Lidé a roušky, psi a košíky: Najdi rozdíl

V souvislosti s hrozbou nákazy koronavirem byla zavedena povinnost nosit roušky a dodržovat dvoumetrové rozestupy. Veřejnost je poučována v mediích, upozornění visí na vstupech do obchodů a prostor, kde se shromažďují lidé. Před pokladnami a úředními přepážkami jsou červenou barvou vyznačovány bezpečné vzdálenosti.

Šíření koronaviru ukázalo na jeden zajímavý paradox ohledně zvířecích práv. Psi mohou bez ochrany tlamy naprosto volně, jak je napadne, běhat mezi lidmi. Zákonná povinnost odstupu dva metry pro ně neexistuje. Máme nosit roušky a dodržujeme rozestupy kvůli bezpečí jiných lidí. Zcela identicky, pro naše vlastní bezpečí by mělo platit, že pes musí mít vždy na hlavě koš a být na vodítku. Jedině tak se skutečně zabrání jeho přiblížení k lidem. I když v případě nepozornosti majitele ani to neodvrátí útok. Nezbytné je psaným pravidlem vyloučit plané řeči, že majitel má psa pod kontrolou. Stokrát nemá, jen si to 95 procent „psíčkařů“ myslí, respektive namlouvá nebo tvrdí svému okolí. Včetně subtilních slečen smýkaných nevychovanými šedesáti kilogramovými monstry, s kterými by si ale neporadil ani metrákový chlap. Kolik psů, kterým 2 metry od tlamy vyběhne zvěř se dá zastavit? Kolikrát psi pokousali svého majitele nebo jeho rodinné příslušníky? A vždy slyšíme „on je hodný“, jedno z nejpitomnějších prohlášení z galerie „při téhle opravě elektřinu vypínat nemusím“, „cítím plyn, rozsviť“, „ještě krok dozadu, ať je pěkná samofotka“ nebo „to pod závorami stihneme“.

Když použijeme analogii. Lidé se povinnosti mít nasazenou roušku a dodržovat vzdálenost dva metra nezbaví slibem nekýchat, nemluvit, nedýchat. Stejně tak nemohou, bez hrozby postihu říci, nejsem nemocný, proto roušku mít nemusím a klidně vám budu funět za krk. Preventivní opatření, roušky a rozestupy, jsou závazné pro všechny. Nejsou omezeny jen na nebezpečné jedince, tedy nakažené. Stejný princip musí platit i pro psy. Žádné „on není nebezpečný, je hodný, proto koš a vodítko mít nemusí“.

Člověk bez roušky natlačený na jiného, stejně jako volně pobíhající pes, a to i s košem, představuje potenciální nebezpečí. Je lhostejné, zda skutečné nebo pouze subjektivně vnímané. Nikdo chovatelům psů nemusí své pocity odůvodňovat. Jedním z úkolů státu je zaručit občanům možnost volně se pohybovat ve veřejném prostoru, a to svobodně, beze strachu. Což dnes při odhadovaném počtu přes 2,2 milionů psů přestalo platit.

Politici, z obav o volební hlasy alibisticky přehazují problém na obce. Tvrdí, že každá z 6300 samospráv může (ale samozřejmě nemusí, mají také vlastní voliče) přijmout příslušnou vyhlášku. Nejsou s to pochopit rozdílnou právní sílu zákona oproti jakési komunální vyhlášce a nutnost universální platnosti pravidel. Jako kdyby obce měly (a mohly) rozhodovat o základních lidských právech, určovat co je třeba vydírání nebo povolovat veřejné nošení zbraní. Ano, některá plemena psů představují, všem na odiv vystavovanou, zbraň sloužící k zastrašení okolí. Jde o psychickou kompenzační pomůcku a zdá se, že čím větší problémy, tím větší pes. Chceme, aby občané chodili po ulici s pistolemi viditelně strčenými za pasem? Chceme, aby nás ve frontě u stánku někdo, čekající na 5 či 6 pivo, dloubal do zad hlavní nabité brokovnice? Což je stejně příjemný pocit, když za vámi v té frontě stojí na volno čtyřicetikilový pes, kterému kdykoliv můžete nechtíc šlápnout na tlapu. Opravdu, ono bohorovné „on je hodný“ je vyjádřením nadřazenosti, blahosklonným pokynem „můžeš projít“.

V březnu tohoto roku dostala policie zákonnou pravomoc udělit blokovou pokutu za nenošení roušek až do výše 10 000 korun. Úplně stejnou sazbou je třeba sankcionovat volný pohyb psů bez koše a bez vodítka. Zákon musí připomenout hranice slušnosti, protože bez jeho podpory nejde po majitelích psů požadovat odvolání nebo přivázání jejich miláčka. Nejsou totiž ochotní se vzdát pocitu převahy. Proto ve většině případů pouhá prosba skončí ignorováním, obvyklým sdělením „on je hodný“ nebo konfliktem, což všechno omezuje svobodu volného pohybu ostatních lidí.

• Vilém Barák