„Menšiny tu vytvářejí totalitu“ říká kardinál Duka

Nechci komentovat rozhovor Pražského arcibiskupa, spíše se pozastavit nad jeho slovy o menšinách a totalitě. Kardinál veřejně řekl to, co mnozí vnímají jako problém naší civilizace. Dnes jsou to menšiny, které si nárokují práva nad všeobecná práva. Nejde o to, zda se jedná o náboženské, sexuální či etnické skupiny. Prostě jde o práva menšin. Z určitého pohledu nejde ani tak o právo, ale zvýhodnění menšin.

Jedním z takových zvýhodnění je „Pozitivní diskriminace“ čímž jsou proslulé například Spojené státy americké, kde mnohdy více než znalosti a inteligence rozhoduje etnický původ. Velice dobře o tom referoval Neviditelný pes v článku Oty Ulče. „Hodně nevole způsobuje Affirmative Action v zaměstnání. Bělošská většina vesměs nemíní chápat, proč její demokraticky zvolení reprezentanti dovolují něco, čemu se oprávněně říká reverse discrimination – diskriminace naruby, ve vlastních řadách. U soudu v Detroitu nepořídili hasiči a v New Yorku dozorci vězňů. Při zkouškách na povýšení jen polovina černochů a Martinezů uspěla ve srovnání s výkony Martínků. V takovém případě federální soud nařídil najít vysvětlení v rasismu a došlo tedy k dodatečnému byrokratickému nadhodnocení nedostatečných žáků, z pětek se staly známky dostatečné či dokonce chvalitebné. V New Yorku policisté podstoupili kvalifikační zkoušky na seržanty. Uspělo 10,6% Martínků, 4,4% Martinezů a 1,6% černochů – čili automatický důkaz rasisticky předpojatého testu, jehož vypracování zaručit perfektní barvoslepost stálo půl milionu dolarů. Výsledek se proto měl anuloval, ale než k němu došlo, městská správa povýšila dvě stě propadlých podle rasové kvóty a bylo to. Načež někteří z policistů oficiálně požádali o rasovou překlasifikaci, že nejsou bílí, že nejsou Martínkové, ale Martinezové“

Tohle je, ale jen část problému. Větší problém je, že většinová společnost je nucena tento systém respektovat, přestože jak řekl profesor ekonomie Walter E. Wiliams sám Afroameričan „Je to systém, v němž se má pomoci osobě A (současnému černochovi) potrestáním osoby B (současného bělocha) za to, co osoba C (běloch v minulosti) udělala osobě D (černochovi v minulosti). To tedy je hodně podivné pojetí sociální spravedlnosti, zejména, když se budeme chtít držet principu individuální odpovědnosti“

Něco podobného se týká o náboženských menšin, tedy převážně jedné náboženské menšiny a to muslimů. Muslimům se ustupuje ve školách, kdy mnohé školy přestaly nabízet vepřové maso. Jak uvádí internetový deník iDnes, tak „Kromě stravovacích trendů za tím stojí i rostoucí počet muslimských žáků“ Jde říci, že hlavně rostoucí počet muslimských žáků. A jak je uvedeno ve stejném článku, Christian Schmidt k tomuto řekl: „Není možné, abychom v jídelníčcích jen tak zakázali vepřové maso, které je součástí naší stravy a kulinářské kultury. Očekávám, že tvořivost při střetu se stravovacími návyky odlišných kultur povede k obohacení jídelníčku, ne k jeho ochuzení“

V těchto dvou příkladech je celé jádro problému. Nejen náboženské, sexuální a etnické menšiny mají svoje zvyky a požadavky, ale podobně má svoje zvyklosti a požadavky každý z nás. Proto jsou zákony demokratických zemí stavěny jako univerzální, platné pro všechny, bez rozdílu pohlaví, barvy pleti, náboženské příslušnosti. Ve chvíli, kdy je většina nucena zákonem k dodržování a respektování zvyklostí menšin a jejich požadavků, tak univerzální zákon přestává platit, protože jeho požadavky na rovnost mohou být diskriminační. Ostatně nejde jen o zákon, ale třeba o pravidla školy, které nedovolují pokrývku hlavy. Ostatně dlouhé roky se táhl případ muslimek a jejich šátku, přestože se nakonec ukázalo, že vše bylo jinak. Nicméně – „Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že Střední zdravotnická škola nepřímo diskriminovala stěžovatelku, neboť jí na základě neutrálně formulovaného školního řádu zakázala nosit muslimský šátek, který je projevem jejího náboženského přesvědčení navenek“– ve zkratce, náboženské přesvědčení je zde stavěno nad princip neutrality, platný pro všechny. Tedy s výjimkou, kterou by měla škola, učitelé a studenti, tedy většina, respektovat.

Tady už nejde o rovnost všech před školním řádem, nebo jako v případě pozitivní diskriminace před zákonem. Jde o diktát menšin, byť z jejich iniciativy anebo iniciativy těch, kteří si z boje za „práva menšin“ udělali svoje živobytí.

Kdysi, nevím, zda to platí i dnes, v běžeckých závodech koní platilo, že kůň, který často vítězí dostává takzvaný handicap, což spočívalo v tom, že do sedla se přidalo závaží, aby se vyrovnaly šance ostatních, což vedlo k tomu, že nevyhrál ten, kdo byl nejlepší. Pozitivní diskriminace a práva menšin, jako výjimka z práva a norem společnosti vedou k podobnému.

Zátěž v koňských dostizích likviduje koně a požadavky menšin deformují společnost. V obou případech vítězí ti, kteří by jinak neměli šanci.

[ad#pp-clanek-ctverec]

(1)