V průběhu léta jsme viděli, že nelegální a masová migrace do Evropy rozhodně není vyřešený problém, právě naopak. Do španělské Ceuty během jediného dne „přišlo“ 70–80 tisíc migrantů z Maroka. Někteří se vrátili, ale mnoho jich zůstalo. Španělsko nečinně přihlíželo, proti čemuž řada členských států EU protestovala. Lze se tomu efektivně bránit v případě, že se to bude opakovat? Ať už ve Španělsku nebo jinde?
Ceuta je nepříjemný budíček pro celou Evropu, která pozorně sleduje, jak španělská vláda situaci nezvládá. Vláda progresivců, radikální levice a socialistů, která nedávno legalizovala pobyt statisíců přistěhovalců ze třetích zemí. Proto existuje legitimní pochybnost, zda zvládnout ochranu hranic chce, nebo nechce. Mezi Španěly se otevřeně mluví o tom, že premiér Pedro Sánchez si „vozí voliče“. Tuto motivaci nelze zcela vyloučit, zejména podíváme-li se na sever Evropy a vidíme, že právě v těchto dnech švédští socialisté dělají část kampaně v arabském jazyce, což rozhodně není kampaň na oslovení domácích. Z toho vychází jediný závěr. Kdo bránit hranice chce, ten to dokáže a migrační vlnu nepustí. Polský příklad je asi nejvýraznější. A kdo se z různých (např. politických, ideologických či kariérních) příčin bude chovat k ochraně hranic lehkovážně, tam se Ceuta bude opakovat.
Zatímco 22 evropských lídrů nečinnost španělských bezpečnostních složek důrazně odsoudila, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pochválila premiéra Pedra Sáncheze, který se v době migrační invaze rekreoval na Kanárských ostrovech. Je skutečná změna migrační politiky EU možná, dokud bude von der Leyenová ve funkci šéfky EK?
Dánská premiérka, která se přidala k výzvě italské premiérky k „vyloučení Španělska ze Schengenu“, je nejlepší důkaz člověka, který se dokáže přenést přes ideologické mantinely. Mette Frederiksenová se postavila za ochranu hranic, za bezpečnost lidí v Evropě a přestože se formálně hlásí k sociální demokracii, neměla problém zkritizovat kolegu Sanchéze a vyzval ho, ,,ať pohne zadkem“. Jiní představitelé z této politické rodiny tolik odvahy neměli a raději se postavili za španělského premiéra, který při ochraně hranic totálně propadl. V případě šéfky Evropské komise nešlo o politickou afinitu. Spíše o to, že vrací přízeň premiéra, který ji podporuje dlouhá léta a za každých okolností. Pokud chceme hovořit o změně migrační politiky EU, s paní Leyenovou v čele Komise není možná. I vzhledem k tomu, že toto zřejmě bude její poslední mandát. Nasvědčuje tomu více faktorů.
Do jaké míry je vůbec dobrý nápad mít v rámci EU společnou migrační politiku? Minulost i současnost ukazuje, že se řešení, po kterých volají občané jednotlivých států, hledají těžko. Buď to skončí kompromisem, který reálné řešení nepřináší nebo ho dokonce dělá složitějším. Jako v případě Migračního paktu, který fakticky zavedl už dříve odmítnuté kvóty na přerozdělování migrantů do členských států.
Pokud existuje schengenský prostor, ve kterém mohou osoby volně překračovat vnitřní hranice bez nutnosti procházet kontrolami, pak dává logiku určitá míra koordinace. U tohoto modelu se totiž vytváří závislost na ostatních státech vzhledem k jejich schopnosti ochránit vnější hranici. Pokud by toho byly schopny, všechno je v pořádku. Ale pokud máte Brusel, který časem mění legislativu, přebírá více kompetencí, prosazuje „vítací“ přístup a činí nátlak na suverénní státy, které jednají jinak, pak je zde legitimní reakce. Rakousko, které obnovuje hraniční kontroly; Maďarsko, které staví pětimetrový plot bez ohledu na řev bruselských liberálů; Itálie a Řecko, které odhání lodě migrantů od svých břehů; Dánsko, které mění domácí zákony; státy, které neplánují provádět Nový migrační pakt atp. A to jsme stále jen při kompetenčních sporech. Rozporů může být více a otázek o účinnosti migrační politiky EU jsou tucty. Ke změně však potřebujete více suverenistů na postech premiérů, prezidentů, ale i poslanců Evropského parlamentu. Pokud k této změně brzy nedojde, pak diskuse o „vylučování“ ze Schengenu, nerespektování pravidel a možném rozdělení tohoto prostoru nebyla u Ceuty poslední.
Již jsme se dříve bavili o občanské iniciativě Save Europe Act, která nejenže odmítá masovou migraci, ale požaduje zavedení moratoria na přijímání dalších neevropských migrantů v EU a požaduje zahájení procesu remigrace, tedy masových řízených návratů migrantů do zemí jejich původu. Podpora této iniciativy mezi občany zemí EU roste, nicméně Evropská komise už předem řekla, že se jí vůbec nebude zabývat, protože prý porušuje antidiskriminační pravidla. Jak tuto antimigrační politiku prosadit, když si sama EU zavedla pravidla, která skutečnou změnu vylučují?
Ve volbách si občané zvolili těsnou, nadpoloviční většinu europoslanců, která navzdory všem skandálům drží Leyenové komisi ve funkci. Měli čtyřikrát možnost ji odvolat. Neudělali to. A skandálů měla dost! Qatargate, Pfizergate, Timmermansgate atp. Dá se od takové Komise očekávat dialog a akceptace jiného pohledu? Myslím, že spíše ne. Pokud se něco děje, budou to spíše vynaložené miliony na potlačení a zesměšnění tohoto nesouhlasu, mediální diskreditace jeho protagonistů, možná diskuse s pečlivým výběrem účastníků pro zdání pluralitního dialogu. Důkazem může být Konference o budoucnosti Evropy, která se pořádá každoročně. Mediálně se prezentuje jako slyšení názorů široké veřejnosti v Evropě, mladých lidí a občanské společnosti. Ve skutečnosti jsou však pozváni jen zástupci, kteří jinými slovy vyprávějí o potřebě cílů a změn, které na začátku mandátu vytyčili komisaři. Jediná cesta je jen výměna. Současní komisaři vodu kážou a pijí víno.
Premiérky Itálie a Dánska vydaly společné prohlášení, ve kterém nejenže tradiční evropské hodnoty, ale zdůrazňují nutnost obrany křesťanských základů, na kterých evropská civilizace vznikla a stojí. Taková slova dosud evropští lídři ve svém slovníku neměli. Co to symbolizuje?
Symbolizuje to návrat k vědomí, že Evropa nemůže stát na vágních, bezpohlavních definicích a prázdnotě bez identity. Pokud nemáte něco své, vlastní a autentické, nutně přichází jako náhrada všechno možné, cizí a externí, které nám nebylo nikdy blízké nebo dokonce co Evropa historicky považovala za nepřátelské a nepřijatelné. V našem, středoevropském prostoru je kostel v každé obci, v každém městě, v naší těsné blízkosti, proto ten konzervativní, rodinný vektor, blízkost k zemi, k víře a ke kořenům – to vše nám je vlastní. Křesťanství je součástí evropských kořenů, identity a stále více představitelů začíná otevřeně říkat, že tyto kořeny je třeba chránit, ne se za ně stydět.
Mezi mezi občany členských států Evropské unie rozhodně nepřevažuje podpora masové migrace, která radikálně mění tvář těchto zemí, přesto v cestě ke změně stojí masivně financované progresivistické neziskovky i velká média. Čím lze tento politicko-nevládně-mediální sektor porazit?
Zřejmě to bude tím, že mezi lidmi zůstalo více zdravého rozumu než ve vrcholné politice, která je mnohdy odtržena od reality. Občané žijí, pracují, povídají si s kolegy, sousedy, ve svých rodinách, zabývají se každodenními úkoly, které před ně klade život. Logická úvaha a správná volba však souvisí i s aktivitou hledat pravdu a informace, které realitu popisují a ne zkreslují. Je to náročná cesta, na kterou mnozí nemají čas nebo energii. Pokud si čas však nenajdou, mohou pak naletět víceméně komukoli, kdo jim podsune lákavě vypadající možnost, kandidáta či názor. Přes změť informačního hluku, sociálních sítí a různých zájmů na pozadí se k pravdě nedá dopátrat jinak než osobní snahou.
Evropská unie je slabá nejen kvůli důsledkům dlouhodobé masové migrace, ale i kvůli zelené politice likvidující průmysl a ekonomiku obecně, omezování svobody projevu a mnoha dalším nařízením, zákazům a omezením. Navíc EU “bojuje” s Ruskem a odmítá tlačit na dosažení míru na Ukrajině. Není celý bruselský kolos už příliš velký a silný na to, aby všechny tyto oblasti bylo možné změnit? Navíc víme, že v “demokratické” EU není problém klidně z voleb vyřadit očekávaného vítěze, který proti tomu všemu vystupuje…
Neexistuje období, které by nepřinášelo výzvy a překážky. Otázkou je jen schopnost osob zodpovědných za chod věcí. Vidíme, že kvalita takzvaných lídrů dnes je relativně nízká, protože některé politiky absolutně nedávají smysl a problémy nejen zhoršují, ale dokonce vytvářejí další. Jsou však také pozitivní příklady, na kterých se dá stavět. Právě tyto příklady dávají naději, že celý kolos lze přesměrovat, reformovat a použít na správné věci, pokud ho dostanou do rukou ti praví.