Fabiánský socialismus dále posiluje a svoboda umírá

Fabiánský socialismus je vysoce zajímavá odnož socialistického hnutí, která je charakteristická svým důrazem na pozvolné reformní kroky. Tím se odlišuje od revolučního komunismu. Zatímco komunisté přelomu 19. a 20. století požadovali okamžité nastolení beztřídní společnosti a všeobjímajícího veřejného vlastnictví výrobních prostředků, soudobí fabiánští socialisté věřili v účinnost postupného zavádění těchto požadavků. Zakladatelé Fabiánské společnosti si proto za svého maskota zvolili želvu, která rozvážně čeká v ústraní; když však nadejde kýžená příležitost, neváhá a tvrdě udeří.

Musíš vyčkat správného okamžiku, stejně jako trpělivý Fabius při tažení proti Hannibalovi, kdy byl mnohými proklínán pro zdrženlivost; když však přijde správný moment, musíš udeřit tvrdě, tak jako Fabius, jinak se tvé čekání stane zbytečným a neplodným.

– Motto Fabiánské společnosti

Fabiánská společnost byla založena roku 1884 v Londýně jako elitistický klub mladých bohatých intelektuálů, jejichž snem bylo nastolit nejprve v Anglii a poté po celém světě socialismus. Potomkem Fabiánské společnosti je britská Labour Party, dlouhodobě jedna ze dvou nejsilnějších britských stran, jejíž klíčoví představitelé vždy byli bez výjimky členy Fabiánské společnosti, včetně nedávných premiérů Blaira a Browna. Labour Party mimo jiné uvedla po druhé světové válce k životu vizi populárního fabiánce lorda Beveridge, který během války vypracoval studii Social Insurance and Allied Services, lépe známou jako Beveridgova zpráva.

S Beveridgem a jeho slavnou Zprávou nadešel moment pro první zásadní úder fabiánské želvy. Británie vyčerpaná válkou snadno podlehla vábení sociálních jistot pro všechny: Labour Party drtivě vyhrála poválečné volby a jala se prosazovat socialistickou agendu Fabiánské společnosti. Mezi lety 1945 a 1951 tak došlo mimo zavedení sociálního státu ke znárodnění bankovního sektoru, těžařského a ocelářského průmyslu, energetiky, dopravy a zdravotnictví.

Výsledkem bylo prodloužení válečného přídělového systému, hospodaření s masivním deficitem, stagnace mezd a růst cen. Není divu, že roku 1951 Labour Party volby pro změnu drtivě prohrála; fabiánský socialismus však slavil vítězství: klíčová odvětví zůstala do dnešního dne v rukou státu a ze sociálního státu blahobytu se stala posvátná kráva všech následujících politiků.

Stejně jako ostatní fabiánské politické úspěchy se stát blahobytu se od svého zavedení dále rozšiřoval, ať byla u vlády jakákoli strana; a to platí nejen pro Spojené království, ale i pro kontinentální Evropu a Spojenéh státy. Genialita fabiánského socialismu totiž nespočívá v závislosti na konkrétních jedincích či stranách, ale v zasazení kýžené myšlenky do politického diskurzu a vymezení prostoru pro její nerušený růst.

Fabiánům se tak podařilo uskutečnit dříve nemyslitelné – zemi se silným respektem k právu, svobodě a vlastnictví pomalu přetvořit ve stát, který se rychle blíží naplnění většiny bodů Komunistického manifestu.

Základem fabiánského úspěchu je pochopení, že příliš mnoho změn v příliš krátkém časovém úseku může přinést nekontrolovatelné výsledky. Komunistická revoluce může být společností vnímána jako něco nebezpečného a cizího a v důsledku může ztroskotat, jelikož nebude společností nikdy plně akceptována. Pozvolné zavádění komunistických myšlenek ve správný čas však povede k jejich nadšenému přijetí, přičemž veškerá kritika těchto dílčích opatření bude zadupána ve jménu přílišného idealismu a nedostatečného pragmatismu.

Fabiánská strategie je spíše životní filozofií politika než konkrétním souborem politických opatření. Přesto však lze vypozorovat určité prvky v rámci soudobého politického dění, které mají jasný nádech fabiánství. Mezi nejčastější fabiánské taktiky patří:

• Pragmatičnost
• Svolnost ke kompromisům
• Svedení diskuze na míru opatření
• Salámová metoda
• Volba menšího zla

Nejlépe si fabiánskou strategii, načrtnutou v uvedených bodech, představíme na modelovém příkladu.

Řekněme, že ve společnosti je z důvodu regulace nájemného nedostatek nájemních bytů. Fabián vytuší svou příležitost – máme zde akutní problém dotýkající se většiny společnosti. Vystoupí tedy v parlamentu s návrhem zákona o výstavbě státních bytů. Liberálové návrh kritizují: nájemné má prý být deregulováno a trh sám zajistí dostatek bytů pro všechny. „To je jen takové vaše teoretizování, a i kdyby; trvalo by to příliš dlouho,“ praví fabián, „musíme býtpragmatičtí a jednat. Bytů je málo, stát je tedy musí nechat vystavět. Kolegy liberální poslance zajisté uspokojí návrh spolupráce se soukromým sektorem formou veřejných zakázek.“ Liberální poslanci nechtěli před voliči vypadat jako idealisté postrádající pragmatismus, a tak pro návrh s těžkým srdcem zvedli ruce.

Fabián tedy v rámci zákona navrhne výstavbu jednoho milionu státních bytů. Liberálním poslanců se to však zdá být příliš – podporujíce tak masivní státní výstavbu, mohli by být osočeni z přílišných ústupků a ze zrady svých voličů. Fabián chápavě pokyvuje a po chvíli navrhuje kompromis, se kterým všichni ochotně souhlasí – bytů se vystaví pouze sto tisíc. Liberálové po celé zemi jásají a pochvalují si, jakého dosáhli vítězství – namísto milionu bytů postaví stát pouhých sto tisíc! Hrozba socialismu byla odvrácena!

Uběhnou tři roky. V nových bytech jsou zabydleny mladé rodiny, mnoho se jich však levného státního bydlení nedočkalo. Fabián opět vystoupí před kolegy v parlamentu: „Pánové a dámy, musíme podpořit naše mladé rodiny a vystavit dalších dvě stě tisíc bytů!“ Návrh je odsouhlasen. Za pár let se situace opakuje. Stát postupem času staví další a další byty, až je nakonec státních bytů více než původně navrhovaný milion. Nikdo se v rámci politických debat již neptá po potřebě daného opatření, jelikož diskuze se již roky vede pouze okolo míryopatření. Socialisté pouze vždy hlasují pro míru vyšší, zatímco liberálové pro míru nižší. Fabián si v zákulisí mne ruce – tento „spor“ vyhraje tak jako tak, jelikož semínko socialistického opatření již bylo zasazeno a v politických kláních již jen kvete.

Fabián si uvědomuje, že všeobjímající státní správu bytového fondu nemůže zavést ze dne na den. Musí postupovat malými kroky a sílu trhu ukrajovat postupně, jako pomyslná kolečka ze štangle salámu. Taková „salámová metoda“ je přímou aplikací fabiánské myšlenky gradualismu. Kde by okamžité zestátnění vyvolalo nepokoje a společenský odpor, tam nastolí fabián to samé v rámci méně bolestivých, dílčích kroků.

Náš fabián samozřejmě nebude ve vlivné politické funkci navždy. Jak zajistí kontinualitu socialistické agendy? Stejným způsobem, jakým postupoval při stočení politické debaty na pouhou míru opatření. „Volte menší zlo!“ hlásá fabián při volbách. Co naplat, že ve volbě proti sobě stojí pouze samá zla – samotný proces volby je novým morálním imperativem, rozhodnutí nevolit je v moderní demokracii tím nejtěžším hříchem. Fabián se doma u televize usmívá nad vysokou volební účastí, která dodává legitimitu systému, jenž je implementací předchozích taktik nastaven na plíživé nastolování socialismu.

„To je moc hezké,“ říká si nyní čtenář, „ale co to má společného s českou politikou? Proč by mě měly nějaké fabiánské taktiky vůbec zajímat?“ Inu proto, že česká a evropská politika je jimi protkána.

Pojďme se podívat například na způsob zvyšování daní – taková česká DPH je výborný příklad. Pokud by před lety přišel nejmenovaný politik s návrhem skokově zvýšit DPH z pěti na 15 procent, patrně by zavdal příčinu masovým demonstracím a dlouho by se na ministerském postu neohřál. Zvyšuje-li se ale DPH postupně, třeba každé dva roky o pár procentních bodů, je pan politik uznáván jako rozvážný hospodář jemně ladící složitý systém státních příjmů a výdajů. Můžeme zde tedy pozorovat ukázkovou aplikaci „salámové metody“. I prostor pro taktiku kompromisu se našel, a to tehdy, když vláda „ustoupila“ a DPH z uvažovaných 17,5 procent snížila na nadcházejících 15 procent.

Obdobný životní cyklus můžeme očekávat de facto u všech budoucích opatření. Pokud ministr financí ČSSD prohlásil, že za jeho ministrování prosadí mezní daňovou sazbu ve výši 38 procent, můžeme si být jisti tím, že výsledná sazba bude (po „těžkých srdcích“ a „měkkých ano“) nižší, například 25 procent. Jásat bychom však neměli – sazba se bude dál postupně zvyšovat, jelikož kombinace kompromisní a salámové metody je osvědčeným způsobem, jak tahat voliče za nos.

Daně samozřejmě nejsou jediným tuzemským příkladem – nelze opomenout spoustu dalších pozvolně zaváděných a prohlubovaných opatření, jako jsou ekologické a dopravní regulace, EET, desítky nových zákazů ze zákona či boj proti hotovostním transakcím. Dnešní politika má svou specifickou atmosféru, která by padla viktoriánským zakladatelům Fabiánské společnosti jako na míru šitý oblek.

Velikým vítězstvím fabiánského socialismu je konečně zakořeněnost přesvědčení, že demokratický systém jako takový je skvělý, jen je zapotřebí jej reformovat. Plejáda reformních hnutí posledních let neusiluje ve skutečnosti o nic jiného, než o diskuzi ohledně zvýšení či snížení míry rozličných stávajících opatření. Žádný z těchto mediálně vděčných „reformátorů“ nezpochybňuje samotné přerozdělování, regulaci, centrální plánování a státní moc. Každý si je chce pouze přisvojit a užít jako nástroje k vlastnímu cíli. Ať se tato hnutí k moci dostanou či nikoli, stávající trend se vlivem zakořeněnosti fabiánské filozofie nezmění – socialismus bude dále posilovat a svoboda skomírat.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Josef Tětek (krác., aktual.)