijští funkcionáři dali příliš volnou ruku a neprofesionálně vypustili do světa poselství, za které se o dva dny později museli omluvit kvůli oplzlé parodii na Poslední večeři páně.

Podle deníku The Telegraph olympijský ceremoniál za urážlivý označili nejenom představitelé církve, ale například i italský premiér Matteo Salvini nebo majitel sociální sítě Twitter či kosmické společnosti Space X Elon Musk.

Lacinou snahu získat si propagací LGBT hodnot mladé lidi vysmíváním se posvátným symbolům silně odsoudil šéf španělské fotbalové ligy Javier Tebas jako nepřijatelnou urážku všech, kdo jsou křesťané.

A tak zatímco Thomas Jolly údajně chtěl, aby ve slavnostním zahájení byli všichni reprezentováni, docílil označení pařížské olympiády za satanistickou.

Není to úplný mladíček, a navíc o programu nerozhodoval sám, ale celý mezinárodní olympijský výbor. Jeho česká pobočka na webu olympijskytym.cz (v neprofesionálním formátu .pdf) připomíná, že zahajovací ceremoniál odráží a ilustruje humanistické principy olympismu a přispívá k jeho propagaci.

Je velká škoda, že se Jollymu povedlo přesvědčit svět o něčem, co svět už delší dobu pozoruje: že Francouzi už nemají rádi svou zemi, jak shrnuje web Expres.cz v článku o nejzelenější, nejekonomičtější a nejgenderovější olympiádě, jakou měly pařížské hry být.

Stála podpora LGBT za porušení tabu?

Tím spíš je nezvládnutí ceremoniálu škoda, protože rozruch vyvolala jenom jeho nevýznamná část. Bylo opravdu tak nutné dát najevo křesťanům, že jimi olympijský výbor opovrhuje, protože daleko důležitější je podpora homosexuální propagandy?

Slavný obraz Leonarda da Vinciho je už po desetiletí častým terčem nejrůznějších předělávek, které vyvolaly větší nebo menší pobouření. Mezi ty nejslavnější patří reklama irské sázkové kanceláře Paddy Power nebo kampaň módní návrhářské firmy Marithé + François Girbaud.

To samo o sobě by nám nemělo vadit. Jak už padlo v úvodu, svoboda projevu by pro nás měla být nejcennější hodnotou. Princip kontroverze ve snaze upoutat čím dál znuděnější společnost bez zájmu o společensky vážná témata se v komunikaci používá se s úspěchem používá už dlouho – vzpomeňme si na legendární billboardy Benettonu, který nám připomínal nutnost řešit problémy lidí s AIDS nebo obětí válečných konfliktů.

Profesor Jiří Přibáň ve svém eseji To se nesmí. Proč? Proto! (vyšel 31. března 2005 v deníku Právo v literární příloze Salón) mj. dovozuje, že tabu už neexistuje, protože o všech pravidlech nyní rozhoduje policie a soudy, přesto ale cítíme, že by nějaká tabu, neoddiskutovatelné zákazy, měla existovat. Dodržování má totiž i druhou stránku, dovolené porušení v excesu. Dnešku přitom vládne kultura excesu, pro kterou je typická všeprostupující logika šoku.

Trochu zjednodušeněji – šokovat je svým způsobem správné. Je ale třeba dělat to promyšleně. Vypadá to přitom, že olympijští scénáristi dosáhli pravého opaku – místo aby ukázali olympiádu jako oslavu tolerance a otevřenosti, projevili se xenofobním rozdělováním společnosti. Bylo to vážně zapotřebí?