23.4.2016
Kategorie: Historie

Migrační krize v souvislostech (I.)

Sdílejte článek:

JAN ZEDNÍK 23|04|2016

Než se pustíme do analýzy stávající situace, je potřeba pro opravdové pochopení problematiky učinit návrat do nedávné minulosti a pojmenovat příčiny. Dnešní první díl bude mapovat historické kořeny krize, druhý díl se pomocí dat a faktů zaměří na popis stávající situace a konečně třetí díl nabídne východiska do budoucna. Doufám, že Vám bude tato trilogie užitečná.

[ad#clanek-respo]

Mým přáním je, abychom na migrační krizi nenahlíželi tendenčně, povrchně a vulgárně, k čemuž nás nutí český mediální diskurs a debata kolem něj.

Po pádu železné opony a konci studené války se v euroatlantickém světě věřilo v trvalé vítězství demokracie, tržního hospodářství, parlamentarismu a svobody jednotlivce nad ostatními modely uspořádání společnosti. Přesně toto trvalé vítězství euroatlantických hodnot popsal ve svém úspěšném díle „Konec dějin“ jeden z nejcitovanějších, nejuznávanějších světových politologů Francis Fukuyama. Odborná i laická veřejnost jeho závěry přejímala a citovala s nadšením. Devadesátá léta byla obdobím nebývalého optimismu a nadějí v prosperující, mírové a demokratické uspořádání světa po vzoru Fukuyamova „Konce dějin“. Bohužel, pozitivní „Konec dějin“ netrval dlouho.

Svět se zásadně proměnil 11. září 2001. Při teroristických atentátech v USA 19 bojovníků džihádistické skupiny Al-Káidy zapříčinili smrt 3000 lidí z 90 různých zemí. USA ihned vyhlásily válku mezinárodnímu terorismu a o měsíc později již obsazovaly Afghánistán, kde vládnoucí hnutí Tálibán poskytovalo oporu džihádistům z Al-Káidy.

Zatímco vojenskou operaci v Afghánistánu schvalovaly vlády napříč světem a to dokonce včetně Putinova Ruska, s další vojenskou operací v rámci boje s mezinárodním terorismem v Iráku už to tak slavné nebylo. Do tzv. koalice ochotných se 20. března 2003 k USA připojilo už „jen“ 40 zemí, z čehož 98% vojáků bylo z USA, zbytek zemí dodával logistickou, zdravotnickou a jinou nepřímou podporu. Účast na válce v Iráku odmítla Francie, Německo i Rusko.

Ač bylo investováno mnoho miliard amerických dolarů na vybudování nového demokratického Iráku (školy, školky, nemocnice, silnice, demokratické instituce atd.), výsledky budily rozpaky. Neúspěch nebyl dán nízkou snahou tzv. koalice ochotných stabilizovat situaci a předat zemi do rukou demokraticky zvolené irácké vlády, ale vnitro-iráckými spory mezi náboženskými skupinami šíitů a sunnitů. Jejich rozpory zablokovaly situaci v Iráku natolik, že nebylo možné sestavit funkční iráckou vládu vzešlou z voleb, která by byla schopna vykonávat elementární funkce státu po celém iráckém území. Toho využívaly různé džihádistické skupiny, kdy jedna z nich si začala říkat Al-Káida v Iráku, dnešní Islámský stát v Iráku a Levantě.

Politické náklady neúspěšné mise v Iráku byly velmi vysoké. Barack Obama před prezidentskými volbami slíbil, že po svém případném zvolení americké vojáky stáhne a ukončí válku v Iráku. Prezidentem se i díky tomuto slibu stal, vojáky stáhl během roku 2011. Následovalo prohloubení sporů znepřátelených iráckých náboženských skupin, které eskalovaly v ozbrojené konflikty a občanskou válku. Zmatek se přelil i do Sýrie a to včetně občanské války. Do toho přišla destabilizace režimů v severní Africe pod vlivem tzv. arabského jara, jehož výsledky jsou dnes rozporuplné a nejasné.

[ad#clanek-respo]

Tím vším došlo ke zhoršení celkové bezpečnostní situace na Blízkém východě i v oblasti severní Afriky a otevřely se dveře dnešní masivní uprchlické krizi. Dnes je jasné, že stažení amerických vojsk z Iráku byla chyba, která destabilizovala bezpečnost v regionu. Její přímé důsledky však dnes nenese Barack Obama (paradoxně mající doma ve vitríně Nobelovu cenu míru), ale Evropská unie, kam dnes v rámci uprchlické vlny míří miliony lidí.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...