30.9.2015
Kategorie: Politika

Kdo za to může?

Sdílejte článek:

KAREL JEMELKA 30|09|2015

Tak tu máme zase krizi, tentokrát imigrační, uprchlickou, multikulturní …. která Evropě pravděpodobně nepřinese nic dobrého, ba naopak přinese spoustu trablů. Lid obecný, voličský tohle oprávněně cití, politikům navzdory. Politikové  jásají, Militantního Muslima už mají v celé Evropě. Ne jen u Vídně.

[ad#hornisiroka]

Ti politikové, kteří zas až tak moc nejásají, hledají informace, přesvědčují se na místě, hledají východiska a východiska z východisek, upřesňují si informace, stanovují závěry, přijímají stanoviska, opravují stanoviska, stanovují kvóty a navyšují kvóty. Zkrátka a dobře, chovají se, jako by za tuto jalovost a neschopnost byli dobře placení. Lidu se neptají.

A lid už dobře ví, kdo za to může, politici už vědí, kdo za to může, dokonce i ryzí pravičáci, šéfové pravicových stran také vědí kdo za to může. Kdo jiný by za to měl moci než Amerika, říše zla, se svým CIA, co všude strká rypák, s FEDem a hlavně americká touha po ropě, ropě a zase ropě.

Aha, viník je znám. Viník je nalezen, určen a definován. A je znám již 60let.  „Víte, paní Pažebřuchová, to všecko tá Amerika, kde vlezli, tam bylo špatně, šak i ten americký brouk. Ještě že v tom Vitmanu dostali po těch paprčích hrabivých.”

Hm, no jo. Kdo nezná historii svou a svého okolí, blízkého i vzdálenějšího bude nucen si historii prožít znovu. Prožít a nebojím se říci že vyžrat. Vypít do dna. Posuzujíce dnešní události na základě domněnek, zažitých pravd, hloupých označování  viníků a neprostudování si skutečnosti pak nemohu být ničím jiným než hlupákem nebo ideologem, což je podstatou totéž.

Dovolím si tedy udělat malý exkurz do historie. Do historie Sýrie. Do historie Sýrie, posledních sta let.  Podotýkám, že tento exkurz nebude učesaný, přesně navazující, ale bude heslovitý, mnohdy nenavazující, nicméně správný, používající dostupných zdrojů. (zatím)

Území dnešní Sýrie bylo před WWI pod správou Osmanské říše.  Osmani, tedy dnešní Turci udělali tu chybu, že se stali ve WWI spojencem Německa a za účasti Německých kontingentů a poradců rozšiřovali území Osmanské říše. I stalo se, že Německo i Osmanská říše dostali na frak, Osmani hlavně díky Australským vojskům.

Vítězství západu nad Osmanskou říší bylo vykoupeno podvodem, lží a planými sliby.  Kmenoví náčelníci , Kurdové a další byli upláceni, bylo jim slibováno vlastní státní zřízení a samostatnost, rozbili Osmanskou říši zevnitř. A houby, zlatá rybko. Získané území se dle pravítka rozdělilo mezi Angli a Francii. Kurdové, tedy Kurdistán zůstal rozdělen mezi Turecko, Sýrii, Irán a Irák. A tak je tomu dodnes.

Území dnešní Sýrie připadlo Francii a  bylo pod Francouzskou správou  (Po dobu WWII pod správou Svobodných Francouzů, tedy Vichystů). Osud francouzské dominance v Sýrii zpečetila rezoluce OSN z února 1946, na základě níž se do 15. dubna téhož roku všechny francouzské jednotky ze syrského území stáhly a byl ustanoven Syrský stát.  Jenže Syrská společnost byla rozdělena v mnoha ohledech. Roztříštěnost národnostní, kmenová, náboženská…  Pytel blech neschopný se dohodnout. Neschopnost představoval zejména debakl během izraelské války za nezávislost roku 1948 – arabské jednotky byly Izraelci úspěšně poraženy, což dalo vzniknout novodobému židovskému státu na Blízkém východě a ve svém důsledku podrylo i reputaci syrské vlády.

A Syrská vláda tří stran, cítíce se být podryta a zmítající se ve vírech pučů a proti pučů ztratila „tripartitu“ a prosadily se pouhé dvě politické síly – autoritářská Syrská sociálně nacionální strana a nadále přetrvávající strana Baas. Od roku 1958 byla Sýrie spojena s Egyptem ve Sjednocenou arabskou republiku pod vedením egyptského prezidenta Gamála Násira, ovšem tato unie se rozpadla o tři roky později, poté, co se stále výrazněji ukazovalo, že Egypťané berou Sýrii jako méněcenného partnera.

Tak a co teď. Máme v politice dvě strany. Syrskou sociálně nacionalistickou stranu a stranu Baas řídící se a používvající motto: Jednota, svoboda, socialismus. Jednota symbolizuje sjednocení všech Arabů, svoboda odkazuje na nezávislost a socialismem je myšlena idea arabského socialismu, ne nepodobná Evropskému socialismu, kříženého se socialismem Sovětským.

Čtenář si povšiml, že v Sýrii zůstaly u moci dvě strany. Obě založené socialisticky, bohužel jedna nacionalistická a druhá internacionální.  (internacionální = má blíže ke komunismu). Nacionalistická, prosazující jistý národ neměla v národnostním a kmenovém babylonu nárok. Nacionalistické strany se prosazují na územích kde národ má většinu a umí potlačit i fyzicky národy a národnosti jiné.  Příklady známe.

usa-rusko-studenavalka

Roku 1961 proběhl puč, který nastolil takzvaný „secesionistický“ režim, jenž vedl ke zrušení spojeného státního útvaru SAR a zároveň zrušil některé předchozí Násirovské reformy, například přerozdělení půdy a znárodnění průmyslových podniků. O dva roky došlo opět k puči, tentokrát pod vedením strany Baas, která se udržela u moci až do dnešních dob.

Tedy od roku 1961 vláda jedné strany. Vláda jedné strany diktátora Hafíze al-Asada. Vláda jedné strany okořeněná dědičností, pokusem o dynastii. Po smrti Hafíze podědil funkci diktátora syn Bašár al-Asad, vládnoucí dodnes.

Nepřipomíná to čtenářům jiné dynastie? Kimů, Castrů, Yeng Sariú …Vzorů demokracie a lidskosti? 

Ale jistě že ne, ČSSR bylo také kvetoucí zemí, příjemnou k žití, dokud ta zasraná CIA nenastrčila toho ožralého Havla, co zemi zku..il a zaprodal Američanům. Ti Američani stojí za vším. Vždyť mají ty základny po celé zeměkouli, ztebekouli, zněhokouli. 

Jak to tedy s onou Sýrií vlastně bylo?

V roce 1948 deklasovali Sýrii Izraelci. Vojensky i morálně. 1967 prohraná Šestidenní válka, debakl s Libanonem 1970. A další neúspěchy ….

Od roku 1963 se Syrská strana Baas netěšila přílišné pozornosti tehdejšího SSSR, zakázala Syrskou komunistickou stranu a další nepřátele revoluce se zavázala rozdrtit.  Na což Moskva reagovala mimo jiné i tak, že v Sovětském časopise „Nová doba“ byla Sýrie a strana BAAS definována jako „symbol krutosti a demagogie“.

Ale pak se stalo něco, co vzbudilo zájem SSSR o novou nevěstu. Nevěstu silně vrtošivou a svéhlavou. Baas znárodnil. Znárodnil vše, co znárodnit šlo. A taky silně změnil rétoriku. Začal rozlišovat mezi „pokrokovými“ a pravicovými silami a začal být nekompromisně protizápadní.

KGB se chytila šance a několika podvrženými doklady Sekce A a pár falešnými odposlechy způsobila vnitrostranický puč a čistky v ozbrojených silách jimž v té době velel právě Hafíz al-Asád. A mnoho krve zase zemí proteklo. A Hafíze al-Asáda tento počin vynesl do čela Sýrie. „Stojím v čele země, nikoli vlády“ prohlásil a při každé další příležitosti prohlašoval Hafíz al-Asád.

V Sýrii se tedy v listopadu 1970 narodil diktátor.

Měl silnou stranu, sockomoušsky zaměřenou, ovládnul obranu i vnitro, nebyl sekulární jak tvrdil, hauptkomunista Ransdorf v nedělním pořadu soudruha Otravce, ale opíral se o menšinovou sektu alavistů.  A ani nebyla Sýrie ekonomicky kvetoucí zemí. Vládl tam teror, masakrování, diskriminace čehokoli, co mělo jiné náboženství či sektu, hlásilo se k jiné národnosti a nedejbože k Židovství a Křesťanství. (Výčet, koho, kdy, jak  a proč diktátor masakroval je dostupný použitím strýčka Gůgla).

Ale, podívejme se na Sýrii i z jiných zdrojů. Mrkněme na vztahy diktátorů. Diktátorů komunistických.

Ne každý komunistický diktátor se podřizoval jiným komunistickým diktátorům. Spousta diktátorů razila heslo: „Když už jsem se tolik namakal a stal se všemocným diktátorem, proč bych se měl spojit s diktátory jinými, kteří mě v konečném důsledku mohou od mého diktátorství odstavit?“ Oni ti komunističtí diktátoři nebyli zas až tak moc internacionální. Ego bylo mnohdy silnější než internacionalismus. Příklady známe.

Ochranka Hafíze al-Asada čítala 12- 14.000 elitních vojáků. Portréty všude, kam se podíváš. Jako u Kimů. Kult osobnosti jak vyšitý. AL-Asad měl kromě osobní ochranky dalších 15 bezpečnostně zpravodajských agentur. Pracujících samostatně a na sobě nezávisle. Hlídajíce kromě jiného i ostatní agentury. Celkový počet 50-60.000 lidí. Tedy každý 240-tý Syřan pracoval ku prospěchu diktátora. Udávání represe, popravy… I  Human Rights Watch se chtělo zbláznit.

A SSSR pomáhala od počátku. Tanky, letadly, děly raketami a hlavně poradci. V první fázi jich bylo pouhých 3.000.  A výhody … Sovětská letecká základna v Sýrii, námořní a ponorková základna v přístavu Tartús.

A války. Šestidenní (1967), opotřebovávací  (1967 – 1970) Jomkipurská válka  (1973) Libanonská válka (1982). A nikde žádný úspěch. Jste špatní vojáci tvrdilo SSSR, dodáváte špatné zbraně a hloupé poradce. Přičemž na výchově Syrské armády se podílela celá Varšavská smlouva a v letectvu létali Sovětští, Kubánští i Severokorejští piloti.

I na letišti v Přerově byli, pivo a rum pili a za celou hospodu dolary platili. „Víte, paní Pažebřuchová, to byli krásní chlapci. Těch peněz co měli, zmuchlané hrsti dolarů v každé kapse. Migyny i letiště koupit chtěli. Víte paní Pažebřuchová, nebýt já čerstvě vdaná a v jináči, hned bych některému hodila záda a nohy do praku“.

Ale to nevadilo. Část sovětských poradců byla po neúspěchu vypovězena, za tři měsíce vždy přišli noví, s novými stíhačkami, raketami, tanky a v daleko větším počtu.  A proč ne? Vždyť soudruh Brežněv v klíčovém projevu na 25. sjezdu KSSS v únoru roku 1976 prohlásili, že „ Sýrii považujeme za nejbližšího spojence jednajícího ve shodě v mezinárodních otázkách a především pak v otázkách Středního východu“.

Dluhy ve výši miliard dolarů byly Sýrii odpouštěny za dodávky zbraní, za možnost  přítomnosti vojenských poradců, za leteckou základnu. V neposlední řadě za námořní a ponorkovou základnu. SSSR se dostal do středomoří bez možnosti monitoringu v Bosporu. Migy 23 a Migy 27 byly v Sýrii dříve než u nás, v ČSSR.

Generál Dmitrij Volkonogov: „Nikdy v žádné zemi nebylo tolik rusky hovořících poradců jako v Sýrii. Žili tam v napůl válečném, napůl mírovém stavu. O Sovětskou ideologii tam mnoho nestáli, měli ideologii svoji. Ale Sovětských děl, tanků, stíhaček a raket si velmi vážili“.

A SSSR se posral. Nechal Sýrii i ČSSR napospas. ČSSR se sametově poondilo a pozbylo Slováky. Za prezidenty si volí bývalé komunisty z Věštírny při ÚV KSČ, za předsedy vlády bývalé svazáky, za ministry bývalé STBáky.

V Sýrii se to dosud nepoondilo. Vládne nástupce po dědičné linii Bašár al-Asád. Ten mimochodem koncem roku 1991 prohlásil, cituji: „ Zhroucení Sovětského Svazu lituji více než litují dnešní Rusové“. A vládne dodnes. Neústupně, brutálně, mocí a silou pocházející z bývalé SSSR.

Víte, milí čtenáři, společně se Sýrií jsme stáli pod vedením SSSR a dělnické třídy na stráži míru a socialismu. Společně jsme tvořili hráz proti kapitalismu a imperialistické rozpínavosti USA. Takto si to pamatujeme.

A nepřítele, toho si bohužel pamatujeme dodnes.  Paměť máme dobrou. Jen uvažování hlavou a logika věci je nám tak nějak ukradena. Dobře nám tak.  Nyní nás oprávněně děsí uprchlíci z dosud fungujících prosovětských režimů? Režimů, které jsme podporovali?

Ano, i mě děsí, nechci zde žádné muslimy. Ani ty, které jsem nechtíce a proti své vůli podporoval jako příslušník bývalého Východního bloku.

[ad#velkadolni]

A dovolím li si malou reminiscenci na národy bývalé prvorepublikové ČSR. Vždy jsme ztráceli.  První přišli na přetřes Židé. Holocaust. Pak jsme vyhnali Němce. Přišli o Rusíny v Podkarpatské Rusi a před nedávnem jsme potratili Slováky. To ve většině případů vlastní vinou.

Jak můžou Američané za to, že ze zemí spojených s bývalým „Táborem míru a socialismu“ dnes utíkají lidé proto, že stávající diktátoři nepochopili, že SSSR se posral a podpora SSSR nebude? A tak nějak nechtějí své diktátorství vzdát?

Ano. Jediná dokazatelná vina USA stojí pouze na faktu, že USA položily ekonomicky „Tábor míru a socialismu“. Cokoli jiného je blbá propaganda.

Zdroje:

  • Wikipedia cz.
  • Wikipedia en.
  • Noviny,  čtrnáctidenník slušných krajanů. (pouze tištěná forma, Austrálie)
  • Mitrochinův archiv II (pouze tištěná forma)

Psáno v Přerově, na Václava, 2015.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 3,43 out of 5)
Loading...