12.1.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Vysní si ráj a vybudují peklo (3.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

V minulém dílu jsme opustili Roberta Owena v okamžiku, kdy zhrzen prodává svůj podnik v New Lanarku a vydává se za velkou louži (nejen) proto, že se mu nepodařilo prosadit zákony omezující dětskou práci celoplošně pro celou Velkou Británii.

[ad#textova1]

Namísto, aby se radoval z toho, že vytvořil převratné sociální podmínky pro 2 500 svých vlastních pracovníků a šel tak příkladem ostatním zaměstnavatelům, vydal se cestou, která je pro socialisty typická. Má-li být uplatněno nějaké opatření, o jehož správnosti jsou oni sami přesvědčeni, musí být prosazeno silou státu (a demokracie) na všechny ostatní, i proti jejich vůli.

New Harmony

Abych nebyl hned v úvodu tohoto dílu zcela nespravedlivý, tak zklamání z nepřijetí legislativního omezení dětské práce nebylo jediným důvodem, proč Owen podnikání v New Lanark ukončil. Druhým a nezanedbatelným důvodem bylo prudké zhoršení ekonomických podmínek, protože ukončení napoleonských válek v roce 1815 také významně změnilo poptávku na trhu. A kromě toho se z války vrátilo velké množství mužů, čímž vznikl ještě větší přetlak v poptávce po práci.

Tedy nejen, že stroje zvyšovaly produktivitu práce, avšak ta nemohla být řádně využívána v prostředí omezené poptávky, ale klesala dramaticky i koupěschopnost. Kupříkladu jen mzdy v zemědělství padly v té době až na polovinu!!! Dramaticky vzrostla nezaměstnanost a rostlo sociální pnutí. (Jen s malou nadsázkou by se dalo říci, že Britům se mír těžce nevyplatil. Ostatně, válka vždy přeje výrobě a průmyslníci na ní bohatnou. Je i otázkou, nakolik silný je jejich vliv na přímé podněcování válečných konfliktů…)

Dovolím si v tomto okamžiku malou odbočku: dokud si Owen provozoval své sociální programy v rámci své firmy a za vlastní peníze, měl vcelku možnost podle hospodářského výsledku pružně sociální programy redukovat nebo korigovat podle toho, na kolik mu prostředky zbývaly. Zde už ale vidíme zvyšující se nebezpečí dopadu všech celoplošně zaváděných sociálních opatření, která jsou po prosazení už víceméně neměnná nebo neodstranitelná, a to bez ohledu na hospodaření ekonomické sféry.

Jinými slovy, sociálno se má provozovat pouze v malých okruzích, individuálně, a pouze v takové míře, na kolik vlastní peněženka bezpečně stačí. A samozřejmě v přímém kontaktu s dopady vlastních opatření a činů. V okamžiku, kdy se zavede socialistický program celoplošně, v režii státu a nadto obvykle monopolně, už tato zpětná vazba, tedy kontrola obsahu peněženky, ani skutečného dopadu není možná a sociální programy nutně narážejí buď na enormní tlak na zvyšování daňové zátěže, anebo vedou k trvalému zadlužování státu. O plýtvání jako takovém ani nemluvě.

Owen v tomto okamžiku změnil svůj přístup k celé otázce, a namísto řešení důsledků prostřednictvím sociálních opatření, začal hledat nápravu ve změně společenského modelu, která by odstraňovala příčinu utrpení lidí, kteří nebyli schopni se se vzniklou situací vyrovnávat. Výsledkem jeho úvah byla koncepce komunitárního života v malých hospodářských celcích, využívajících minimum strojů a spoléhajících pouze na manuální lidskou práci. (Vidíme, že z bludu, že stroje berou práci, se nebyl schopen vymanit a nepochopil, že vyšší produktivita práce společnosti prospívá a ne, že je příčinou chudoby. Jak víme, i dnešní socialisté občas tomuto bludu — rádi — podléhají.)

Jeho plánem tedy bylo vybudovat komunity, které budou vnitřně kooperativní a soběstačné a pouze přebytky produkce by měly být obchodovatelné s jinými komunitami. (Nenacházíme zde určitou paralelu s izraelskými kibucy?) V každém případě mu unikalo, že jestliže budou přebytky komunity díky vyšší produktivitě vysoké, budou moci směňovat i více zboží s ostatními komunitami a tudíž zvyšovat svůj vlastní blahobyt. Ale možná zde opět viděl (z jeho hlediska) nežádoucí vznik konkurence (a tedy možnosti porovnávání úspěšnějších celků s méně úspěšnými).

Ovšem je třeba vědět, že myšlenkou komunit se Owen zabýval už dříve, než prodal skotský New Lanark, protože se zachovala jeho zpráva Výboru sdružení pro pomoc průmyslové a zemědělské chudiny (už roku 1817) ve které je vyobrazen jeho návrh na řešení komunity, včetně rozkreslení budov pro 1200 lidí a se zemědělskými pozemky o výměře 1000 až 1500 akrů. Ale ani tato jeho myšlenka nebyla zcela původní, protože uváděl, že se inspiroval starším spisem Johna Bellerse už z roku 1695!!!

 Své plánování komunitárního života Owen neustále rozvíjel a stále hlouběji pracoval s představou kolektivismu a snahou o co největší uniformitu lidského života. Ve svém konceptu navrhoval společné vývařovny, společné jídelny, společné školy, společné knihovny, společné noclehárny a tak dále. Čím dále tuto myšlenku rozvíjel, tím více se blížil vytváření sociální utopie, zejména od okamžiku, kdy mu v jeho představách začalo závažně vadit soukromé vlastnictví a začal je vytěsňovat vlastnictvím společenským.

Poněkud rozvláčným úvodem se teď dostáváme do roku 1825, kdy jistý německý náboženský reformátor George Rapp nabídl Owenovi prodej americké osady na břehu řeky Wabash v americkém státě Indiana. Rapp už přivedl do Ameriky své stoupence, kterým říkal „harmonisté“ a vytvářel s nimi nové osady nejprve v Pensylvánii a později v Indianě. Tyto komunity měly několik zásadních pravidel, mezi něž patřila například absence alkoholu, zbraní, kouření a také neuznávali institut manželství.

Owen tedy zaplatil za jednu z těchto osad 150 000 dolarů, což byly obrovské peníze (které, jak sám připouštěl, vydělal na zotročení dělníků ve Skotsku). Ačkoliv sám kritizoval průmyslníky, že si neprávem přivlastňují zisky, které patří po právu dělníkům, přesto sám dělal naprosto totéž, ale na rozdíl od nich to nedělal (podle svých slov) pro sebe, ale pro takzvané „vyšší dobro“. Ostatně s termínem „vyšší dobro“ a hlavně „společenské dobro“ se setkáváme u většiny socialistů do dneška, protože všichni a bez výjimky pokládají společnost za důležitější, než individualitu a originálnost každého lidského tvora.

Poté, co zakoupil v Indianě osadu i s pozemky, představoval své plány a názory i ve Washingtonu za přítomnosti nejen prezidenta Spojených států, ale i dalších význačných osob, které viděly jeho názory i cíle ve velice v příznivém světle. (Patrně už se nedozvíme, který z amerických prezidentů to byl, protože v té době došlo k vystřídání pátého amerického prezidenta Jamese Monroe [Demokraticko-republikánská strana, 1817–1825] prezidentem šestým, Johnem Quincy Adamsem [stejná strana, 1825–1829]).

Owen se vrhl do práce, do nové osady přijal 900 osob, které si zvolily demokratickým postupem své předáky, kteří měli společnost řídit a Owen se vrátil do Skotska, protože jim plně důvěřoval. Když se o rok později do Ameriky vrátil, byl zcela šokován, protože průběžné zprávy, které si nechal do Británie zasílat, naprosto neodpovídaly zjištěné realitě a byly převážně vylhané. Osadníci nehospodařili podle jeho komunitárních představ, se kterými je opouštěl, tedy podle nám dobře známého komunistického hesla: „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, ale hospodařili naprosto přirozeně tak, že zájmy komunity byly až těmi nejposlednějšími, a každý z nich dbal více o svůj osobní prospěch, než o ten společenský.

Po zjištění těchto skutečností došlo k prudké roztržce mezi ním a téměř čtvrtinou osadníků, kteří se nechtěli podvolit novému pořádku, a raději osadu opustili. Přesto Owen doufal, že se mu podaří počáteční neúspěchy svého konceptu překonat a společnost se jeho vizi úplně podřídí a stane se tak nadále příkladem pro široké vytváření podobných komunit po celém světě.

Ale jak už to sami z historie známe, ve společnosti, kde vše patří všem a nikdo za nic nenese odpovědnost, je vytvořené bohatství stále menší a menší a v žádném případě není schopno vést ke vzrůstu blahobytu. Stejně tak se množily problémy v New Harmony, osadníci nebyli nakonec schopni pokrýt ani vlastní potřeby, natož obchodovat s přebytky, důvěra mezi nimi byla na bodu mrazu, a kdo si mohl něco ulít pro vlastní potřebu, udělal to („kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“), kdo se mohl z práce fláknout, tak se flákal („pracuji pouze do výše své mzdy“), protože chyběla základní motivace, kterou Owen svou vizí ze společnosti odstranil a odstranil tak nevědomky i motor, který by ji poháněl vpřed.

Pro většinu osadníků se stalo důležitějším diskutovat o tom, jakým způsobem se budou případné zisky a výrobky přerozdělovat ostatním, než aby sami pracovali a něco hodnotného vytvářeli. Kromě toho, protože trávili přespříliš času pohromadě, začali si vzájemně lézt na nervy a vyčítat si malichernosti, které by jindy s klidem přecházeli.

Owen tedy musel už v roce 1827 začít rozprodávat pozemky, protože většina těch, kteří ještě něco produkovali, začala spontánně z osady odcházet; nebyli ochotni živit darmožrouty, a nakonec, jak později trefně popsal jeden z Owenových synů: „v osadě nakonec zůstali pouze neschopní, závistiví a leniví členové“. Tak, jak to v každém socialismu nutně vždy musí dopadnout. (Zde jen připomenu, že zcela stejný efekt vyvolá institut garantovaného příjmu, bude-li zaveden.)

V témže roce Owen zklamaně opouští Ameriku a vrací se do Skotska. V Nové harmonii, která už spíše byla disharmonií, ponechává své syny, kteří se ještě nějakou dobu snaží komunistické dílo uchovávat při životě, ale to se jim nakonec rozpadne pod rukama docela.

Pokud vůbec přinesla New Harmony nějaký užitek, pak byla svým způsobem významná pro vědecké působení některých členů; např. přírodovědci Thomas Say a Charles-Alexandre Leseuer zde poprvé popsali mnoho nových druhů drobných živočichů. (Městečko New Harmony na místě osady existuje dodnes, ovšem v běžném režimu, a má asi 1000 obyvatel.)

Když to nejde násilím, jde to ještě větším

Jako většině socialistů, ani tento neúspěch Owenovi nenapověděl, že chyba je v jeho primární thesi, nikoliv v realizaci. Už v roce 1827 je v Americe zpět, tentokrát kupuje pozemky v Texasu, a zakládá další Družstevní osadu. A jak se dalo očekávat, i ta skončila v krátkém čase totálním fiaskem, ani tito osadníci nebyli schopni respektovat Owenovy striktní komunitní pravidla a restrikce, a též zklamali.

Owen se pak vrátil do Skotska již natrvalo, ale ani pak jej reformátorství neopouštělo.

Směnné banky

Z let 1830–1832 je dochována jeho snaha o vybudování takzvaných zprostředkovatelen práce, ovšem nikoliv v tom smyslu, v jakém bychom je pochopili dnes, ale šlo o koncept vytvoření takového modelu směny zboží, která měla reprezentovat pouze cenu materiálu a práce, která s ním byla smíšena. Jeho snahou bylo zřejmě eliminovat význam tržního cenového mechanismu a potlačit tak i motivaci k tvorbě zisku. (Ach, ten zisk jim nedá spát!) Koncept šel dokonce tak daleko, že ani nerozlišoval mezi kvalitou vložené práce, ale uvažoval pouze dobu, která byla na práci vynaložena. (Kdo bezúčelně mlátil do podkovy déle, směnil by ji za více jiného zboží.) Možná bychom mohli jinými slovy říci, že se vracel do středověké podoby směnného obchodu (a ještě nešťastně).

Projekt směnné banky samozřejmě také ztroskotal, protože individuální výroba byla méně efektivní, než s použitím dělby práce. A protože se jednalo o komoditní směnu, při které Owen v obchodě shromažďoval výrobky a směnu sám zprostředkovával a dozoroval, hromadily se mu tam produkty zcela nepotřebné, zatímco věcí užitečných se nedostávalo. Lidé bez tržních signálů nevěděli, co vyrábět a nakolik je to zboží poptáváno. Owen se tedy neosvědčil ani jako „centrální plánovací úřad“, ani jako „centrální cenový úřad“, protože se mu v tom centru nedařilo koncentrovat rozptýlené tržní informace. (A jen s mírnou zlomyslností připomenu naprosto stejné problémy plánovité, setrvale nedostatkové ekonomiky za vlády komunistů.)

Chyba byla v architektuře

Po Owenovi nacházíme stopu ještě z roku 1841, kdy vydává spisek zabývající se novým stavebním uspořádáním jeho oblíbených komun. V tomto bodě je nutno poznamenat, že podoba osady vybudované v Americe, zdaleka nedosahovala jeho původních představ o architektonickém řešení a v podstatě se jednalo o poměrně velmi skromné, hrubé roubené stavby jak dokumentuje obrázek výše.

Zřejmě Owen došel k názoru, že ke ztroskotání amerického snu nedošlo z důvodu neochoty podrobit se novému sociálnímu modelu společnosti, ale protože osada neměla žádoucí parametry, které by vhodným způsobem moderovaly lidské jednání. V jeho spisu se tedy objevuje návrh, který budovami obklopuje čtvercové náměstí o straně půl kilometru, které je tvořeno jakýmsi lesoparkem, po obvodu jsou umístěny pracovní a obytné budovy a vně tohoto čtverce se nacházejí rozlehlé zemědělské plochy. V těchto budovách, tvořících komunitní prostor, jsou umístěny různé ambity, laboratoře, bazény a celá řada architektonických prvků, které měly umožňovat a zpříjemňovat kulturní a společenský život.

Když uvážíme, že jeho americká komunita nebyla schopna ani vlastní reprodukce na holé přežití a rozpadala se v neefektivitě, pak je jasné, že jeho nový koncept komunitního města byl již jen pokračováním jeho utopických vizí, které naprosto neodpovídaly ekonomickému výkonu zamýšlené osady. A nelze se proto divit, že jeho přání, aby se podobné osady vytvářely masově nejen na území Evropy, ale i Ameriky, zcela nutně a logicky nebylo vyslyšeno.

Je paradoxní, že ani všichni jeho následovníci si nikdy nebyli ochotni připustit, že takovéto sociální inženýrství je zcela demotivační a že nerovnoměrná distribuce bohatství ve společnosti je zcela přirozená. A pokud se odstraní zásluhovost, pak jde i celý spolek k čertu.

Tímto necháme Owena v tichosti v jeho skotském rodišti Newtownu 17. listopadu 1858 tiše zemřít a vydáme se v příštím dílu po stopách jeho následovníků.

[ad#pp-clanek-ctverec]

 

Jako podklady těchto tří dílů posloužily z větší části informace z knihy Tomáše Nikodýma „Z knihovničky utopického socialismu“, ISBN 978-80-87733-17-2

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Měnové reformy (4)

    PETR ZÁVLADSKÝ V minulém dílu jsme si shrnuli, jaké byly příčiny a cíle měnové reformy z konce května 1953. V dnešní části se