Islám a antisemitismus – jak se to rýmuje?
LUDĚK FRÝBORT
Vyhlásil nedávno německý ministr zahraničí Heiko Maas, že chce bojovat proti antisemitismu… no, ne že bych mu nepřál úspěch v tom počínání. Vyskytuje se ale vůbec mezi Rýnem a Odrou jev takto nazvatelný? Že občas někudy pochoduje a připitomělá hesla vykřikuje průvod dušiček šestnáctiletých, chlapečků s mlíčkem na bradičce, v tom bych ještě antisemitismus nespatřoval; kdoví jestli kdy živého žida potkali, a když, jestli v něm žida poznali. Ostatně na tom nesejde. Tak už je ustrojena mysl lidských mláďat, že cítí nutkání si zaprovokovat, své měšťácké tatínky drobátko dožrat. Přejde několik let, budou mít jiné starosti, jejich okázalé antisemitství z nich vyprchá, budou se za ně už jen stydět …ne, v tom to není. Pátrejme dál.
Než se do toho pustíme, měli bychom si ujasnit pojmy: Co jest antisemitismus? Mohlo by se zdát že antisemitou je ten, kdo nesnáší jakési semity; ale to je, s odpuštěním, pěkný kus pitomosti. Jest semitství kategorie filologická: mluví některé národy jazyky semitskými, což vypovídá jen málo nebo nic o jejich charakteru. Z toho pět milionů izraelských židů, lépe či hůř hovořících ivrit, moderní formou hebrejštiny, dále asi 40.000 obyvatel Malty, semitská amharština je úředním jazykem v mnohojazyčené Etiopii, no, a především zhruba 390 milionů Arabů. Kdyby tudíž měl být takový Arab antisemitou, musel by nenávidět sám sebe, což, račte dovolit, je zase pěkný kus pitomosti. Rozlišujme přesněji: všelijaké nechuti a nedůvěry, jakých je i mezi sobě blízkými národy dostatek, si ještě nezasluhují předpony anti-; ta náleží nenávistným předsudkům, o nichž nikdo dávno neví, z čeho a jak vzešly, a přesto nevykořenitelným, z pokolení na pokolení předávaným.
Ale vraťme se, kde jsme začali, do Německa. Musím poupravit svůj předchozí výrok: jest, jest protižidovská nenávist mezi Rýnem a Odrou. Nenávist žlučovitá, sama sebou se živící, žádné důvody ani důkazy nepřipouštějící: nenávist muslimská. O výpady někdy slovní, jindy násilné není nouze; zrovna nedávno proběhla tiskem zpráva o jistém Marokánci, davším průchod svému protižidovskému sentimentu tím, že zbil a poplival zemského rabína v Berlíně. Nějak tomu nerozumím. Cítí-li už synové Prorokovi potřebu obracet se nepřátelsky k nevěřícím, proč si vybrali zrovna židy? Proč ne, nebo přinejmenším ne v té úděsné míře, nás křesťany, ať praktikující nebo jen matrikové?
Něco možná napoví nerovný poměr cen, co jich udělila Nobelova komise za dobu trvání tohoto ctihodného metálu: veškeré muslimstvo jich získalo celých osm, vesměs cenu míru, kteroužto se už stačil ozdobit terorista Jásir Arafat a jiní dobráci téhož ražení. I lze bez přehánění říci, že šťastnou ruku pánové v Nobelově komisi právě nemají a svět by neutrpěl žádnou zvláštní škodu, kdyby slavnou cenu míru vypustili ze svého repertoáru. Židé, jichž je v poměru k muslimstvu sotva jedna setina, získali Nobelových cen 159; netřeba dodávat, že nikoli mírových. Zato se ovšem muslimstvo nůže pochlubit až doposud 149 sebevražednými útočníky; židi, vrtáci, na tento způsob argumentace k prosazení svých nároků nepřišli.
Jenže mohu psát, co chci, a dokládat příklady, jakými chci, je islám v Německu chráněn zákonem, spadaje pod Religionsfreiheit (svoboda náboženství). Napadá mě v té souvislosti, jestli pitoma Hitler neměl vyhlásit nacismus za náboženství, čímž by se ocitl mimo oblast jakékoli kritiky. Otcové zákondárci by si pak možná měli opatřit korán a trochu si v něm polistovat; zjistili by, že islám je sice náboženství, ale pouze z jedné části, a nikoli z nejpodstatnější. Z té druhé je souborem závazných, odporu nesnesoucích příkazů, jimiž je povinen se řídit jedinec, rodina i sám stát, pakli lze vůbec odlišit moc státní od náboženské, viz ajatolláhovský Írán.
Jestli islám náleží k Německu, jak tomu chtěl pan Christian Wulff, mezi lety 2010-12 německý president… inu náleží, jakáž pomoc. Přesáhl k nám z Blízkého východu a severní Afriky a už se jej nezbavíme, ani když jeho vyznavači zase někoho pobodají noži nebo znásilní patnáctileté děvčátko. Snad by se to ale s tou Religionsfreiheit nemuselo brát tak do puntíku. Zločiny spáchané ve jménu náboženství – kteréhokoliv – nechť podléhají témuž trestu jako každá jiná lumpárna; v širším dosahu pak nepouštět do země každého jen co přijde, hubu otevře a vypustí z ní slovo asyl. A projde-li už hraniční šraňkou, dát mu důrazně najevo, že je v této zemi hostem a hostem zůstane, dokud se nezačlení do většinové společnosti, nezačne se živit prací svých rukou a mozku místo pobírání sociálních pomocí a výpomocí na účet lidí pracujících a daně platících.
A z největší části se muslimští přistěhovalci chovají řádně, pracují a daně platí, což o to. Jsou však mezi nimi i příživničkové a vyčuránkové, přesně vědoucí, jak načepovat veřejné kasičky, aniž by o píď ustoupili od obyčejů svých zchátralých vlastí, navyklou, pod kůži zažranou protižidovskou zášť v to čítaje. Nestala by se takovým žádná křivda, kdyby by posláni zpět, odkud přitáhli, s poznámkou v pase – mají-li jaký – návrat nežádoucí. Což pravím, sám jsa někdejší uprchlík.
Autor: Luděk Frýbort