Jaké to je učit černé studenty (2)

Černí se mimořádně rychle urazí. Jednou jsem neúmyslně kopnul černého chlapce do boty. Okamžitě na mne vystartoval a vyhrožoval útokem. Odešel jsem ze třídy a nechal jsem školní stráž přivést ho do ředitelny. Bylo neobvyklé, že takto černý vystartoval na učitele, ale mezi sebou se takhle chovali zcela běžně.

Skutečné oběti ovšem jsou bílí, chyceni v téhle pasti. Jsou vždy v nebezpečí a jejich vzdělání trpí. Bílí slabší jedinci jsou nejvíce zranitelní, ale většinou jen drobnými ústrky. Někdo jim dá facku, nebo je nakopne, když se ohýbají, aby si vzali knihy ze skříňky. Černí si typicky nechávají hrubé násilí na jiné černé.

Mezi studenty bylo hodně promiskuitního sexu a to vedlo k násilí. Černošky se neustále perou o černé chlapce. Nebylo neobvyklé vidět dvě černošky, jak si doslova rvou mezi sebou vlasy, zatímco policista uprostřed se je snaží od sebe odtrhnout. Černý chlapec, o kterého se rvaly, jen stál s úsměvem opodál a vychutnával si show, které zavinil. Z nějakého důvodu, který nedokážu vysvětlit, se ale chlapci o dívky prakticky nikdy nervali.

Mezi černými bylo těhotenství běžné, i když některé černošky jsou tak tlusté, že nepoznáte rozdíl. Nevím, kolik černošek podstoupilo potrat, ale ty, které porodily, zůstaly na škole, zatímco o dítě se starali rodiče studentky. Škola žádnou péči o tyto děti neposkytovala.

Vedle toho byla neustále na školních pozemcích policie, v černých školách jsou také všude stráže — my měli strážného na každé chodbě. Také sedávali v problémových třídách a vodili studenty do ředitelny. Nebyli ozbrojení, ale spolupracovali se třemi policisty, kteří byli neustále na stráži.

Ve škole bylo také hodně drog a dealování. Jednak to byl způsob, jak získat slušné množství peněz, ale také to byl způsob, jak černí získávali moc nad dívkami, které drogám propadly. Závislá dívka — černá nebo bílá — se stávala hračkou pro kohokoliv, kdo drogy opatřil.

Jeden z mých studentů byl notorický dealer. Všichni to věděli. Bylo mu 19 a byl v předposlední třídě. Jednou dostal při testu 3 body ze 100. Od doby, kdy mu bylo 13, byl už čtyřikrát ve vězení. Jednoho dne jsem se ho zeptal „Proč chodíš do školy?“ Neodpověděl, jen se podíval z okna a usmál se. Jeho přítel Yidarius si ale pospíšil s vysvětlením: „Chce zelený a ženský“. „Co to je zelený“, zeptal jsem se, „peníze, nebo drogy?“ „Oboje“ řekl Yidarius s úsměvem. Přerušil je jeden tlustý černoch ze třídy „A oběd, pane Jacksone, dostaneme oběd a snídani!“. Tím myslel oběd a snídani zadarmo pro chudé studenty každý den. „Negře, my víme, že miluješ snídaně!“, přerušil ho jiný student.

Čtenáři si možná myslí, že zde kreslím hrubou karikaturu černých studentů — koneckonců, 85 procent z nich nakonec školu dokončí. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z nich jí dokončí za 4 mínus. Procházejí z třídy do třídy a nakonec dostudují, protože je příliš tlaku na učitele, aby je nechali projít. Tímhle protlačením se šetří peníze, škola vypadá dobře a učitel vypadá dobře. Mnoho z těchto dětí mělo propadnout, ale systém by se jejich vahou zhroutil.

A jak tyto zkušenosti ovlivnily můj postoj k černým? Nakonec jsem s nimi celkově přestal soucítit. Mohou si za to sami z dlouhé řady důvodů. Žijí ve světě, kde zvítězil tlak na jejich integraci — ve stejné třídě, jako bílí, jedí stejné jídlo, používají stejné záchodky, mají stejné učitele, ale tam kde bílí mají úspěch, černí selhávají.

Jeden z tragických důsledků, který toto vše má, je ten, že mezi bílými učiteli, kteří učí černé, může tento systém vyvolat k černým až nenávist. Znal jsem učitele, který přestal chodit do fast-foodů, ne kvůli zdravé výživě, ale proto, že většina těch, co tam pracovala, byli černí. Černých měl dost ve vlastní práci. Toto byl extrémní případ, ale tato frustrace po sobě zanechává následky. Mnoho z mých bílých kolegů se tomuto životnímu postoji pomalu přibližovalo.

Mezi učiteli je nevyslovitelné tajemství: Všichni si uvědomují, že černí na bílý způsob výuky nereagují. Tento fakt přináší nekonečný cyklus bezcenných inovací, které se snaží pozdvihnout černé na bílou úroveň. Řešením je více multikulti prostředí — anebo, obecně, řešením je změna. Změna je téměř svatým grálem výuky a můžete selhat milionkrát, jen když budete něco měnit. Proto liberálové neustále mění učební osnovy a způsoby výuky. Například učitelům říkají, že černí potřebují menší skupinky a že je třeba víc se jim věnovat. Učitelé jsou instruování, že černí jsou prostě hlasitější a neučí se skrze lekce a čtení. Implikují tím, že černí mají určité vlastnosti, které tradiční učební postupy znemožňují.

Bílí se po staletí učili určitým způsobem, který ale na černé nefunguje. Samozřejmě, to implikuje rozdíly mezi rasami, ale když na ně budete naléhat, většina liberálních učitelů vám nakonec poví, že učební styly pocházejí z nějaké nedefinovatelné kulturní vlastnosti černých. Proto se musí změnit škola, proto se musí změnit Amerika. Ale změnit v co? Jak chcete řešit kvantovou fyziku prací v menších skupinách a zvýšením věnováním se? To nikdo neví, ale prostě se musíme neustále měnit, dokud nenajdeme to, co funguje.

Veřejné školství se změnilo od doby, kdy lidé, co toto čtou, do školy chodili. Mám kamarádku, co učí na základní škole — řekla mi, že každý týden dostávají děti novou lekci z „multikulti“, kterou napsal nějaký byrokrat ve Washingtonu. Ukázala mi materiály na jeden týden: plakát velikosti domácího kina. Na něm je různorodá skupina — a tím myslím opravdu různorodá: handicapovaní, muslimové, židé, zženštilci, chudí, bohatí, hnědí, černí atd. — sedí spolu u stolu, smějí se vesele a pracují na nějakém nedefinovaném úkolu. K plakátu je také seznam otázek, na které se učitel má ptát. Jedna z nich byla „Ty děti jsou rozdílné, ale vypadají šťastně. Řekněte mi, který z nich je Američan?“ Podle liberálního scénáře má nějaké osmileté dítě ukázat na obrázek bílého dítěte a říct „Tenhle“. A učitel hezky přečte odpověď, příhodně vytištěnou pod otázkou: „Ne, ti všichni jsou Američané, stejně jako ty.“

A to se děje na všech většinově bílých základních školách všude. Učitelé na základních školách milují „Všechny barvy rasy“ od oceňovaného dětského básníka Arnolda Adoffa. Některé verše, které čtou dětem z knihy, jsou: „Máma je čokoláda, táta je vanilka, ale já jsem lepší, mám novou barvu. Je to nová příchuť, příchuť lásky. Někdy je černá pro mne moc tmavá a bílá ošklivě světlá, chci, abysme všichni byli zlatí. Pamatujte, dřív, než lidé migrovali a rozdělili se, jsme všichni byli stejní: jedna barva, jedna rasa. Barvy plynou z toho, co bylo předtím, do toho, co bude pak. Všechny barvy.“

Učitelství jako povolání

Po tom všem, co jsem napsal, může být překvapivé, že mi moje zážitky daly hluboký pocit uspokojení z práce učitele. Tato práce nabízí stabilní život příslušníka střední třídy a možnost pro děti něco doopravdy udělat. V našem moderním, rozděleném světě děti komunikují s dospělými jen málo — zvláště s rodiči — a je zde tedy potenciál pro skutečnou interakci mezi učitelem a žákem, nebo učněm a mistrem.

Skutečně hodnotný vztah může vzniknout mezi výjimečným studentem se zájmem se učit a jeho učitelem. Někdy jsem ve třídě zůstal a s partou studentů probíral nápady a hrál šachy, dokud nás nevyhnal školník. Byl jsem typ staršího učitele, předával jsem svoje nápady, historii, kulturu, výhry, prohry a vše ostatní svým žákům. Někdy jsem si sám sebe představoval jako Tyrtaia, básníka ze starořecké Sparty, který žákům vštěpoval loajalitu a čest.

Takový vztah jsem ale nikdy neměl s černým studentem a ani nevím o žádném učiteli, který by ho měl. Učení může být legrace. Pro určitý typ osobnosti může být zábavné kreslit křídou na tabuli schémata prastarých bitev a učit o odvaze. Pro učitele je vlastní odměnou i napadat liberální předsudky a zanechat ve studentech nějaký dojem dlouho poté, co budou ze školy pryč, ale to, co jsem si umínil vykonat s bílými studenty, bych s černými nikdy nedokázal.

Existují děti, které se na vás jen podívají a hned vám poskočí srdce — odložené děti z dětských domovů, někdy týrané a zneužívané, které ale přesto vypadají jako andílci. Mnoho těchto bílých studentů má v sobě určitou nevinnost, radost i skromnost. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, nikdy jsem nedokázal zaujmout černého Beethovenem, Shermanovým pochodem k moři, Tyrtaiem, nebo i liberály jako Johnem Rawlsem, nebo jejich vlastní historií. O nic, co jsem je zkoušel naučit, se nestarali.

A když v takovém nezájmu tráví učitel rok za rokem, vysaje to z něj duši, zničí jeho způsob výuky a donutí ho to zamyslet se nad Bellovou křivkou. Černí ničí intimitu, která ve třídě může vzniknout, vytvoří dojem, že tato intimita je něco nesprávného. Aniž by to zamýšleli, ničí to, co je na světě nejhezčí — ať už je to vaše víra v rovnost lidí, v nevinnost vaší dcery, nebo v lidskou slušnost.

Minulý rok jsem na školním záchodě našel na dveřích nápis „Do prdele s bílými“ — a vedle toho namalovanou malou svastiku. Národní rada pro sociální studie, hlavní orgán řešící téma sociálních studií v USA, nabádá učitele ke vštěpování hodnot, jako jsou rovnost příležitosti, vlastnická práva jednotlivce a demokratická forma vlády. Ale i kdyby mohli učitelé vštípit tyto hodnoty všem bílým studentům, liberalismus je odsouzen k zániku, protože učitelé nic barevným studentům nevštípí, kromě naprostých základů.

Je zcela nemožné přimět černé starat se o tak abstraktní hodnoty, jako je vlastnické právo, nebo občanství. Černí se nikdy nedostanou dál než k faktu, že vy žijete v domě a oni v „ghettu“. Samozřejmě, existují bílí lidé, kteří nemyslí na nic jiného než na další oběd a černí, kteří se nad to dokázali povznést, ale žádná společnost není charakterizována vlastnostmi výjimek.

Jednou jsem se zeptal studentů „Co si myslíte o Ústavě?“ „Je bílá“, řekl jeden černoch a třída se začala smát. A já se přistihl, jak se směju s nimi, jak se směju, zatímco vulkán nad Pompejemi dýmá, jak se směju, zatímco barbaři se připravují k dobytí Palatina, zatímco země, kterou mám rád, práce, kterou mám rád a komunita, kterou mám rád, se rozpadá každým dnem.

Četl jsem knihu o vysídlenkyni z Rhodesie, která se před nedávnem vrátila navštívit Zimbabwe. Na silnici zastavila u obchodu se svým společníkem. U jejího auta se hned objevil černoch: „Práci, paní, já pracovat dobře“, prosil. „Co se stalo s tvou minulou prací“, zeptala se žena. Černoch odpověděl: „Bílé jsme vyhnali. Není práce. Dej práci.“

Na určité úrovni rozumí moji studenti stejné věci. Jednoho dne jsem se černé třídy zeptal „Co by se stalo, kdyby bílí zmizeli z USA?“ Odpověď jednoho chlapce byla „Byli bysme v prdeli.“ Ostatní se jen smáli a přikyvovali.

Měl jsem studenty, kteří se potýkali s úkolem a do očí mi řekli „Nemůžu to udělat, pane Jacksone, jsem černej.“ Pointa je v tom, že lidské bytosti nejsou vždy racionální. Je v černém zájmu mít bílé v Zimbabwe, ale oni je stejně vyhnali a teď hladoví. Většina bílých si nemyslí, že černí Američané by mohli kdy udělat něco tak iracionálního. Vidí usměvavé černé v televizi, jak bojují proti zlým bělochům, zatímco sami ztělesňují bílé hodnoty. Ale skutečného černocha v televizi neuvidíte — je to ten, u kterého si při pohledu na něj přitisknete kabelku k tělu a zamknete dveře do auta na křižovatce.

Byl jsem na rodičovských schůzkách, při kterých mi srdce pukalo žalem: děti prosící své rodiče, aby je neposílali do té školy a rodiče slepě přesvědčení, že strach jejich dětí je bezdůvodný. Pokud máte rádi svoje děti, dokažte jim, že si jich vážíte — ne drahými dárky, ale tím, že je nikdy nepošlete do školy s černou většinou.