2.6.2016
Redakce
0
Kategorie: Historie

Mediální překrucování ilegální imigrace

Sdílejte článek:

GUILLAUME FAYE 02|06|2016

Média nás zásobují nekonečnými příběhy o nešťastných ilegálních imigrantech utonulých v Gibraltarské úžině, utečencích, s kterými nešetrně nakládali při repatriaci letadlem nebo které tři dny drželi v „nelidských podmínkách“ – samozřejmě v detenčních centrech – než je vypustili zpátky do „divočiny.“

[ad#clanek-respo]

Cílem humanitárního vydírání praktikovaného mediálními hlídači vládnoucí ideologie je s použitím výjimečných případů vzbudit lítost v srdcích lidí a duších politiků, a tak legitimizovat vpuštění „trpících“ ilegálních imigrantů. Jde o taktiku velice účinnou – bohužel.

A to všechno díky trpělivé práci agentů v tisku – kteří patří k imigrační lobby – zveličujeme a každý měsíc se soustředíme na tři nebo čtyři odlišné symbolické a pohnuté případy. Média se hladově vrhají na každou příležitost vštípit veřejnosti dvojí ideu, že 1) vyhoštění je nelidské a 2) totéž platí i o odmítnutí udělení víza a naturalizace. Samotné případy jsou velice rozmanité: tajný imigrant, s nímž špatně zacházeli nebo který v průběhu deportace zemřel, „migranti bez dokumentů“ držící smutnou hladovku, mladý gangster – otec francouzského dítěte vzdorující svému vyhoštění atd. Cit pro drama kolonizační strany nezná hranic a prokazuje svou děsivou účinnost úspěšnou stimulací slzných žláz veřejnosti. O to přesně tvůrcům cynické strategie soucitu – jejímž cílem je odstrašit vládu od uplatňování vlastních ohavných zákonů – jde…

A není to jen problém poslední doby, podívejme se na srovnání dvou příběhů z konce devadesátých let, které popisuje G. Faye ve své nedávno vydané knize:

* * *
V srpnu 1999 se dva školáci z Guineje, Yaguine Koita (14) a Fode Tounkara (15), schovali v podvozku Airbusu společnosti Sabena na lince Konakry-Bamako-Brusel. (Odůvodněně) doufali, že pokud bezpečně přistanou, nikdo už je nevyhostí. Dva hoši na útěku – neznalí zákonů aeronautiky a působení výšky, samozřejmě podlehli hypothermii a respiračnímu selhání (v deseti kilometrech klesá teplota k -50°C a prudce se snižuje atmosférický tlak.) Čeho se však nenadějeme: u jednoho z nich je nalezen srdceryvný dopis a dvoustránková žádost – kde jsou všechna slova nesprávně napsána – v níž mladíci naléhají na „excelence a gentlemany zodpovědné za Evropu,“ aby je přivítali a pomohli Africe jako celku, kvůli „válce“ (přestože v Guineji se nebojuje) a bídným životním podmínkám jejich rodin (následné vyšetřování ukáže, že ty žily sice skromným, ale nijak bídným životem). Belgický i francouzský tisk otiskuje plné znění dopisu.

Veřejné mínění rychle podléhá a vypuká symfonie nářků. Pokud tyto dvě „děti“ (v 15 letech člověk v Africe rozhodně není dítětem) zemřely, bylo to kvůli naší neochotě bez výhrad přivítat všechny „trpící“ černého kontinentu. Le Figaro (5. 8. 1999) píše: „…v tisku zveřejněný dopis vyvolal v Belgii značné emoce. Skutečnost, že francouzský tisk převzal obsahu dopisu doslovně, dodává celé záležitosti národní rozměr. K události došlo necelý rok po úmrtí mladého Nigerijce Semiry Adamua během pokusu o deportaci belgickými policejními složkami.“ Belgická vláda promptně svolává zasedání za zavřenými dveřmi, aby k této zásadní otázce zaujala postoj. Vysoce postavení duchovní, které smrt mladých Afričanů velice zasáhla, pořádají velkolepé pohřby. U lidí bez domova, kteří v zimě umírají na bruselských a pařížských ulicích, však nic podobného nevidíme. Podobně rozrušený ministr zahraničí Louis Michel rozeslal svým kolegům ze zemí EU ohledně proslulého „dopisu“ nalezeného na tělech dvou vetřelců následující komuniké: „Už si nemůžeme zakrývat uši před voláním po lepším životě. Musíme Africe navrátit její naději.“ Jinými slovy: poskytnout další půjčky, navýšit různé druhy pomoci africkým zemím (jakkoliv je efekt těchto peněz nulový) a otevřít unijní brány Afričanům ještě více zeširoka. Belgická vláda formálně rozeslala dopis dvou teenagerů 14 svým evropským partnerům a našim federálním institucím.

Jak se dalo očekávat, valonské a francouzské tzv. antirasistické organizace melodramatu hbitě využily a spustily kritiku údajně příliš přísných imigračních kontrol (ve skutečnosti jsou naše pohraniční kontroly nejlaxnější na světě) a odsudky evropského „sobectví“ (přestože do bezedné jámy rozvojové pomoci Třetímu světu hází naivní Evropa peníze nejštědřeji ze všech). Národní centrum pro koordinaci rozvojové pomoci (Centre national de coopération au développement, CNCD) vydalo dojemné prohlášení, za které by se nemusely stydět ani špičky katolické církve se svým mea culpa postojem:

„Dvě děti přišly na naši půdu zemřít; spadly z nebe s poselstvím pro srdce Evropy, pro vládce nejbohatšího a nejblahobytnějšího kontinentu planety.“

Nejbohatším a nejblahobytnějším kontinentem je ve skutečnosti Severní Amerika – a bude-li kolonizace Evropy Afričany pokračovat nezmenšeným tempem, prodáme svůj blahobyt skutečně lacino.

A konečně – nikdo si ani netroufl naznačit, že tato tragická pohádka zní možná až příliš dobře, než aby byla pravdivá: dva teenagery, o kterých ředitel africké školy guinejským novinám Horoya prozradil, že v ní už rok nebyli, mohl klidně navést někdo s úmyslem vyvolat incident; někdo, kdo také vytvořil slavný dopis za účelem destabilizace křehkého a emotivního veřejného mínění, tak přístupnému jakékoliv vině. Guinejský ministr zahraničí si to rozhodně myslel.

Abychom to zkrátili, více než týden nepsali sloupkaři valonských a francouzských novin o ničem jiném a jejich materiál následně přebíraly RTBF, France 2 a německá ZDF, tři imigraci nejvíce nakloněné televizní stanice v celé Evropě.

Transport těl obou chlapců do Konakry spustil výjevy masové hysterie, při nichž se po zemi válející se ženy dovolávaly Alláha. Lamine Kamara, guinejský ministr veřejných služeb dokonce nepokrytě obvinil z nepřímé odpovědnosti za smrt Yaguina a Fodeho Evropany. Zase ona tak dobře osvědčená vina… Kvůli přehnaně přísné evropské politice se musejí afričtí žadatelé o azyl uchylovat k zoufalým činům, dodal. Na tiskové konferenci 7. srpna 1999 se ministr nechal slyšet: „Kdyby získal vízum náležitou cestou, nemusel Yaguine sahat k tomuto řešení a dnes by byl ještě naživu.“ Mnozí z afrických předáků tedy využívají tento diskurz, aby prostřednictvím morálního vydírání donutili Evropu otevřít brány – jde o kolonizaci prostřednictvím lítosti a žebrání.

Tento postoj úpěnlivosti a nezodpovědnosti – který se snaží Evropany přinutit k podpoře afrického kontinentu, sužovaný spíš nedostatečnými schopnostmi (a chudý navzdory svému přírodnímu bohatství), finanční pomoci i přijetí afrického demografického přebytku – dokonale shrnuje následující pasáž z onoho neblaze proslulého dopisu nalezeného na těle jednoho ze dvou mladíků (pravopisné chyby byly opraveny):

„Jestliže vidíte, jak se obětováváme a vystavujeme nebezpečí, je to kvůli našemu nesnesitelnému utrpení v Africe – potřebujeme vaši pomoc v boji proti chudobě a při skoncování s válkami. My to tady nedokážeme, nic tu nefunguje. Když zůstanu v Africe, budu až do smrti nešťastný.“

Tyto řádky – falešné či autentické – vedly k mohutnému výlevu citů od Lovaně po Toulouse. Poselství je jasné a tragické zároveň: potvrzuje neschopnost Afričanů spravovat vlastní záležitosti a přetéká oním nevyřčeným seberasismem: „Pomozte nám a přivítejte nás ve svých zemích, my totiž na svém vlastním kontinentu nedokážeme žít v míru a blahobytu.“

Afričtí intelektuálové, inspirovaní svými etnomasochistickými evropskými kolegy, samozřejmě připisují nezdary černého kontinentu na vrub zločinů kolonialismu a neokolonialismu. Najde se ale ještě prosťáček, který těmto marxisticko-levičáckým bludům – které se vždy dostanou na titulní stránku Le Monde Diplomatique – uvěří?

Po smrti dvou neúspěšných ilegálních imigrantů do Evropy přispěchal guinejský dopisovatel AFP Mouctar Bah s faxem, kde přiznal: „Dojde-li k otevření hranic, Guineu opustí většina zdejších mladých. Všichni by chtěli odejít do Evropy, tak lidé v naší zemi smýšlejí.“ A stejně tak ve stovce dalších zemí Třetího světa…

Smrt mladých ilegálních imigrantů Yaguina a Fodeho, kteří přišli o život schovaní v podvozku Airbusu letecké společnosti Sabena podle předsedkyně štrasburského parlamentu Nicole Fontainové „znepokojila celou Evropu.“ Neprojevují však elity ve výběru toho, co je znepokojí, jistou nekonzistentnost?

* * *
Dne 4. srpna 1998 dva mladí Afričané unesli nezletilou dívku, když odcházela z nádraží Créteil a násilím ji odvedli do nedalekého sklepa. Tam ji znásilnili, strašlivě mučili a následně zavraždili. Po smrti se na její mladé ztýrané tělo symbolicky vymočili. Na shrnutí jejího utrpení a smrti stačilo listu Le Parisien (5. 8. 1998) deset řádek v sekci „Stručně.“ Nebyla Guinejka, ale Polka. Jmenovala se Angela P—…

Angelina památka je mi tisíckrát dražší než ta Fodeho a Yaguina.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: The Media’s Distortion of Illegal Immigration 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (25 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky