EU je urážkou demokracie a měla by být rozpuštěna

To je, samozřejmě, neslučitelné se zásadou oddělení pilířů moci ve státě. Podle této zásady musí být totiž výkonná moc (vláda) oddělena od moci zákonodárné (národní parlament), které by se měla zároveň zodpovídat a samozřejmě, obě by měly být odděleny od soudní moci. Právě v diktatuře platí, že výkonná moc takto omezena není, a to je i případ Evropské unie.

EU totiž představuje dramatický a nepřestávající transfer zákonodárné moci směrem od národních zákonodárců k představitelům národní výkonné moci (zasedajícím v Radě ministrů). Dalo by se to označit i za “permanentní puč”, pokud si půjčíme výraz, který použil v roce 1965 Francos Mitterand při kritice pravomocí Páté republiky – dávno předtím, než je sám s radostí přijal. Skutečnost, že Rada ministrů, tedy zákonodárný orgán EU, zasedá i hlasuje výhradně tajně, ještě jasněji odhaluje antidemokratický charakter evropského konstruktu.

Právě z tohoto prostého důvodu podporují všichni politici z establishmentu, levicoví i pravicoví, Evropskou unii. Zvyšuje jejich vlastní moc a rozšiřuje jim manévrovací prostor. Je mnohem jednodušší přijímat zákony na klidném tajném zasedání dvaceti sedmi kolegů, jak dělat totéž v rozhádaném parlamentu, kde obvykle útočí opozice. Je mnohem pohodlnější trochu si pohandlovať s podobně naladěnými politiky z jiných zemí, než argumentovat před kritickou veřejností. Je mnohem lepší odhlasovat nepopulární zákon a pak svalit vinu na “Evropu”.

Dlouhé desetiletí toto spiknutí fungovalo zejména proto, že Evropa přijala takzvanou Monnetovu metodu. Monnetova metoda, pojmenovaná po bystrém, i když marnivém, zakladateli Evropského společenství, Jeanu Monnetovi, spočívá v tom, že moc se potichu odčerpává od národních parlamentů. Dělá se to tak, že se předstírá, že pravomoci, které se parlamentem odebírají, nejsou politické: technické záležitosti jako uhlí a ocel, společný trh a jednotná měna. Dojem, že odevzdané pravomoci jsou jen technického charakteru, ještě posiluje skutečnost, že jejich přesun se obvykle provádí prostřednictvím smluv a ty jsou napsány jazykem, kterému nikdo nerozumí.

Od tohoto principu se EU odklonila jen dvakrát a vždy to pro ni dopadlo špatně. Poprvé to bylo po podpisu Maastrichtské smlouvy v prosinci 1991. Ta smlouva byla koncipována jako geopolitický výměnný obchod: byla odplatou za sjednocení Německa: Francie souhlasila se znovusjednocením Německa jen s podmínkou, že se Němci vzdají hegemonie své marky ve prospěch eura. Jinými slovy, byl to velký politický projekt, který se jako takový i prezentoval voličům. Voličům se navíc zdůrazňovalo, že jde o velký krok k všeobecnému sjednocení Evropy.

Dánští voliči smlouvu v červnu 1992 odmítli. Francouzi reagovali prohlášením, že i oni uspořádají o smlouvě referendum, které ji ještě v září téhož roku téměř odmítlo. Dánové byli v roce 1993 znovu donuceni k hlasování, a tak EUROPROJEKT prošel, byť jen o vlásek.

Podruhé Evropa ohlásila velký politický projekt, když sepsala ústavu. Ačkoliv se lidé o detaily zákona o smlouvě pramálo zajímali, samo slovo “ústava” politicky zarezonovalo. Upozornilo na federální záměr EU, do té doby zamaskovaný Monnetovou metodou. Lidé porozuměli, že by to znamenalo odebrání moci jejich vlastním národním státům, ale zároveň konečně mohli presentovat i ostatní své obavy z EU – zejména obavu z nadměrné deregulace, z konkurence levných pracovních sil ve východní Evropě a samozřejmě, obavu z předpokládané imigrační vlny z Turecka, pokud by se Turecko stalo členem EU. Voliči ve Francii a Nizozemsku, dvou zakladatelských státech Unie, navrhovanou ústavu odmítli.

[ad#velkadolni]

Výsledkem tohoto odmítnutí je, že nyní se lídři Evropy rozhodli zcela odvrhnout bláznivý flirt s demokracií a vrátit se k ověřené metodě zavřených dveří. Neohlásili žádný velký politický projekt jazykem, kterému by většina lidí porozuměla. Lisabonská smlouva se vrátila ke staré metodě: tvoří ji jen dodatky k předchozím smlouvám. Její textu prostě není možné porozumět. Odkud však víme, že je to tak schválně? Víme to, protože nám to řekl sám autor nefunkční ústavy, francouzský exprezident Valéry Giscard d’Estaing.

V článku uveřejněném v Le Monde Giscard napsal, že novou smlouvu zkomponovali “právníci”, kteří vzali obsah staré ústavy a jen ho přeformulovali, udělali z něj dodatky ke stávajícím smlouvám. Co bylo cílem tohoto elegantního tahu? Především to, abychom unikli povinnosti uspořádat referendum, a to se stane tak, že se články rozdělí a odstraní se z nich ústavní jazyk. ” Jak říkám, EU je kartelem vlád a je to jejich spiknutí proti vlastním voličům. Je urážkou demokracie a měla by být rozpuštěna.

ZDROJ: John Laughland, britský novinář, The Brussels Journal