Dvojí metr na šmejdy

Když firma sveze skupinu důchodců do předváděcího sálu, osvědčenými manipulativními technikami (“Když nekoupíte vnukům tyhle léčivé deky, nebudou vás mít rádi!”) si je zpracuje, a pro jistotu jim pohrozí, že kdo si zboží nekoupí, nedostane slíbený oběd, je to praxe šmejdů. Když prodejce předloží staré babičce k podpisu smlouvu, v níž je takřka neviditelným písmem uvedena klauzule, která smlouvu činí pro nakupujícího značně nevýhodnou, je to praxe šmejdů.

To samé v bledě modrém však může být i cestou k veřejnému blahu, a tedy něčím ospravedlnitelným a žádoucím. Když stát vnutí spotřebitelům pančovaný, předražený benzín, jež navíc přispívá k rychlejšímu opotřebení motoru, je to veřejný zájem. Když stát vnutí veřejnosti nevýhodné penzijní fondy, pod heslem tzv. penzijní reformy, přičemž si nechává možnost kdykoliv v budoucnu změnit pravidla, je to cesta k zajištěnému stáří. Když nám stát bere polovinu našich příjmů prostřednictvím daňové konfiskace, a tyto uloupené peníze rozdá neproduktivním povalečům, jedná se o prostředek k dosažení tzv. sociálnímu smíru (“Když nebudete platit daně na sociální programy, podřežou vás na ulici hordy nezaměstnaných!”).

Ať už jde o benzín, penzijní fondy, nebo sociální programy na podporu nezaměstnaných, příjemcem prospěchu samozřejmě není veřejnost nebo společnost – ta žádným příjemcem čehokoliv být nemůže, jde jen o pouhou abstrakci. Profitují konkrétní lidé, stejně jako v případě předváděček pro důchodce. Jediný rozdíl je v legislativním posvěcení, pomocí něhož lze v očích veřejnosti ospravedlnit jakoukoliv špinavost, je-li vhodně podána. A stejně jako důchodci, kteří dobrovolně nastoupí do autobusu a nechají sebou na předváděcí akci manipulovat, i voliči si stále znovu a znovu dobrovolně a s naivním očekáváním volí ty, kteří je soustavně připravují o peníze. Svéprávní a vzdělaní občané se pohoršují nad bezskrupulózní drzostí předváděcích firem a podivují se nad důvěřivostí a poddajností starých lidí. Nakonec však projeví ve volebních místnostech stejně pošetilou důvěřivost a poddajnost.

Třebaže průzkumy veřejného mínění ukazují obrovskou a všeobecnou averzi občanů vůči státu, ve skutečnosti, i když si to nepřizná, vzhlíží většina veřejnosti ke státním institucím téměř s nábožnou úctou a důvěrou: politik nebo úředník se stará o veřejné blaho, je služebníkem, jehož si platíme. Jeho úsudek je jasný a má jediný účel: náš prospěch a bezpečnost. Naproti tomu podnikatel je vždy apriori podezřelý. Nebýt bedlivého státního dohledu, nikdo nebude držet na uzdě podvodníky, kteří by nám jinak prodávali zkažené maso, ředěné pivo nebo stavěli domy z ošizeného materiálu. Lidé sice jsou znechuceni z politiky, ale přesto, budou-li mít na výběr mezi smluvní svobodou nebo státním paternalismem, zvolí si život pod státním dohledem. Ze státu totiž znechuceni nejsou – věří mu. Nakonec, na koho se lidé s důvěrou obracejí, když přijde řeč na firmy jako je Beck? Na nikoho jiného než na stát – požadují, aby jejich činnost reguloval, uděloval pokuty a zabezpečil férové jednání se zákazníky.

Kolik podnikatelů vás kdy okradlo, podvedlo, nebo s vámi jednalo s nekalými úmysly? O kolik peněz jste přišli vinou nepoctivých podnikatelů? A o kolik peněz jste celkem přišli vinou státu? Kolik procent vašeho výdělku stát ukradl? Kolikrát vám vnucuje zboží, které byste si jinak dobrovolně nekoupili? Kolikrát vám zakazuje koupit si službu, kterou byste si přáli? Kolik příležitostí zničil nesmyslnými regulacemi? Kolikrát s vámi jednal nikoliv jako se svobodnými občany a jako s partnery, jejichž vzájemný vztah je oboustranně výhodný, nýbrž jako s nevolníky, jejichž povinností je slepě poslouchat? Kteří šmejdi si zaslouží hlubší opovržení?

[ad#velkadolni]