13.6.2026
Redakce
0
Kategorie: Humor1 přečtení

Jak se baví internet: Neohrožený Jožka aneb muž, kterému jedna planeta nestačí

Sdílejte článek:

EMA

Dnes na Kampě hořelo, dříve než přijeli hasiči, objevil se prezident Pavel a z plamenů vynesl těhotnou důchodkyni na vozíku.

„- Vojáci, je na Vás útok, tak lehnout na zem a plazit!
– Všichni lehnou, plazí se v bahně, jen vojín Novák jde se zbraní vzpřímeně pořád dál.
– Novák?! Co to děláte?! Je útok, plazte se!
– Soudruhu poručíku, to jste nikdy neviděl hrdinu?!“

Složení delegace na jednání Valného shromáždění OSN:
Petr Pavel – vedoucí delegace
Harmonikář a dirigent – členové

Manžel obdivně ke své ženě: „Vždycky jsem v údivu, jak skvěle vypadáš po dvou sklenkách vína.“
Žena: „Ale já jsem přeci nic nepila“
Manžel: „No… ale já jo.“

„Miláčku, kde jsi?“
„V autě?“
„Na cestě kam?“
„Domů.“
„A kde jsi lásko byla?“
„Na benzínce.“
„A ještě zlatíčko, s kým jsi tam byla?“
„Co je prosím tě tohle zase za výslech? Ty mi nevěříš nebo co?“
„Věřím drahoušku, to víš, že věřím. Ale, že tys tam nebyla sama, že ne?“

Autor považuje za nutné upozornit čtenáře, že následující nedělní povídka je zcela smyšlená. Veškeré postavy, události, vlastnosti, schopnosti, skutky, zásluhy, fotografie, záchranné akce, velryby, paraglidisté, akvarijní rybky, kamiony, osli, kabáty, účesy, školy, dvorní rádci, projevy osvěty, projevy skromnosti i případné projevy kultu osobnosti vznikly výhradně v autorově fantazii.
Jakákoli podobnost s osobami veřejně známými, méně známými, neznámými, žijícími, nežijícími, fotografujícími, cestujícími, přednášejícími, zachraňujícími či jinak aktivními je čistě náhodná. Pokud by snad některý čtenář nabyl dojmu, že někoho poznává, jedná se o souhru okolností, která autora překvapuje stejně jako čtenáře.
Autor současně upozorňuje, že veškeré zmínky o zachraňování planety, demokracie, velryb, paraglidistů, akvarijních rybek, evropské civilizace, kulturního dění, sportovních událostí, meteorologických jevů, školství či lidské populace nelze považovat za historický dokument. Stejně tak není doložena schopnost osedlat dakarský kamion, nahradit Chucka Norrise, získávat s věkem více vlasů nebo budovat kult osobnosti rychlostí, která by překonávala běžné fyzikální zákony.
Povídka je určena výhradně pro pobavení čtenářů. Veškerá podobnost s realitou je tedy čistě náhodná, neúmyslná a zcela jistě nebyla zamýšlena. Opravdu ne.
**********************************************************************
Existují lidé, o kterých se čas od času napíše článek. Existují lidé, o kterých vzniknou knihy. A pak existuje Jožka, muž natolik výjimečný, že kdyby se měly zaznamenat všechny jeho zásluhy, musely by se vykácet celé lesy, rozšířit knihovny a zaměstnat několik generací historiků. Už jen samotný pokus zachytit jeho životní příběh připomíná snahu nabrat oceán čajovou lžičkou. Člověk se může snažit sebevíc, ale vždy mu něco uteče.
Jožka totiž není obyčejný člověk. Obyčejný člověk ráno vstane, podívá se z okna, uvaří si kávu a přemýšlí, co ho ten den čeká. Jožka vstane, podívá se z okna a přemýšlí, kterou část světa bude zachraňovat jako první. Někdy je to velryba na severu Atlantiku, jindy paraglidista visící na stromě v horách, občas evropská civilizace, světová demokracie nebo alespoň několik akvarijních rybek, které se nešťastnou náhodou zamotaly do plastové dekorace. Vždy však jde o úkol zásadního významu, protože Jožka nikdy neřeší maličkosti. I ten nejmenší problém v jeho podání získává rozměry mezinárodní krize.
Lidé, kteří ho znají jen z doslechu, často podceňují šíři jeho schopností. Myslí si, že jde pouze o muže s bohatými zkušenostmi a zajímavým životopisem. Takové hodnocení je však podobné, jako kdyby někdo označil Himaláje za mírně zvlněný terén. Ve skutečnosti totiž Jožka zvládá dovednosti, které většina lidstva považuje za navzájem neslučitelné. Umí číst, psát a počítat. Umí používat lžíci bez asistence odborného personálu. Umí si zavázat tkaničky a podle některých svědků dokonce obě současně. Tato informace byla dlouho považována za nepodloženou legendu, avšak s přibývajícími svědectvími začali někteří vědci opatrně připouštět, že příroda možná skutečně vytvořila jedince, který překonal běžné lidské limity.
Výjimečné postavení zaujímá Jožka také ve světě fotografie. Mnozí lidé se označují za fotografy, jiní si na fotografy hrají a další vlastní drahé fotoaparáty, aby působili důležitě. Jožka nic z toho nepotřebuje. Když vezme fotoaparát do ruky, krajina údajně sama hledá vhodnější úhel, mraky se přesouvají do estetičtějších pozic a sluneční paprsky upravují směr dopadu tak, aby výsledná kompozice odpovídala vysokým standardům. Vypráví se dokonce příběh o tom, jak jednou vyfotografoval hustou mlhu tak dokonale, že na výsledném snímku byly zřetelně vidět objekty, které se ve skutečnosti nacházely několik kilometrů za ní.
Jožka ovšem není pouze fotograf. To by bylo podobné, jako označit oceán za větší louži. Fotografování je pouze jedna z mnoha disciplín, ve kterých dosahuje výsledků, jež běžný smrtelník považuje za nedosažitelné. Zatímco jiní hledají motiv, Jožka nachází poslání. Zatímco jiní fotografují krajinu, Jožka fotografuje dějiny. A zatímco jiní čekají na správné světlo, světlo podle některých svědků čeká na Jožku.
Stejně pozoruhodný je jeho vztah k nebezpečí. Když se v horách dostane paraglidista do potíží, většina lidí očekává příjezd profesionálních záchranářů vybavených moderní technikou, speciálním oblečením a přesnými postupy. Jožka na podobné komplikace nikdy příliš nedbal. Zatímco specializované týmy teprve kontrolují vybavení, on už bývá na cestě. Déšť ho nezastaví, protože dešti nevěnuje pozornost. Vítr považuje za nepříjemnost, kterou je možné ignorovat. Chlad řeší tím, že o něm jednoduše nepřemýšlí. Deštník nevlastní, protože podle jeho životní filozofie představuje zbytečný luxus pro lidi, kteří nejsou zvyklí čelit živlům tváří v tvář. Vždyť je přece voják a vojáci podle všeobecně přijímané legendy nejsou z cukru.
Není proto výjimkou, že zatímco kolem pobíhají profesionální záchranáři v drahých bundách a s vysílačkami v rukou, Jožka se žene do kopce v obyčejném tričku, jako by šlo o příjemnou odpolední procházku. Když je paraglidista konečně v bezpečí, bývá často obtížné určit, kdo ho vlastně zachránil jako první, protože Jožka mezitím stihl zmizet za dalším dobrodružstvím.
Doprava obecně představuje kapitolu samu pro sebe. Existují lidé, kteří umějí řídit automobil. Existují lidé, kteří umějí řídit motorku. Existují lidé, kteří zvládnou traktor nebo nákladní vůz. Jožka však nikdy neuznával podobné škatulky. Podle něj je dopravní prostředek pouze technický detail mezi člověkem a cílem. Bez větších obtíží proto přesedá z motorky na traktor, z traktoru na sekačku a ze sekačky na osla, aniž by přitom ztratil důstojnost nebo směr.
Zvláštní slabost chová ke kamionům, zejména k těm, které vypadají, jako by právě dokončily etapu Rallye Dakar. Tuto soutěž totiž miluje natolik, že někteří jeho známí začali mít podezření, že si každou delší cestu automaticky představuje jako pouštní speciál. Není proto vyloučeno, že kdyby dostal možnost volby mezi luxusní limuzínou a zaprášeným dakarským speciálem, zvolil by druhou možnost dříve, než by první řidič stihl nastartovat.
Jožka však nikdy nebyl na své výjimečné poslání sám. Po jeho boku stojí paní Jožková, žena, jejíž trpělivost by si zasloužila vlastní vědecký výzkum. Zatímco jiní manželé řeší běžné starosti, ona s klidem sleduje, jak její muž během jednoho týdne zachraňuje svět, fotografuje krajinu, navštěvuje školy, diskutuje o budoucnosti civilizace a vyráží za dalšími dobrodružstvími. Podporuje ho s oddaností, která připomíná staré rytířské příběhy, jen s tím rozdílem, že místo erbů a brnění hraje významnou roli khaki barva. Ta totiž tvoří nedílnou součást jejich společného života. Khaki není pouze odstín látky. Je to životní postoj, estetický směr a možná i svébytná filozofie.
Vedle paní Jožkové stojí ještě jedna důležitá postava, bez níž by se celý tento pozoruhodný vesmír pravděpodobně zastavil. Je jí dvorní rádce. Nenápadný muž, který radí ve všem, od pracovních záležitostí až po organizační detaily. Ve skutečnosti se mnozí domnívají, že právě on vykonává většinu práce, protože kdyby ji měl vykonávat sám Jožka, nezbyl by mu čas na zachraňování planety, ochranu velryb, péči o paraglidisty, fotografování, návštěvy škol, účast na kulturním dění, sledování sportovních událostí a řešení osudu civilizace jako celku.
A tím není nic menšího než osvěta.
Školy navštěvuje s pravidelností, která by mohla konkurovat školnímu rozvrhu. Setkává se s mladými lidmi, předává zkušenosti, inspiruje a motivuje. Kde jiní vidí obyčejnou besedu, tam Jožka buduje odkaz. Kde jiní vidí přednášku, tam vzniká legenda. A kde jiní vidí několik desítek studentů, tam Jožka vidí budoucí generace, které jednou budou vyprávět, že ho spatřily na vlastní oči.
Právě zde se začíná projevovat další z jeho mimořádných schopností. Jiní politici, státníci, vojevůdci či slavné osobnosti museli čekat desítky let, než kolem nich vznikl kult osobnosti. U Jožky tento proces probíhá mnohem efektivněji. Kam přijede, tam zůstane fotografie. Kde promluví, tam zůstane citát. Kde se objeví, tam vznikne vzpomínka. A kde se objeví vzpomínka, tam se časem objeví i vyprávění. Kde se objeví vyprávění, tam vznikne legenda. A kde vznikne legenda, tam už není ke kultu osobnosti příliš daleko. Jožka se tomu samozřejmě brání se svou pověstnou skromností, ale legenda má tu nepříjemnou vlastnost, že roste sama, zvlášť když jí člověk pravidelně poskytuje nové a nové příběhy.
Čas přitom běží neúprosně pro všechny. Vlasy šediví, čela se rozšiřují a fotografie z mládí získávají nostalgickou hodnotu. Jenže ani zde Jožka nehodlá respektovat zaběhnutá pravidla. Zatímco jeho vrstevníci občas vzpomínají na někdejší hustotu svého účesu, u Jožky se údajně odehrává proces opačný. Někteří tvrdí, že má dnes více vlasů než před třiceti lety. Jiní tvrdí, že dokonce dvojnásobek. Věda na tuto otázku zatím nenalezla uspokojivou odpověď, a proto se jí raději příliš nezabývá.
Kdysi býval symbolem neporazitelnosti Chuck Norris. To už je však minulost. V některých kruzích se totiž traduje, že když jde Chuck Norris večer spát, podívá se pod postel. Ne proto, aby zkontroloval, zda se tam neskrývá nějaká příšera. Dívá se tam proto, aby se ujistil, že tam náhodou není Jožka.
Možná právě v tom spočívá podstata celého fenoménu. Jožka totiž nikdy nebyl obyčejným člověkem, kterého by bylo možné měřit běžnými měřítky. Je to muž, který fotografuje lépe než fotografové, zachraňuje rychleji než záchranáři, cestuje odvážněji než dobrodruzi a stárne způsobem, který by si zasloužil samostatnou kapitolu v učebnicích biologie.
A tak zatímco svět kolem něj stárne, mění se a někdy i pochybuje, Jožka pokračuje dál. S fotoaparátem v ruce, s větrem ve vlasech, s khaki odhodláním v srdci a s pevným přesvědčením, že pokud se někde objeví problém, měl by být především dostatečně velký na to, aby stál za jeho pozornost.
A pokud takový problém zrovna neexistuje, není důvod k obavám. Jožka si jej dříve či později najde. Nebo zachrání něco jiného. Svět je totiž naštěstí stále dostatečně velký, aby měl tento neúnavný muž co dělat. A kdyby snad jednou nastal den, kdy by nebylo co zachraňovat, pravděpodobně by zachránil samotnou myšlenku na záchranu. Jen aby neztratil tempo.

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)