Čtyři vánoční zastavení

Kašpar (1960)

“Tenkrát po válce bylo strašně módní mít kožený kabát až na paty a přenosný tranzistorák. Já byl tehdy mladej, svobodnej a strašně jsem je chtěl. Což o to, vydělával jsem, to jo, jenže furt mi do toho něco chybělo. Tak co dřív, kabát, nebo rádio?” starý šlachovitý chlap přiložil půllitr k ústům a skrze chybějící přední zuby vysál jeho obsah na tři hlty. Na to si rukávem setřel pysk.

“A pak jsme dostali ty vánoční prémie. Nic moc, ale já to měl rázem všechno po kopě. A tak jsem se rozběh po krámech a fakt ten kabát i to rádio sehnal. To víš, vykračoval jsem si jako páv a hned mě napadlo, že se musím jít ukázat chlapům do hospody, ať padnou na prdel,” vztyčeným prstem poděkoval servírce a hned se taky do nového krýglu lačně zakousl.

“A tak jsem se šel pochlubit do putyky. A pak do druhý a další a další, no já už nevím kolik jsem jich tenkrát obešel, ale město jich bylo plný. Prakticky všude byla nějaká.” Zahleděl se teskně z okna, jako když vzdalující se čtyřspřeží pozoruješ. “A pak nad ránem jsem se probudil zachumlaný do kabátu uprostřed náměstí na obrubníku kašny. A to rádio jsem neměl,” pokýval svědecky hlavou na podporu svých slov a znova se napil. “Fakt bylo pryč. Asi sem ho někde nechal. Asi v nějaký ty putyce. A že jich bylo!” mávl rukou v náznaku přehršle.

“A tak jsem je hned druhý den začal obcházet, jako jestli jsem tam zrovna v týhle, anebo v tamtý, ten tranzistorák nenechal. První, druhou a pak další a další. A že jich bylo. Už jsem ti říkal, že tehdy tam byla prakticky v každý ulici nějaká?” Přikývl jsem. Chlápek se znovu zahleděl z okna ven. Pak promluvil pomalu a s lítostí dávno ztracených časů v hlase. “A ráno jsem se probudil zimou uprostřed náměstí na obrubníku kašny. A neměl jsem ani ten kabát!” Rozhostilo se ticho. Takové, jako když o vánoční svátosti jemně našlapuješ po venku a křupající sníh zní jako rolničky a vítr má zvuk šalmaje.

“Pamatuj si, mladej, nic není na furt!” položil mi ruku na rameno a u toho kýv tak mocně, že se tam dole, u desky stolu, mohl rovnou znovu napít z půllitru.

Baltazar (1980)

“Ta samota je děsná. Hlavně o Vánocích. To takhle sedím v křesle uprostřed obýváku a na stolku mám vázičku se smrkovou větývkou a na ní jednu baňku.”

“Vy nemáte stromek, Zbyňku?”

“A na co, když mám jen tu jednu baňku? Ta jediná mi po bejvalce zbyla, potvora jedna svinská,” zahuhlal do půllitru a já toho využil a taky si přihnul. ” A vedle křesla mám basu s pivama a celej večer chlemtám jedno po druhým a u toho čučím do zdi. Vždycky jedno dopiju, z výšky pustím láhev do prázdnýho čtverečku a vytáhnu si další. A když se přestanu trefovat přesně tak vím, že už sem nalitej.”

“Vy nemáte televizi, Zbyňku?” optám se soucitně a zároveň s úctou ke staršímu chlapovi.

“Dyk vám říkám, Petře, že mně po tý svini zbyla jen jedna baňka. Jako víc fakt nic. Ale to nejní to nejhorší. Nejhorší je to rozbalování dárků. Jů maminko děkuji, jé tatínku děkuju moc, tohle jsem chtěl…a tak. Ty děti, víte, ty jsou slyšet ze shora, zespodu, ze stran, prostě odevšad. Oni totiž ty paneláky mají strašně tenký zdi a všechno je tam hrozně slyšet. Každej prd. A to je teprv ta nejhorší chvíle celejch Vánoc, víte, Petře? Páč tohle fakt bolí. Ty děti bolej.” Znova si přihnul a já to tam rovnou vrzl celé.

“A co proti tomu děláte, Zbyňku?”

“Co by, prásknu tam prázdnou láhev a vytáhnu si další. A pak si představuju, jak bejvalku kuchám nožem a ty hlasy děcek od sousedů u toho jásaj…jo tatínku, paráda, děkujeme moc…!” Odmlčí se. Oči mu u toho planou nadšením, na tváři skotačí pobavený úsměv, “a nelijte do sebe to pivo tak hrr, Petře, to je Budvar, těžký pivo. Bude vás ráno bolet hlava.”

“Já jsem pivař, já to zvládám,” toporně se usměji a prásknu tam ten zbytek schválně na ex.

“Jo, to jsem si dříve myslel taky…že to zvládnu,” pokýval zkušeně hlavou.

A ráno mě z toho všeho bolela hlava jako střep.

Melichar (2000)

“Ještě buď chvíli takhle vošklivej a Ježíšek ti nic nedonese,” okřikuju kluka už snad potřetí. Vyhrožování Ježíškem je to jediné co mi zatím zbývá, než mi rupnou nervy a otcovsky ho seřežu.

“Ale donese. Dostanu trak s návěsem plným angličáků!” vytrčí drze bradu a u toho se zašklebí. Sakra. Takže to našel. “No to teda ne, dostaneš tak maximálně čepici, šálu a rukavice abys neumrzl, až tě za to zlobení vyrazím na mráz,” pokouším se zachovat zbytky rodičovské autority. “Ale donese, vím to,” zakouká se vyzývavě na horní skříňku s prádlem a u toho se provokativně zhoupne na židli. “Tak to ne, miláčku, jestli myslíš tamto auto,” ukážu prstem na skříňku, “tak to si u nás na Vánoce schovala sousedka,” vytahuji planý trumf, “a nehoupej se furt na tý židli!” “To těžko, páč Lukáš dostane boby, jeho maj dárky zašitý ve sklepě.” Šach a mat. Sakra. Musím informovat sousedku, že je třeba změnit příště úložiště.

Balím dárky a do ruky beru tu nešťastnou podlouhlou krabici s náklaďákem. Pak mne osvítí hvězda Betlémská. Vytahuji auto, to balím zvlášť, a do krabice narvu čepici, šálu a rukavice. Tak a máš to, chytrolíne!

Jako po prvním dárku sáhne po té dlouhé krabici. Jde na jisto. “Tss, co jsem říkal, tahač s návěsem,” zatřepe s tím ve vzduchu a zašklebí se mi od stromku drze do obličeje. Furiantsky trhá papír. Pak sáhne dovnitř a ztuhne. Zkoprněle vytahuje bavlněné drtiče mrazu a zírá na to jako vemeno. Bradou by si mohl rovnou podepřít koleno. Brzy začne asi natahovat. To ho naučí úctě a pokoře.

“Tak abys věděl, kluku zlobivej, protentokrát. A to mě ještě přemluvila maminka,” podávám mu ten správný dárek. “Jé, děkuji tatínku!” A už je zase dobře.

Jezulátko (2019)

“No já nevím, podle toho jak to stihne. A taky jestli se k nám vůbec dostane, když teď máme ty plastový okna.” Jdu s dcerou na šachový kroužek a po cestě se snažím najít oslí můstek na téma: Ježíšek neexistuje. Už je na čase vyjevit jí pravdu. Třeba jen náznakem. S ženou jsme se tak domluvili.

“Ale prosím tě, vždyť Ježíšek neexistuje, dárky dávaj rodiče,” mávne zkušeně rukou.” Zastavím se v údivu, “a kdopak ti tohle říkal, ve škole?” “Ne, maminka. Ale mě to bylo jasný už dávno. Jak to může všechno stíhat? Tolik dětí a rodin. A kdo by pak dával dárky v Austrálii, že jo, když je tady? To je nesmysl!” Je si stopro jistá svou logikou. Je free a cool.

Spadl mi kámen ze srdce. Z týhle chvilky jsem měl tak trochu strach. Nemám rád dětský zklamaný výraz. “No vidíš, správně, a tak stejný je to i s Mikulášem.” “Jak stejný?” “No, že jako by to taky všecko nestíhal, takže jsou to převlečený rodiče. I čerti jsou dospěláci,” přikývnu znalecky a jsem rád, že to mám konečně z krku. Zastaví se, pustí mi ruku a dlouze se na mě podívá. Vytřeští oči, pak zkřiví tvář do bolestné grimasy: “Takže Mikuláš taky není??!”

A to nás ještě čeká čáp.