ČT: “Máte slovo” o přijetí 50 sirotků ze Sýrie

Hlavními mluvčími obou táborů byla na straně přijímání uprchlíku europoslankyně Michaela Šojdrová, které sekundovali dva zástupci neziskových organizací, zatímco hlavní mluvčí proti přijímání byl Syřan, který žije od roku 1995 v Česku.

Zásadní argumenty byly tyto:

a) Pro přijetí – děti žijí v katastrofálních podmínkách v uprchlických táborech, většina jich byla znásilněna převaděči a potřebují okamžitou pomoc. Máme v Česku desítky či stovky rodin, které by se o ně staraly.

b) Proti přijetí – je třeba pomáhat přímo v Sýrii, která je zničená válkou. Není vůbec jasné, zda děti bez doprovodu nemají rodiče nebo příbuzně někde jinde v Evropě nebo v Sýrii a po přijetí v Česku by mohla následovat v rámci procesu „slučování rodin“ imigrace jejich příbuzných.

Výše uvedené argumenty tak zřetelně ukazují na myšlenkový rámec podporovatelů i oponentů přijetí uprchlíků. Zda by se jednalo o „sirotky“ Šojdrové či jiné imigranty není vlastně až tak podstatné. Argumenty pro přijetí se opírají zejména o humanitární argumenty, které často hraničí či výrazně překračují hranici citového vydírání společnosti. Jak nepomoci dítěti v nouzi, že ano!

Argumenty proti přijetí imigrantů jsou založeny na kontextu migrační vlny z roku 2015. Jednak reflektují násilné činy, které někteří imigranti v Německu i jinde v Evropě spáchali včetně vražd. Dále se zamýšlejí nad tím, že děti bez doprovodu jsou předvojem další potenciální migrace jejich příbuzných. Šojdrová tento efekt absolutně bagatelizovala, když prohlásila, že by „k padesáti uprchlíkům přibylo možná dvě stě příbuzných“, a toho se přeci Česko nemusí vůbec obávat.

Podívejme se proto kousek za hranice do Německa. Podle odhadů žije v osmdesátimilionovém Německu kolem čtyř milionů muslimů. Jde z velké části o potomky tureckých pracovníků, kteří do země přišli v éře poválečného hospodářského zázraku. Příliv tureckých gastarbeiterů do bývalého západního Německa odstartovala smlouva mezi Bonnem a Ankarou, podepsaná 30. října 1961 v Bad Godesbergu. V roce 1973. Když byla politika otevřených dveří zastavena, žilo v západním Německu již 2,5 milionů zahraničních dělníků, převážně z Turecka ale i dalších evropských a afrických států.

Podle údajů z roku 2013 žilo v Německu asi 1,5 milionu Turků a jejich počet klesl díky tomu, že jich část získala německé občanství a z registru vypadla. Celkový počet cizinců byl v daném roce 7,6 milionů. Poté ale přišla migrační vlna roku 2015 a počet cizinců v Německu vzrostl díky ní během několika měsíců o více než milion osob. Detailní informace o složení německého obyvatelstva do roku 2013 podává wikipedie.

Německo je tedy státem, který dobrovolně a z vlastního rozhodnutí přijal statisíce občanů z jiných zemí a je tedy v této době příkladem velmi rozmanité společnosti. Co se Turků v Německu týče, většina z nich udržuje čilé kontakty se svou mateřskou zemí. A německý tisk s nelibostí konstatoval, že většina Turků v Německu volila v posledních prezidentských volbách v Turecku „populistu“ Erdogana. Současně se také některá média zamýšlela nad „nedostatečnou loajalitou“ těchto Turků k liberální demokracii. Přitom Turecko rozhodně není stát až tak vzdálený Evropě a i přesto v něm probíhá renesance islámu jako rozhodujícího náboženství tak jako v jiných islámských státech.

Současný negativní vztah české společnosti k imigraci, a islámské imigraci zvláště, tak má hluboké kořeny v událostech, které v Evropě proběhly od roku 2015. Navíc jsem pevně přesvědčen, že aktivita europoslankyně Šojdrové byla více zaměřena na politickou agitaci než na skutečnou pomoc trpícím. Z pomoci, která mohla probíhat bez pozornosti médií, se tak stala mediální kauza mimo jiné ovlivňující i volební preference politických stran. A to je negativní dopad iniciativy europoslankyně Šojdrové.