Kdo nepracuje, ať nejí (1)

Výchozí premisy

Nejprve snad citace několika fragmentů textu z pera filozofa a „sociálního vědce“ Marka Hrubce. (Text je nadále dostupný, ale portál Novinky už zablokoval diskuzi, která se vedla v duchu, ehm… „více, než kritickém“.)

Proč by se měl zavést?

Protože umožňuje všem občanům uskutečnit své ústavní právo na důstojný život. Dnes toto právo existuje v ČR spíše jen formálně, mnozí lidé zjevně živoří a někteří bezdomovci ani nepřežijí. Základní příjem by byl materializací tohoto práva, a proto by měl být poskytován bez jakýchkoli podmínek. … Umožnil by jak uspokojení základních potřeb každého občana, tak účast na životě společnosti, což je předpoklad funkční demokracie.

V jaké by měl být výši a od kolika let by jej lidé měli dostávat?

V mnoha zemích už proběhly různé experimenty a například na Aljašce nepodmíněný základní příjem úspěšně funguje od 80. let. Ve většině zemí světa, kde se snaží základní příjem zavést, uvažují o platbách pro dospělé, některé návrhy ale zahrnují i děti. Výši základního příjmu by měli nakonec určit občané v referendu nebo preferencí politických stran, které příjem prosazují.

Většina občanů by uvítala výrazné progresivní zdanění nejmajetnějších. Dalším zdrojem je automatizace a robotizace, která nahradí mnoho lidí v práci. Proto by alespoň část jejích výsledků měla být redistribuována mezi lidi se základním příjmem.

Základní příjem má svojí všeobecností podobný charakter jako všeobecné volební právo nebo zdravotní pojištění. Lidé by neměli být nuceni žebrat o naplnění svých ústavních práv. Mnoho lidí by ani nemuselo pracovat na plný úvazek a mohlo by žít méně konzumně, třeba si nekupovat tak často nový mobil, auto nebo méně jezdit na dovolenou do zahraničí. … Nepodmíněný základní příjem by jim poskytl základní životní sociální stabilitu, k níž by mohli přidávat další příjem z placené práce nebo nepřidávat a věnovat se neplacené činnosti jako péči o děti, seniory a podobně.

Lidé nemusejí chodit do uměle vytvářených zaměstnání, jejichž produkty se pak zase uměle vnucují lidem reklamou ke spotřebě. Místo toho by lidé díky základnímu příjmu získali více prostoru na tvůrčí a skutečně potřebnou činnost.

V obdobném, dokonce ještě v tvrdším duchu, hovoří webový portál zaměřený právě k této iniciativě. (Adresu sem vědomě nedávám, abych mu nedělal reklamu.) Ocitujme si i z něj několik výroků:

Každý občan by měl pobírat základní příjem, který by mu zajistil základní prostředky pro důstojný život. Kromě toho by mohl získávat další příjmy ze zaměstnání, podnikání, brigád, sociální podpory a podobně. NZP tedy slouží jako materiální základ, který přispěje k rovnému a svobodnému rozhodování každého člověka o vlastních aktivitách. Základní příjem umožní naplnit ústavní práva na život a na důstojný život.

NZP je nepodmíněný: Každý občan by měl právo na základní příjem bez naplnění jakýchkoli dalších podmínek, tedy bez ohledu na věk, původ, místo bydliště, profesi, zaměstnání, rodinný stav nebo počet členů domácnosti. NZP je tedy všeobecný, dostává ho každý občan.

Základní, avšak dostatečně vysoký: Částka by měla zajistit základní životní úroveň, která bude v souladu se sociálními, ekonomickými a kulturními standardy dané země resp. EU. Měla by nejen zabránit chudobě, ale také zdůraznit důležitost práce, která dosud nebyla oceňována mzdou za odpracované hodiny. Občanům dává příležitost zaměřit se například na rozvoj mezilidských vztahů a komunitního života a účastnit se demokratického života společnosti. Každý se sám za sebe svobodně rozhodne, jak s prostředky naloží.

Ještě než se pustím do nějakého rozkladu, konstatuji, že česká zkratka pro tento záměr není jednotná, takže budu raději používat anglické zkratky UBI (Universal Basic Income).

Rozbor

A teď k citacím: všechny texty, které jsem na podporu této výzvy četl, uvádějí (nesporně účelově) některé polopravdy až nepravdy. Například, že základní příjem je už řadu let trvale zaveden na Aljašce k plné spokojenosti. Není to pravda. To, co je na Aljašce zavedeno, jsou příplatky pro život v naprosto odlehlých končinách, kde by normálně žádný člověk nechtěl žít. Obdobně se argumentuje státy, kde prý úspěšně základní příjem vyzkoušeli, za mnoho příkladů je jmenováno např. Finsko. V něm nepodmíněný příjem zkoušeli před nedávnem a experiment byl předčasně ukončen pro naprostý neúspěch. Podrobněji o tom píše pan Pikora třeba zde. Nic z předpokladů se nepotvrdilo a šlo jen o vyhazování veřejných peněz z kapes daňových poplatníků.

Stejně tak není pravdou, že o něj usilují Švýcaři. Ve Švýcarsku proběhlo asi před dvěma lety referendum, v němž odpůrci drtivě porazili zastánce poměrem 77 % proti 23 %. S jakousi nadějí se hovoří o základním příjmu v Norsku, avšak zapomíná se podotknout, že Norsko v posledních letech získalo obrovské bohatství těžbou ropy na mořských plošinách a nemusí tedy řešit problém, kde na UBI získat prostředky (Norské fondy). Ovšem na rozdíl od mnoha jiných (třeba jihoamerické Venezuely) si je dobře vědomo důsledků tzv. holandské nemoci, [1] tj. ekonomických problémů plynoucích z distribuce bezpracných příjmů, takže nějakým nadměrným rozdělováním tohoto (přestože ekonomicky podloženého) bohatství příliš nehýří.

Základní premisy návrhu UBI lze shrnout asi v těchto bodech: Zruší se všechny sociální dávky a budou nahrazeny jedinou platbou, čímž se má ušetřit na byrokratickém aparátu a omezit ne vždy zcela spravedlivé přiznávání různých dávek a odstranit z hlediska žadatelů ponižující doprošování se o jejich přiznání. Druhotně je UBI motivován údajným blížícím se dramatickým poklesem pracovních příležitostí v konvenčních ekonomických sektorech, a měl by zajistit dostatečný příjem pro přežití. Dále je vedena argumentace tak, že lidé jsou převážně nuceni celoživotně vykonávat práci, která je nebaví, zatímco budou-li vybaveni nepodmíněným příjmem, mohou se zabývat libovolnou zábavnou činností, aniž by ohrozili svou existenci. No a podle různých autorů jsou přidávány ještě další pseudoargumenty typu, že bez UBI se vlastně nejedná o pravou demokracii, protože lidé musí dobývat chléb svůj vezdejší a nemohou svůj čas věnovat životu společnosti apod.

Lze samozřejmě pochopit, že pro některé jedince je nabídka bezpracného příjmu obrovským lákadlem, aniž by byli schopni domýšlet, jaké dopady by jeho realizace do budoucna měla. Na druhou stranu, i ti kteří se nad problematikou alespoň trochu zamýšlí, nacházejí zpravidla výhodu pouze v tom, že zavedení UBI by státu zjednodušilo administraci a ušetřily by se obrovské prostředky za velký byrokratický aparát, který se přerozdělováním sociálních dávek zabývá. Bohužel, obě tyto skupiny se oddávají klamu podsouvané propagandy a fatálně se mýlí ve skutečných dopadech zavedení takovéhoto — v podstatě komunismu.

Stále halasněji se tito novodobí marxisté dožadují ústavou zaručeného práva na „důstojný život“, přičemž výraz důstojný je velice vágní a každý si pod ním představí dosti něco jiného. Navíc v listině práv není o důstojném životě ani písmenko, hovoří pouze o zachování lidské důstojnosti, což je pojem zcela jiný a není materiální povahy. Jenže kolektivistická společnost se svým ideálem altruismu jim říká, že všichni jsou povinni se obětovat ve prospěch všech ostatních a nic je nezajímá, že jedni svou skývu chleba dobyli vlastní prací a schopnostmi a druzí touží po jejich skývě bez jediné zásluhy. Že všichni si mají být rovni nikoliv v příležitostech, ale ve výsledku.

Jeden z těch vyznavačů kultu bezpracného příjmu dokonce argumentoval tak, že i termiti mají základní garantovaný příjem. No, broukolog nejsem, tak nevím, že by termiti disponovali penězi (i když on to asi myslel naturálně) a ani nevím, jestli cílem je přiblížit lidstvo nějakému hmyzu s jednoduchou nervovou soustavou, a už vůbec se mi nechtělo použít protiargument, jak například zachází včelstva s použitými trubci. S takovouto argumentací nemá smysl polemizovat.

Je ale zarážející, v jak schizofrenní situaci se řada těchto človíčků nachází. Z jedné strany jsou právem hluboce roztrpčení tím, že například určitá skupina (nejen) Cikánů si udělala ze sociálních dávek živnost, celoživotně se práci vyhýbá (ať už zaviněně, nebo nezaviněně) a k bohatému bezpracnému životu jim stačí mít dostatek dětí. A človíčkové pociťují křivdu v tom, že je mají vyživovat ze své práce. A obdobně odmítavě se staví například k fenoménu migrace v rámci multikulturalismu a právě tak odsuzují imigranty za to, že si pouze vyhledávají v bohatých částech světa sociální systémy, na kterých hodlají parazitovat a oni by jim to měli platit. A teď najednou, týmiž ústy, požadují naprosto stejné privilegium i pro sebe; taktéž by požadovali, aby je společnost vyživovala v rámci zduřelých lidských práv a exaltovaného HumanRightismu.

Ty tam jsou doby, kdy klasičtí komunisté razili hesla „ta práce matka pokroku“ a „buď práci čest“, z nichž to poslední se dokonce stalo jejich stranickým pozdravem. Dnešním zpovykaným a rozmazleným progresivcům a zdivočelým sociálním pavědcům už práce nic neříká, jen ruka natažená po cizích majetcích je jim s komunisty společná. (Ostatně, povšimněme si, že autor toho pamfletu v Právu, Marek Hrubec, je ve skutečnosti celoživotní přísavka a nechává se živit ostatními, přičemž produktem jeho práce jsou takovéto sociální utopie a nesmysly. Nejspíše se nikdy ani vteřinu nezabýval otázkou, kde se vzaly prostředy na jeho parazitický život.)

Ale nechme pro teď společenské kritiky a v další části se podíváme raději na konkrétní čísla.