Co dál? Tuší to alespoň vláda?

Na začátku První světové války si všichni bez výjimky představovali, že válka bude krátká. Prostě to přišlo, mobilizovalo se, armády se daly na pochod, o vítězství se nepochybovalo, za chvíli prý bude po všem, mrtvé opláčeme a vše se vrátí do původních kolejí. Generálové, politici, štáby, intelektuálové, elity i prostí lidé byli přesvědčeni o brzkém konci. Mýlili se.

Obdobný pocit mám i z dnešní koroňácké epidemie. Stalo se to, všude přijali opatření, nebo je brzy pod tlakem hromadících se mrtvol napříč stavy i rody přijmou. Proběhne nějaká ta karanténa, lidi zůstanou doma… a pak se přece všechno vrátí do původních kolejí, případně bude epidemie využito na předpokládané cíle, ať už je to zelená politika, antimigrační politika, rozpad EU, přehodnocení zahraničních vztahů, bourání Koněvovy sochy a podobně. Každopádně za chvíli bude přece po všem a Prymula si přece nemůže dovolit házet do placu nějaké hlášky o tom, že hranice zůstanou zavřené dva roky.

Petr Kubáč se na svém blogu oprávněně ptal, jestli má vláda nějakou exit strategy, tedy jestli vláda tuší, co dál. Řekl bych, že netuší a v této chvíli to netuší nikdo, dokonce ani politbyro v Číně ještě nic neví. On ten Koroňák je prostě problém jaký tu ještě nebyl. Vymyslet nějakou funkční strategii proti něčemu o čem skoro nic nevíme… vlastně si současnými opatřeními jenom kupujeme čas.

V podstatě se nabízejí tři varianty:

První bych pojmenoval ala Čína – prostě tu breberku porazit silou tak nějak povojensku. Všechny zadrátovat doma, uzavřít oblasti, izolovat ložiska, léčit, testovat, pálit mrtvoly, dokud virus nevyhasne nedostatkem lidí k nakažení.

O druhou se pokoušel blahé paměti Boris Johnson a s ním další evropští politici. Udělat tu stádní imunitu. S breberkou nebojovat, jen zmírňovat následky. Jenže se brzy ukázalo, že to pozabíjí nejen obyčejné důchodce v LDNkách a domovech pro seniory, ale i důchodce v královkém paláci, sněmovně Lordů i v drahých vilách na Azurovém pobřeží. Poměrně rychle si to rozmysleli…

Třetí strategie je ta, kterou máme my a vlastně všichni ostatní. Lišíme se jen dobou po kterou se váhalo. Tak nějak tu epidemii řízeně držet v určitých mezích, nepřehltit pokud možno zdravotní systém, udělat maximum snesitelných opatření a pak se dívat, jak se z exponenciálních přírůstků stanou lineární. Až na pár výjimek realita dohnala všechny země k tomuto postupu.

Problém je v tom, že ke krátké válce vede jen ta stádní imunita, která ale jako vedlejší produkt zcela rozvrátí a zničí společnost. Nejde jen o důchodce v domovech po kterých vlastně neštěkne pes, ale ono je tu dost důchodců i v řídících funkcích. V politice je všem kolem šedesátky a všichni by si chtěli ještě užít nakradené peníze a ne přijít o kejhák. Epidemie může odeznít, ale může pokračovat válka v ulicích jinými prostředky.

Čína svojí strategií virus porazila. Měla na to prostředky, které zřejmě nikdo jiný nemá. Od  direktivních praktik řízení, přes skromné a disciplinované obyvatelstvo a obrovské zdroje. Ale teď musí být ve střehu, odkud to znovu přijde. Musí se zapouzdřit, opatření se uvolňují pozvolna, ba vůbec. Je nutné mít přehled o všech z ciziny, je třeba je prověřovat a kdykoliv může přijít další nutná mobilizace sil pro izolování nového ložiska zase někde jinde. Cestování? Neexistuje.

My v Evropě si naší řízenou epidemií kupujeme čas. Aby se nenaplnily kapacity ventilátorů, aby se vyrobily nové, aby zdravotníci stíhali ošetřovat pacienty… Lišíme se jen v tom, kdy ta opatření přišla a kolik lidí umřelo dřív než se povedlo dostat epidemii pod kontrolu. A pak? Testování, karantény, občasná plošná opatření, trvalý přehled. Cestování? Neexistuje.

Vidlácky se ptám… je vlastně nějaký rozdíl mezi strategií ala Čína a Evropa? Tedy pro obyčejného proletáříčka. Z hlediska světovlády je čínská strategie jednoznačně progresívnější.  Ale pro obyčejného dělníka  v tom vlastně není rozdíl. Všechno je drahé, protože se musí pečovat o jeho veřejné zdraví pomocí šmírování, teploměrů, kamer, týmů zdravotníků a dostatku plicních ventilátorů a pořád bude někde nějaká země, která nedělala nic, je rozvrácená a slouží jako odstrašující příklad.

A pořád visí ve vzduchu to základní nebezpečí, že breberku někdo odkudsi doveze a bude trvat dlouho než si toho někdo všimne a zase budeme v karanténě, zase se nebude vyrábět, zase bude bída, drahota a hlad.

V této chvíli nevěřím, že má někdo jasno, co s tím dál. Jestli lze z Koroňáku udělat chřipečku pomocí postupného získání imunity, nebo se prostě bude čekat na vakcínu a do té doby budeme mít válečné časy a budeme se muset spokojit jen se základními potřebami, které někdy ani nebudou?

Budeme žít ve světě, kdy někdy po šedesátce dostane člověk koroňáka a ten ho odpraví? Nebo to bude svět, kdy se bude sedět doma a chodit do práce a nic k tomu? Kdy se setřou rozdíly mezi demokracií či diktaturou, protože kromě pár vyvolených nebude stejně nikdo nic smět ať už žije v Čině, Rusku nebo USA?

Když teď sedíme doma ve stavu nouze a nikam nesmíme, jak se tato demokratická situace liší od té totalitní Čínské? Ptám se, jakou další výhodu má naše demokracie? Bude o všechny nějak postaráno? Bude to tu alespoň takové, aby lidi neměli hlad a měli střechu nad hlavou? Nebo bude chudák nezaměstnaný občan vzhlížet k Říši středu, protože tam se má proletář také bídně, ale alespoň má kus žvance a kde spát?

Já bych tomu Prymulovi ty dva roky zavřených hranic věřil. A uvedený termín dal jen proto, že je dostatečně dlouhý a na delší si netroufl ani on sám.