Kam směřuješ, elektromobile?
VÁCLAV HUSÁK
Odpověď na tuto otázku není ani jednoduchá, ani jednoznačná. Pokud bychom vnímali perspektivu elektromobilů pouze optikou většiny hromadných sdělovacích prostředků, tak je jejich budoucnost růžová. Mnozí z těch novinářů, kteří zásadním způsobem vyzdvihují ekologičnost elektropohonu, by však mohli být využiti jako součást jednoho známého vtipu:
- Otázka: „A odkud se bude brát elektřina pro nabíjení elektromobilů?“
- Odpověď: „No přece ze zásuvky!“
Na to reaguje podobně vtipně formulovaná pravdivá informace:
- Otázka: „Má elektromobil výfuk?!
- Odpověď: „Má, v elektrárně!“
Tím jsem otevřel první z obrovských problémů této v podstatě pseudoekologické technologie, a to kde vzít potřebné množství elektrické energie?
Je zajímavé, že se touto naprosto klíčovou otázkou téměř nikdo nezabývá. Navíc se v Evropě prosazuje tendence spíše omezovat bezemisní jadernou energetiku a nahrazovat ji výrobou elektřiny z fosilních paliv. Pokud by měly být motory spalující benzín a naftu (fosilní paliva) nahrazeny elektromotory využívající elektřinu vyráběnou převážně rovněž z fosilních paliv, tak kde je ten rozhodující přínos?
Navíc to vypadá, že politici z Evropské komise v hodinách fyziky a chemie ve škole často chyběli. Jimi předepisované technické parametry pro výrobu automobilů se spalovacími motory jsou dnes již často na hranici fyzikálních zákonů a zbytečně se tak zvyšují výrobní náklady a klasická auta se tím prodražují. Přitom ještě stojí za připomenutí, že k vyhřívání klasického automobilu v zimním období je využíváno výhradně odpadní teplo z motoru, zatímco elektromobil spotřebovává prvotní energii z baterie, čímž se výrazně omezuje jeho dojezd.
Masová výroba elektromobilů s sebou přináší ještě další požadavky a nezanedbatelná rizika. Tím nejvýznamnějším je jeho ekologická stopa. Problém představují především extrémní surovinové nároky na výrobu vysokokapacitních baterií a jejich následná ekologická recyklace. Otázkou rovněž je, zda jsou na naší planetě dostupné zásoby mědi nezbytné na výrobu stovek miliónů elektromotorů.
Současné typy výkonných baterií představují rovněž obrovské riziko v případě požáru. Jistě jste si přečetli, jak velkým problémem je hašení hořícího elektromobilu. Zde je nutné opřít se o základní Murphiho zákon: „Co se může pokazit, to se pokazí.“ Což znamená, že někdy k takovému požáru dojde. A nedej pánbů, aby se to stalo v podzemní garáži obchodního centra. Tenhle chemický oheň se vodou neuhasí!
Ale ani když elektromobily nezačnou právě hořet, stejně nebudou moci v opravdu v masovém měřítku jezdit. Bylo by totiž zapotřebí postavit minimálně stovky nových jaderných elektráren a k nim gigantickou síť silových rozvodů. To je v dohledné době naprosto nereálné.
Kam tedy elektromobilita směřuje? V evropské unii v nadsázce řečeno k postupnému „návratu na stromy“. Evropskou komisí nesmyslně přísně nastavené emisní normy zlikvidují donedávna ekonomicky úspěšný a milióny Evropanů zaměstnávající klasický automobilový průmysl. Zpřísněné normy pro automobily se spalovacími motory postupně znemožní jejich provoz a zásadním způsobem tak sníží životní úroveň nebohatých lidí. Těm bohatým nejspíše přispěje dotací z peněz těch nebohatých na nákup drahého elektromobilu.
Může tedy mít elektrifikace automobilů vůbec nějaký přínos?
Za současného stavu výroby elektřiny velmi malý – pouze lokální. Zvýšený podíl městských elektromobilů přispěje k sotva měřitelnému snížení emisí. Ale aspoň něco, že?