Náš život se nesmí vždy zakládat pouze na poslušnosti a plném respektování autorit

Právě v současnosti je neobyčejně důležité si uvědomit, že slepá poslušnost, a to nejednou i vůči iracionálním autoritám, je ubohým otroctvím ducha a výrazným znakem nesvobody.

Autority, které ovládají tento svět, si vždy vyžadují absolutní poslušnost. Idea neposlušnosti vyvěrá z přemýšlení kritického rozumu – z jeho samostatného zamyšlení se nad sebou a nad světem – a z objektivního uvažování. Proto je identická se svobodným myšlením, přemýšlením a zvažováním.

Pokud by ji autority připustily, což by pak zůstalo z jejich moci a ovládání a manipulování jiných?

Nic v životě není tak velmi těžké jako objevení a nebo pořízení vlastní identity a získání vnitřní svobody. Aby člověk mohl najít vlastní identitu musí překonat velké množství překážek. V podstatě lze konstatovat, že již v rodičovském domě se do velké míry rozhodne o tom, zda jednou budeme moci vést život, který bychom rádi vedli, nebo zda budeme muset žít jen tak, jak to za nás rozhodli naši rodiče a učitelé a další autority, které jsme poslouchali a jsme jim všechno věřili.

Vlastní cesta se hledá mnohem snadněji, pokud jsme měli to velké štěstí, že jsme vyrůstali v liberálním domácím prostředí a nebo dokonce jsme měli takové mimořádně vzácné štěstí, že už naši rodiče, nebo alespoň jeden z nich, objevili vlastní cestu životem, nezatíženou předsudky. Pokud tomu tak nebylo, je pak jen těžko možné osvobodit se od zatěžujících zkostnatělých myšlenkových konstruktů a nevhodných, často nesmyslných “programů”, kterými náš mozek prakticky navždy infikovali jiní lidé.

V takové situaci – pokud vůbec někdy budeme schopni si to plně uvědomit – se v nás snad někdy vytvoří myšlenka na vzpouru a odpor proti takovému duševnímu znásilnění, která však velmi často ústí pouze do reakce vzdoru.

Za takových okolností se náš život zpravidla posune do zcela jiné, zcela protichůdné polarity, která v principu nemá nic společného s objevením vlastní cesty, ale je jen ostentativním demonstrací toho, že jsme se osvobodili zpod rodičovské nebo společenské indoktrinace, která nás deformovala.

Obvykle však jen vyměníme jedno otroctví ducha za jiné, možná dokonce za ještě nedůstojnější a nesmyslnější, no vůbec to nezpozoruje a ještě si přitom namlouváme, jak samostatně a svobodně jednáme. Většina lidí nikdy neprohlédnou, že žijí v nesvobodě ducha, a proto i bez vlastní identity. Takoví lidé se cítí v otroctví a pod vládou cizích ideologií lépe a hlavně jistěji než na svobodě. Otroctví je pro velkou většinu lidí mnohem pohodlnější než svoboda.

V principu je v naší západní společnosti nejdůležitější to, abychom byli poslušní vůči autoritám a abychom totéž vštěpovali i našim dětem. Civilní rebelství a plavání proti proudu je nežádoucí, ba dokonce nejednou i trestané.

Společnost akceptuje mnohem více alkoholiků a nebo zlodějů, jak lidi vnitřně svobodné, a proto i odvážné a nebojácné, kteří se otevřeně staví proti jejímu deformujícímu a iracionálnímu imperativu a kritizují je a bojují proti nim. Kdo nepřemýšlí a nereflektuje a jen dévotně provádí to, co se od něj žádá a očekává, nad tím společnost drží ochrannou ruku. Kdo však kriticky přemýšlí a protestuje, ten žije nebezpečně, protože autority řídící společnost se budou snažit o jeho izolaci nebo dokonce likvidaci.

Kam může vést slepá poslušnost, to demonstroval světu velmi názorně německý národ bezpříkladnou oddaností svému führerovi Hitlerovi.   

Nejvyšší dogma patriarchální společnosti – absolutní poslušnost a respekt vůči autoritě – způsobuje extrémně silnou deformaci jedince, neboť omezuje a blokuje jeho idividualitu. Výchova k slepé poslušnosti vůči reprezentantům společnosti a rodičům (což je nejvýraznější charakteristikou islámského patriarchátu) stojí v ostrém protikladu k osobní svobodě jedince a je největší překážkou při hledání vlastní cesty životem.

Jistě, pro rodiče je mnohem pohodlnější, pokud dostanou od společnosti “návod” jak vychovávat dítě tak, aby jeho chování odpovídalo všem ní požadovaným kritériím a pravidlům. Taková výchova je pro ně méně komplikovanější a mnohem pohodlnější. Prostě jen konají to, co konaly před nimi už nesčetní jiní rodiče, a tak se jen drží tradice a nemusí probrat odpovědnost za nic nového, nejistého a nepřezkoušeného. Jen málo lidí se neobává takového rizika.

Jen skutečně demokratická společnost akceptuje právo na vlastní mínění i na občanskou “neposlušnost”.

Rodiče jen v tom případě budou moci z dětí vychovat lidi sebevědomé, vnitřně svobodné, kteří mají vlastní mínění a nebojí se ji projevit, pokud jim v dětství dopřáli i právo na neposlušnost a na rozpor. Pouze pokud dítě smí být i zlobivé (což zde neznačí nic jiného, ​​než to, že v jistých situacích prosazuje svůj vlastní názor a chce demonstrovat svou vlastní vůli), tak se může vyvinout k šťastnému spokojenému individuu, které umí plně uplatnit všechny své schopnosti a talenty.

Samozřejmě, že pod právem dítěte na neposlušnost nerozumíme destruktivní svévolnou, ničím neodůvodněnou neposlušnost. Nemíníme zde ani neposlušnost za každou cenu a ani neposlušnost vůči každému. Jde tu jen o právo na neposlušnost rozumu, jeho právo na neposlušnost vůči iracionálním autoritám a arcikonzervativním pedagogickým metodám! Neposlušnost o jakou tu jde, je konstruktivní a pozitivní vlastností osobnosti, protože ji definuje jako svéprávného samostatně myslícího a jednajícího jedince.

Neposlušnost v tom smyslu, jak ji zde interpretujeme, je vzdání holdu svobodnému rozumu.

Právě v dnešní nesmírně složité době, kdy se vše neustále mění a člověk je stále více zotročován, ovlivňován nesčetnými trendy a dezorientovaný záplavou informací, tak je právo na neposlušnost centrálním faktorem jeho svobodné existence a jeho lidskou důstojnost.

Toto právo je takříkajíc identické s právem člověka na sebeurčení. Musíme vyzvednout a zdůraznit, že jen toto právo mu zaručuje možnost experimentování při hledání řešení rovnice jeho vlastního života.