28.11.2017
Redakce
0
Kategorie: Humor

Když vánoce klepou na dveře

Sdílejte článek:

DOMINIK LANDSMAN

Vánoce klepou na dveře a k tomu patří i předvánoční tradice. Jedna z mých předvánočních tradic je, že jdu s manželkou a její mámou nakupovat vánoční ozdoby, kýče, nesmysly a předražené blyštivé cetky. 

[ad#textova1]

Je to taková obří hala na konci města, kde prodávají rovněž i kytky, ručně šité dečky a různé dekorace. Je to přesně ten typ obchodu, ze kterého sálá estrogen na sto metrů a pokud se k němu byť jen přiblížíte, začnete menstruovat a posílat samovolně hlasy do Tvoje tvář má známy hlas. 

U vchodu je takový kontejner, kam muži před vstupem odkládají svá varlata. Hned za vstupem začíná sekce třpytivých kravin. Abyste se dostali ven, musíte projít všechny sekce, protože vás zpět už fotobuňka nepustí. Po sekci třpytivých kravin musíte projít oddělením infantilních píčovin, dále potom chodbičkou kýče, abyste někdy v polovině vstoupili do předsálí ručně dělaných svíček. No potom už na vás čeká oddělení vánočních nezbytností jako jsou třeba malé parohy sobů, ozdoby na stromek, figurky zhmotnělé něhy a podobně. 

Jako kdybych chtěl, tak tam nemusím. Prostě bych řekl Nataše, že tam nejedu a bylo by. Až takové já mám doma slovo. Nechtěl jsem ji ale moc dráždit, protože tady asi všichni víme, že bych stejně jel a smířil jsem se s osudem.
„Jak to, že Čeněk nemusí jet?“ Ukázal jsem před odjezdem na to nebohé dítě s plánem, stáhnout ho s sebou. Když já, tak on taky. Budeme trpět celá rodina.

„On nejede. Za chvíli přijde druhá babička a vezme ho na výstavu hraček,“ vysvětlila Nataša. Jak rád bych jel na výstavu hraček. Klidně bych se tam někde v rohu zašil s kostičkama a celý den s nimi o sebe mlátil a křičel u toho: „Bác, bác, bác..“ Nicméně museli jsme jet kupovat tu výzdobu. 

Už na parkovišti před halou jsem si všimnul, že v některých zaparkovaných autech posedávají muži. Zřejmě se jim podařilo se z toho vyvlíknout a jejich polovičky jim dovolily zůstat v autě. Jenom jim pootevřely okénko, aby se jim lépe dýchalo a daly jim tam něco na hraní. 

Jak já jsem jim záviděl. 

„Chyťte ho, ať nezdrhne,“ křičela jakási žena, která vyběhla z haly s náručí malých keramických trpaslíků a sobů a pronásledovala zoufalého muže, který se snažil uniknout. Vypadalo to na zloděje, ale vše bylo jinak. 

„Já už na to nemám. Klidně se rozvedu. Tohle se nedá zvládnout, já s nakupováním končím“ zoufal si prchající muž, který nabral směr les, kde hodlal zřejmě v klidu dožít. Bylo jasné, že nákup vánočních kravin letos nezvládnul. Pro mě to byla taková menší vize budoucnosti. 

A pak jsme vešli i my. Sekce třpytivých kravin mohla začít. 

„Hele Nat, podívej se na tohle. Tyhlety zdobený věnečky má Věra v práci na stole,“ ukázala tchyně na nějaký malý věnečky z roští ozdobený flitrama, tedy třetí nejzbytečnější věc na světě hned po lapači snů a strašilkách.

„Ty jsou boží, viď?“ vzala tu jednu věc Nataša do ruky o obrátila se s tím na mě, asi abych dal najevo, že ještě žiju, nebo nevím. 

„Naprosto dechberoucí,“ snažil jsem se vykouzlit na tváři úsměv. Mám totiž naučené, že pokud se při nakupování tvářím jako česnek, jsem nepříjemný a neobohacuju svým pozitivním přístupem sváteční atmosféru, v dohledné době nebude sex. 

Po půl hodině, kdy jsme pořád ještě setrvávali v sekci třpytivých kravin, kde zřejmě chtěla tchyně zrekonstruovat pracovní stůl tý infantilní krávy Věry z práce (vůbec nevím, kdo je ta Věra, ale cítím k ní upřímnou nenávist), jsem byl stále více a více přesvědčený, že se konce nemůžu dožít. 

Po dalších několika minutách jsme minuli muže, která mlátil hlavou o zeď a křičel, že chce už domů a došli jsme do další sekce, tedy k infantilním píčovinám. 

Tam toho bylo spousta a všechno se buď třpytilo a nebo to bylo nějakým zvráceným způsobem pozitivní. Prostě to tu všechno bylo víc než buzna. 

Tchyně si vybrala asi metrový stříbrný jehlan, který byl poset malými barevnými kamínky. Když jsem se ji zeptal, k čemu, to je, tak mi odvětila, že je to hezký. Panečku to je super účel. 

Už už jsem se nadechoval, že k tomu jehlanu tchyni něco řeknu, když tu mi vrazila Nataša do ruky další, ten samý jehlan, že ho bereme taky. No vida. Máme metrový stříbrný jehlan. Kdo by to byl řekl? Konečně se na nás usmálo štěstí. S metrovým jehlanem teď bude už všechno lepší. 

Nicméně mohlo být hůř. Všiml jsem si mátožných a ploužících se mužů kolem mě, kteří třímali i mnohem větší nesmysly. Byl tam pán, který měl v náručí keramického jelena v životní velikosti a v očích odevzdaný výraz. Zlatej metrovej jehlan. Zlatej. Mohl jsem dopadnout o dost hůř.

Podle mě by se měl v budově pohybovat nějaký psycholog, který by si se zlomenými muži promluvil a povzbudil je v této těžké době. 

S dvěma jehlany (nesl jsem i tchynin jehlan, protože ta měla plné ruce korálkových zvířátek a rozverných ozdobiček na lustr) jsem kráčel za nimi a tušil, že to je teprve začátek. 

V sekci svíček Nataša zjistila, že asi za kilo si můžeme všichni zkusit svíčku vyrobit. Napadlo mě, jestli bych byl schopen si těmi jehlany probodnout hlavu, abych měl pokoj, ale to by nebylo asi moc Vánoční.

A tak jsem si milé děti, vyráběl svíčku. Je mi 32 let, jsem muž, heterosexuál, otec, bývalý sportovec, mám rád válečné filmy a ve volném čase rybařím. No a teď jsem si vyráběl svíčku. Pravděpodobně na hrob. 

Pokud si přečtete stanovy českého svazu homosexuálů, tak tam je jasně napsáno, že pokud bude muž přistižen, jak si sám vyrábí svíčku, bude ze svazu homosexuálů vyloučen, neboť vyrábění si svíček je příliš buzna i pro homosexuály. 

No, tak jsme si všichni vyrobili hezkou svíčku a šlo se dál. Konečně jsme dorazili do sekce vánočních ozdobiček. Tam jsme byly asi hodinu, nebo den, nebo rok. To těžko říct, protože v sekci vánočních ozdobiček ubíhá čas jinak.

Zde jsem projevil vůli mít na stromečku červené ozdoby. Nataša mi prozradila, že jsem ťuňta a že tomu nerozumím, protože když máme stříbrné, musíme k ním koupit …. (teď nevím, co řekla za barvu. V životě jsem o té barvě neslyšel a slyšet už nechci. Název té barvy mi způsobuje fyzickou bolest) a tím mé zapojení do nákupů skončilo. Stál jsem tam se dvěma metrovými jehlany, zfušovanou svíčkou ze včelího vosku, nuceně se pitomě usmíval, kýval hlavou a sem tam pronesl: „Ano, miláčku. Je to hezké. To musíme mít doma. Ještě že tě mám. Ty víš, co je hezké.“

Ač na konci svých sil, pořád jsem jel podle strategie, chovej se hezky, dělej, že tě to zajímá a potom bude sex.

V té hale se děly ještě další věci. Zlé věci. Temné věci. Ale vzpomínka na ně, mi přivádí trauma, takže je přeskočíme. Nakonec jsem to přežil, s jehlany, svíčkou, ozdobami na stromek, ozdobami pod stromek, ozdobami vedle stromku a ozdobami jen tak pro dobrou náladu jsme konečně opustili areál. 

„Byl jsi statečný. Zvládl jsi to.“ Pochválila mě Nataša při odjezdu a já věděl, že jsem udělal dojem. 

Vyhodili jsme tchyni doma (to vyhodili zní strašně. Vysadili jsme ji u ní doma) a jeli domů

„Ještě se cestou zastavíme v drogerii. Musím si koupit tampony. Doma nám (nám?) dochází a já jsem to dostala,“ pronesla Nataša jako by se nic nechumelilo. 

Takže milé děti jehlan, svíčka, tuny ozdobiček a ztracený půl dne života. To je všechno. To je celá má odměna za to, že jsem přetrpěl nákup vánočních nesmyslů. Žádný štrejchnutí nebude. Svět je děsně smutné místo. Vánoce jsou debil.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Dominik Landsman

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Čas vypadnut

    LADISLAV VĚTVIČKA Situace pro nas začinala byt poněkud nebezpečna už snad uplně všude. Akci, jako byla ta s tenyskama,