14.6.2026
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika1 přečtení

Nebezpečné auto

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Existují zprávy, nad kterými člověk nejprve nevěřícně zakroutí hlavou a teprve potom se začne smát. Přesně tak na mě zapůsobila informace o zákazu vjezdu čínských automobilů do armádních objektů. Ne proto, že bych podceňoval bezpečnostní otázky. Armáda má chránit citlivé objekty, armáda má být opatrná a armáda musí přemýšlet i nad riziky, která běžný člověk často nevidí. To je naprosto v pořádku. Jenže každé opatření by mělo mít jednu nepříjemnou vlastnost. Mělo by obstát před obyčejnou logikou.


A právě tady začíná problém.

Žijeme totiž ve světě, který je doslova prošpikovaný čínskými technologiemi. Ještě než ráno dopijeme první kávu, sáhneme po telefonu značky Apple, Samsung, Xiaomi, Huawei, Honor, Oppo, Vivo, OnePlus nebo Realme. Poté usedneme k počítači Lenovo, HP, Dell, Asus, Acer, MSI nebo Apple. K internetu se připojujeme přes routery TP-Link, Huawei, Xiaomi nebo Tenda. V kancelářích nás sledují kamery Hikvision, Dahua nebo Ezviz. Večer sledujeme televize TCL, Hisense, Xiaomi, Samsung, LG či Sony a nad hlavou nám létají drony DJI nebo Autel. To všechno považujeme za běžnou součást života. Nikdo nevyhlašuje mimořádná opatření, nikdo nepropadá panice a nikdo netvrdí, že právě nastala bezpečnostní katastrofa.

Pak ale přijede automobil s logem BYD, Omoda, Jaecoo, MG, Nio, Xpeng, Geely nebo Zeekr a najednou se tváříme, jako by na parkoviště dorazila mobilní pobočka cizí rozvědky.

Přiznávám, že právě v tomto okamžiku přestávám celé konstrukci rozumět.

Moderní automobil totiž dávno není jen dopravním prostředkem. Je to počítač na kolech. Obsahuje desítky řídicích jednotek, kamery, senzory, GPS moduly, datové přenosy, online služby a vzdálené aktualizace. Jenže to není výsada čínských automobilek. Přesně stejně fungují Volkswagen, Škoda, Audi, BMW, Mercedes-Benz, Porsche, Volvo, Renault, Peugeot, Citroën, Opel, Ford, General Motors i Tesla. Všechny moderní vozy sbírají data, všechny moderní vozy obsahují obrovské množství elektroniky a všechny moderní vozy jsou závislé na globálních dodavatelských řetězcích, jejichž významná část vede právě přes Čínu.

Pokud je tedy problémem samotná existence čínské technologie, pak máme problém všichni. Sedíme v ní, pracujeme na ní, nosíme ji v kapsách a dobrovolně si ji pouštíme do domácností každý den. Pokud ale čínská technologie problémem není a problémem je pouze automobil s čínským logem na kapotě, pak by bylo fér vysvětlit, kde přesně se nachází ona magická hranice mezi bezpečným a nebezpečným výrobkem.

Představa, že špionážní software poslušně ignoruje telefony, notebooky, routery, kamery, televize a další elektroniku, ale okamžitě zbystří ve chvíli, kdy spatří znak MG nebo BYD, působí poněkud komicky. Elektronika totiž obvykle nečte národnostní označení na kapotě. Čipy bývají překvapivě lhostejné k politickým prohlášením a polovodiče se dosud nenaučily rozlišovat mezi automobilem vyrobeným v Číně a automobilem vyrobeným v Evropě s použitím čínských součástek.

A těch není málo.

Pokud bychom chtěli být skutečně důslední, museli bychom začít velmi nepříjemnou inventuru. Museli bychom prověřovat telefony, notebooky, síťové prvky, kamerové systémy, televizory, drony, autobusy značek Yutong, BYD, King Long nebo Zhongtong, železniční techniku společnosti CRRC, výrobky Airbusu, Boeingu a stovek dalších firem. Čím poctivěji bychom takovou inventuru prováděli, tím rychleji bychom zjišťovali, že dnešní svět není rozdělen na evropské, americké a čínské technologie. Dnešní svět je propojený natolik, že bez čínských součástek by se zastavila podstatná část moderní výroby.

Možná právě proto na mě celá záležitost působí spíše jako symbolické gesto než jako skutečné bezpečnostní opatření. A čím déle nad ní přemýšlím, tím více si kladu otázku, zda zde náhodou nehraje roli ještě něco jiného.

Třeba konkurence.

Ještě před několika lety se mnozí Evropané dívali na čínské automobilky s pobaveným úsměvem. Čína podle nich uměla vyrábět levné hračky, kopírovat západní výrobky a dohánět svět s několikaletým zpožděním. Jenže zatímco jsme si tuto představu spokojeně opakovali, svět se změnil. Čínské automobilky začaly investovat miliardy do vývoje, technologií, baterií a výroby. Výsledkem jsou automobily, které si získávají zákazníky po celém světě a které velmi nepříjemně připomínají evropským výrobcům, že monopol na kvalitu dávno neexistuje.

Možná je fér přiznat ještě jednu věc. Nepíšu to jako člověk, který čínské auto nikdy neřídil a jehož zkušenosti končí u komentářů na sociálních sítích. Více než rok vlastním MG EHS Luxury. Když jsem ho kupoval, měl jsem stejné obavy jako mnoho jiných. Četl jsem katastrofické scénáře, poslouchal varování a přemýšlel, zda nedělám chybu.

Po patnácti měsících a šedesáti tisících kilometrech mohu s klidným svědomím říci, že jsem ji neudělal.

Za celou dobu se neobjevila jediná závada, jediná porucha ani jediný problém, který by mě donutil litovat svého rozhodnutí. Naopak. Čím déle s tímto automobilem jezdím, tím více si uvědomuji, jak velká část veřejné debaty stojí na předsudcích, nikoliv na skutečných zkušenostech. MG EHS v nejvyšší výbavě Luxury nabízí komfort, bezpečnostní systémy, technologie, prostor i jízdní vlastnosti, které by ještě před několika lety byly vyhrazeny podstatně dražším vozům.

A právě tady se dostáváme k otázce, která možná některým lidem není příjemná.

Co když není skutečným problémem to, že je automobil čínský?

Co když je skutečným problémem to, že za cenu lépe vybavené Škody Fabia dostane zákazník automobil velikostí, komfortem a výbavou konkurující vozům typu Škoda Kodiaq Laurin & Klement?

To už je otázka, na kterou si musí odpovědět každý sám.

Možná je totiž celé vysvětlení mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá. Možná nejde o kamery. Možná nejde o GPS. Možná nejde o senzory. Možná nejde ani o data. Možná jde o něco mnohem nebezpečnějšího.

O konkurenci.

Evropský zákazník byl dlouhá léta vychováván k přesvědčení, že za kvalitu se platí. Potom přišel účet. A pak další. A další. Automobily byly stále dražší, seznamy příplatkové výbavy stále delší a ceníky začaly připomínat telefonní seznam okresního města. Za každou maličkost se připlácelo, za každé tlačítko se připlácelo, za každou funkci se připlácelo. A zákazník si postupně zvykl.

Pak se ale objevili Číňané a udělali něco téměř neodpustitelného.

Začali nabízet auta.

Ne legendy o tradici. Ne marketingové příběhy o rodokmenu značky. Ne pohádky o prémiovém pocitu. Prostě auta.

Auta s výbavou, auty s technologiemi, auta se zárukou a auta za ceny, které mnoha lidem připomněly, jak vypadala normální matematika ještě před tím, než se některé evropské automobilky definitivně zamilovaly do vlastních ceníků.

Možná právě proto dnes někteří výrobci nepůsobí jako sebevědomí lídři trhu. Spíše připomínají hostinského, který desítky let prodával pivo za trojnásobek běžné ceny a jednoho dne zjistil, že naproti otevřeli novou hospodu. A zákazníci tam začali chodit. To člověka zamrzí. Zvlášť když zjistí, že nová hospoda nabízí lepší jídlo, čistší ubrusy a ještě nižší účet.

A tak se hledají argumenty. Jednou emisní, podruhé bezpečnostní, potřetí strategické, počtvrté geopolitické. Jen aby se náhodou nezačalo mluvit o tom nejnepříjemnějším. O ceně. O kvalitě. O poměru mezi tím, co zákazník zaplatí, a tím, co za své peníze dostane.

Protože právě tam začíná být situace pro některé evropské výrobce mimořádně nepohodlná.

A pokud bude tento trend pokračovat, možná se opravdu dočkáme okamžiku, kdy si vedení některých automobilek svolá mimořádnou poradu. V zasedací místnosti bude ticho, manažeři budou nervózně listovat statistikami prodejů a někdo nakonec pronese větu, kterou známe z klasické pohádky Tři veteráni podle Jana Wericha:

„Měníme výrobu. Nelejeme písmenka, lejeme kule.“

Jinými slovy, možná nastane čas přestat vyrábět tiskové zprávy, vysvětlení, důvody, omluvy, emisní strategie, marketingové příběhy a politická prohlášení. Možná nastane čas začít znovu vyrábět auta, která si lidé budou chtít koupit proto, že jsou dobrá, nikoliv proto, že konkurence dostala zákaz vjezdu za bránu.

A právě proto se celé kauze usmívám. Ne proto, že bych podceňoval bezpečnost. Ale proto, že bezpečnost bez logiky se velmi rychle mění v divadlo. A divadlo je od toho, aby bavilo publikum. Ne aby nahrazovalo zdravý rozum.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)