Nic není černobílé, ani za komunistů to nebyl žádný med

Z naší země odešlo hodně lidí za lepším životem za kopečky, a je pravdou, že mnozí z nich čistě z ekonomických důvodů. Ovšem do zemí pod vládou srpu a kladiva a “plných sociálních jistot” z toho „hnusného prohnilého” Západu nikdo nemířil. Můj starší bratranec se vyučil instalatérem a někdy v osmdesátém roce emigroval do Švýcarska. Každý rok jezdil na dovolenou po celém světě a po návratu netoužil ani náhodou. Jiný můj bratranec žijící ve Vídni dělal poštáka a nebyl pro něj problém vyrazit si odpočinout do Thajska. Dělníci ze Západu opravdu nevzdychali po rudých výdobytcích.

Komunisté se také v některých případech chlubí cizím peřím. Například závodní stravování není jejich vynálezem. To už například ve dvacátých letech minulého století zavedl ve svém obuvnickém impériu ve Zlíně Tomáš Baťa, aby dělníci nemuseli chodit domů na obědy. Paradoxem je, že proti této novince tenkrát protestovali hlavně komunisté. Stejně tak odborářské rekreace nespustili oni jako první. Už v éře Protektorátu Čechy a Morava jezdili dělníci na organizované rekreace, například do Luhačovic, kde byli ubytováni v luxusních hotelech.

A s těmi výhodami za socialismu to nebylo tak žhavé. V druhé polovině osmdesátých let jsem pracoval na kontejnerovém terminálu, který spadal pod stanici Brno hlavní nádraží. K obědu polévka a výběr ze dvou jídel nevalné kvality. Večeře na nočních jsme mívali zdarma, stejně jako jídlo o sobotách a nedělích. Ty večeře v naší směně nikdo nejedl a kolega je vozil psovi. O víkendech jsme jako teplé jídlo dostávali konzervy. To mělo výhodu, já tenkrát jezdil na čundry, tak jsem je vždy předtím vyndal ze skříňky a vyrazil.

Moje máma tehdy pracovala jako vývojová pracovnice ve Výzkumném ústavu Závodů všeobecného strojírenství v Brně. Rovněž ona na jejich závodní jídelnu a mizerné jídlo nadávala. Říkala, že si stěžovali mnohokrát, ale bez úspěchu.

Před časem jsem byl na exkurzi v jaderné elektrárně Temelín a zašel na oběd do jejich firemní jídelny. Výběr ze dvou polévek a šesti hlavních jídel, ovoce, ovocné a zeleninové saláty z čerstvých surovin, více druhů nápojů. No, to se nedalo s tím, co jsem jako závodní stravování zažil za soudruhů, vůbec srovnat.

Nebo třeba dovolené. V osmdesátých letech činila ve Spolkové republice Německo jejich běžná délka 6 týdnů ročně. U nás to byly maximálně 4 týdny. Asi do roku 1983 byl systém nastavený takto. Po nástupu do zaměstnání měl pracovník nárok na dva týdny dovolené, po pěti letech zaměstnání na 3 týdny a až po 15 letech na čtyři týdny. Později byla základní délka dovolené prodloužena na 3 týdny.

Nejrůznější benefity nabízejí firmy pro své zaměstnance i nyní. Nejčastějšími jsou delší dovolené, příspěvky na stravování, příspěvky na penzijní připojištění atd. Výjimečné nejsou ani náborové příspěvky. Třeba jistá společnost dá strojvedoucím na ruku 100 tisíc korun jenom za to, že k ní nastoupí. V jedné českobudějovické továrně mně ředitel říkal, že jejím zaměstnancům proplácejí nejrůznější aktivity, například výlety rodin s dětmi nebo zájezdy do pražských divadel. „Tak například dneska jedou naši na muzikál do Prahy, a cestu i vstupenky platíme my. Oni si připlatí akorát třeba za večeři nebo za kafe,“ řekl pan ředitel.

Ještě uvádím benefity pro montážní dělníky v jisté českobudějovické strojírenské firmě:

• náborový bonus 30 000 Kč,
• 13. plat ve výši 60-160% průměrné mzdy podle délky zaměstnání ve firmě,
• směnové příplatky nad rámec zákoníku práce,
• bonus za práci bez absence až 15 000 Kč ročně,
• cafeterie 9.500 Kč ročně s možností výběru benefitů podle vlastní volby,
• 5 týdnů dovolené,
• zkrácená pracovní doba 37,5 hodin týdne,
• příspěvek na penzijní připojištění 1100 korun měsíčně,
• zdarma cestovní pojištění na soukromé cesty pro celou rodinu,
• stravování v areálu firmy, obědy od 22 Kč,
• příspěvek při narození dítěte 3 000 Kč,
• firemní mateřská školka

Jak je patrné, pracovníci na tom nejsou ani v současnosti zase tak špatně.