Jak by u nás vypadala pandemie koronaviru před listopadem 1989?

Jak by to v Česku nebo na Slovensku vypadalo, kdyby pandemie koronaviru COVID-19 vypukla za socialismu? Zatímco o mnoha aspektech se dá pouze spekulovat, některé věci se dají říci téměř s jistotou.

Nedostatek zboží, dlouhé řady před obchody, uzavřené hranice ani ututlávání důležitých informací ze strany státu by před listopadem 1989 nikoho v zemi nepřekvapilo. Za socialismu to bylo běžnou realitou – a nebylo na to ani třeba pandemii.

I díky poznatkům, které jsme dali dohromady, si však nyní odskočme k hypotetické – ale nanejvýš aktuální – otázce: Jak bychom zvládali pandemii koronaviru před listopadem 1989?

Virus by neexistoval

Píše se 6. březen 1989 a lékaři v Bratislavě přijali pacienta s horečkou, slabostí a zápalem plic. Onemocnění se jim nedaří diagnostikovat. V následujících dnech nemocných postupně přibývá. Komunistická strana lékařům přikazuje mlčet. Sousední Rakousko hlásí první nakažené novým koronavirem, spřátelené socialistické státy ale nevykazují jediný případ. Několik bratislavských lékařů požádá o uvolnění, jeden za záhadných okolností zmizí. Země žije oslavou MDŽ, v plném proudu jsou přípravy na 1. květen.

Prvním předpokladem, který lze vyslovit téměř s jistotou, je, že komunistický režim by zpočátku šíření (a možná i samotnou existenci) viru za každou cenu popíral. Ani havárie v Černobylu v roce 1986 nejprve neexistovala. Existovat začala, až když se nedalo jinak.

Ústřední výbor Komunistické strany Československa (KSČ) by nepostupoval jinak než čínští komunisté na samém začátku aktuální pandemie: tvrdil by, že nákaza neexistuje. Když by čekárny lékařů už praskaly ve švech, připustili by, že nákaza přece jen existuje. Ale odpovědnost za ni nese Západ.

Metodou ututlávání u nás komunistický režim postupoval například i v případě problémů se znečištěním životního prostředí či bezpečností potravin . V zmíněné publikaci se mimo jiné věnujeme znečištění ovzduší a obsahu škodlivin v potravinách, o kterých komunisté buď mlčeli nebo lidem vysloveně lhali. Přiznat problém pro stranu znamenalo přiznat slabost. A to si totalitní a autoritativní režimy nemohou dovolit dodnes.

Na hranicích vše po starém

Na toto “opatření” by byl stát před listopadem 1989 připraven dokonale. Pokud by si to ochrana před imperialistickým virem vyžadovala, operativně by bylo možné posílit pohraniční hlídky nebo do oplocení opět zapojit elektřinu.

Plánovači by se zapotili

Dočasný nedostatek ochranných pomůcek a dezinfekčních prostředků, který na Slovensku nastal bezprostředně po vypuknutí současné pandemie, by za socialismu s velkou pravděpodobností trval podstatně déle.

Poté, co v březnu 2020 prudce vzrostla poptávka po ochranných prostředcích, dezinfekci a dalších výrobcích, které najednou na trhu chyběly, výrobci, kteří mohli, co nejrychleji přeorientovali svou výrobu. V závislosti na svých technologických možnostech začali vyrábět roušky, dezinfekční přípravky a další výrobky, po kterých byla najednou obrovská poptávka. Deník N například začátkem dubna informoval o dvou martinských továrnách, které rozjeli výrobu respirátorů a ochranných štítů.

Těmto podnikům přitom nemusel přeorientování či zvýšení výroby nedostatkových zboží nikdo přikázat – na základě zvýšené poptávky a rostoucích cen sami “pochopili,” že výrobků je na trhu nedostatek. Díky jasným ekonomickým indikátorům (vyšším cenám a vyšší poptávce) a jasné ekonomické motivaci (potenciálnímu zisku) tak množství firem pohotově přeorientovalo svou produkci, čímž v konečném důsledku začaly na trhu nedostatkové výrobky přibývat.

Jak by vypadala reakce státních podniků na obdobnou mimořádnou situaci před listopadem 1989? S velkou pravděpodobností by byla podstatně pomalejší. V centrálně plánovaném československém hospodářství se totiž podniky musely řídit plány – směrodatné pro ně nebylo dosahování zisku, ale naplňování plánu. Měnit ze dne na den těžkopádně centrálně plány v celých dodavatelskoodběratelských řetězcích by socialistickým plánovačům pravděpodobně nějaký ten den trvalo.

Dlouhé řady před obchody

Na rostoucí poptávku spotřebitelů po různých druzích statků, například televizorech či autech, podniky před rokem 1989 nedokázaly reagovat dlouhodobě. Směrodatné pro ně totiž nebylo reagovat na velikost a strukturu poptávky (a usilovat tak o vyšší prodej a zisk), ale stůj co stůj naplňovat plán.

V důsledku toho mnohé zboží v prodejnách chybělo, některé krátkodobě, jiné prakticky stále. Řady na “vzácné” druhy zboží se před československými před obchody tvořily pravidelně a například na automobily se sepisovaly pořadníky “čekatelů.” Po požáru v Harmaneckých papírnách v roce 1988 dokonce chyběl toaletní papír. Jiné podniky neměly motivaci z vlastní iniciativy tento “výpadek” v plánu nahrazovat, reakce těžkopádného plánování nějaký čas trvala a dovést nedostatkové zboží ze zahraničí za cenné valuty bylo krajní řešení.

Jak by socialistické podniky reagovaly na skokový nárůst poptávky po rouškách, respirátorech či dezinfekčních přípravcích? S velkou pravděpodobností nijak – dokud by jim to nezadali vševědoucí a všemohoucí státní plánovači. Jak by pak ale neplánovaná přeplánování plánů zamíchalo plánovanou výrobou jiných zboží? Plány dodavatelů? A plány dodavatelů dodavatelů?

Na dlouhé řady před obchody byli spotřebitelé za socialismu zvyklí. Nedostatek, který by přišel s hypotetickou pandemií koronaviru na jaře 1989, by však zřejmě nedokázali “vystát” tak jako řadu na kubánské pomeranče nebo banány před Vánocemi. Na běžné fronty a běžný nedostatek bychom s velkou pravděpodobností vzpomínali se sentimentem.

• KONZERVATIVNÍ INSTITUT MR ŠTEFÁNIKA