Chybná strategie naší mimoparlamentní opozice

Bankrot reprezentativní demokracie

České mimoparlamentní strany nejsou na trhu politických nabídek konkurenceschopné a to z několika důvodů.

První souvisí se zánikem reprezentativní demokracie. Tento vývoj předpovídali již v minulém století političtí filozofové, Osvald Spengler a Karl Jaspers. Oba myslitelé došli k závěru, že se demokracie bude stále více podobat diktatuře.

Pravdivost jejich prognózy dokazuje úpadek instituce koaliční vlády, která má umožňovat průnik nových idejí do správy státu. Ale dnes jsou koalice zneužívány ke znemožnění vlády skutečně opozičních stran. Česká koalice „Spolu“ je toho příkladem, ale ještě mnohem lépe je to vidět u sousedů v Rakousku, kde chtějí tři strany, které prohrály volby vyšachovat suverénně vítěznou FPÖ. Totéž se odehrává ve třech spolkových zemích Německa. Vznikly v nich ideologicky nesourodé koalice, jejichž jediným cílem je znemožnit vládu AfD tedy strany, která na podzim s přehledem zvítězila ve dvou z nich a ve třetí skončila těsna druhá. A jestli vám tyto příklady nestačí k tomu pochopit, že se dnes skutečná opozice nemůže dostat k moci parlamentní cestou, tak doporučuji vzpomenout si na to, co se nedávno stalo při volbě rumunského prezidenta. Tamější ústavní soud volbu prostě zrušil, protože měla nežádoucí výsledek.

Ve všech západních společnostech sice dosud existují demokratické instituce, ale reprezentativní demokracie je již jenom dutě znějící pojem popisující vládu elit, které se starají jen o své zájmy a nejsou ochotny, ale ani schopny prospívat těm, z jejichž daní jsou placeni. Tuto větu si nechte rozplynout na jazyku.

Jako všude v Evropě je dnes i český politický trh ovládán několika názorově neodlišitelnými stranami, podporovanými státními médií a ovlivňovanými silnými ekonomickými hráči – „malým českým deep statem“. Za těchto okolností se skutečné opoziční strany k moci nemohou dostat.

Chybná strategie skutečné opozice

Druhý důvod toho, že české mimoparlamentní strany nejsou na trhu politických nabídek úspěšné, je to, že česká opozice zánik reprezentativní demokracie nebere na vědomí a tvrdošíjně zkouší porazit etablované strany právě na tom poli, kde je slabší a těmi mocenskými prostředky, které nemá. Jinak řečeno: Opozice plýtvá svými omezenými personálními a finančními zdroji a frustruje svoje přívržence formulováním neuskutečnitelných stranických programů, beznadějnými rozběhy ve volebních kampaních a spory svých představitelů o to, kdo je ten pravý vůdce opozice. Co z toho plyne? Dokud naše mimoparlamentní opozice bude hrát podle pravidel disfunkčního systému tzv. reprezentativní demokracie, tak se k moci nedostane.

Třetím důvodem naprogramované slabosti české mimoparlamentní opozice je to, že se její vůdci chovají, jako by měli neomezený čas, pomalu posilovat svoje strany a zpracovávat jednu volební porážku za druhou. Ale co když další volby budou elektronizované tj. manipulovatelné, anebo co když nebudou vůbec? Proč vůdci naší opozice neberou na vědomí rychlost, se kterou se prosazuje digitalizace vládnutí a tím i demontáž jejich operativních možností? Copak si neuvědomují, že připravované odstranění hotovosti a elektronizovaná kontrola pohybu a myšlení lidí definitivně znemožní vzestup jejich stran k moci?

Proč většina nevolí skutečnou opozici?

A tím se dostávám ke čtvrté a hlavní strategické chybě naší mimoparlamentní opozice: Její vůdci totiž nemají pro většinu společnosti skutečně atraktivní nabídku. Postupně si probereme, proč tomu tak je.

Mimoparlamentní opozice má sice ušlechtilé záměry, ale je odcizená od většiny obyvatel. Jak se to projevuje? Političtí aktivisté dělají to, co nejlépe umí; vysvětlují, rozebírají, kritizují a přednášejí. Zřejmě věří, že rozšiřováním politických informací, duchaplným glosováním událostí, vysvětlováním obecných souvislostí nebo formulováním návrhů lepších zákonů získají masovou podporu. Tato “osvětová“ metoda, ale oslovuje jen těch pár desítek tisíc lidí, které už opozice stejně má na své straně. Proč jen pár desítek tisíc? Protože se o politiku zajímá jen zlomek naší společnosti. Nízká účast občanů na demonstracích ukazuje, jak málo je těch, pro které je politika tak důležitá, že jí obětují i svůj volný čas.

Jen trochu větší část společnosti ocení břitkou kritiku vlády, hluboký historický rozbor anebo promyšlený návrh ústavní změny. Souhlas s duchaplnými postřehy opozičních politiků a publicistů, ale nevede automaticky k tomu, aby se tato část společnosti odhodlala ke konkrétní akci. To je tím pravděpodobnější, že opoziční politici a publicisté tuto pasivitu “vědoucí“ menšiny posilují tím, že vytrvale a ze všech úhlů formulují kritiku vládnoucích. Podporují tak konzumistický přístup občanů k politice. Lidé, kteří touží po tom, projevit svou nespojenost s vládou se rádi ztotožní s tím, co „za ně“ vyjádří opoziční publicisté. Ale tak se „poučená“ část společnosti stává jen diváky nekonečného seriálu o politice. Diváky, kteří postupně získají dojem, že již souhlas, či dokonce sdílení nějakého textu je politický odpor nebo dokonce příspěvek k reformě společnosti.

A tak opoziční elita píše, glosuje, přednáší a burcuje, čtenáři se dobře baví a „odvážně“ lajkují to, co za ně někdo řekl: „Ten jim to zase nandal.“ Ale přitakávání opozičním autoritám je konzumistické chování, které má nulový mocensko-politický dopad. Politika má být metoda k prosazování cílů, ale „komentovaná“ politika se stává formou nezávazné zábavy a chabou náhražkou každodenní vlastní snahy o změnu neúnosných poměrů. Naše země nepotřebuje čtenáře, posluchače a diváky, ale činorodé aktéry. A co na to řekne opoziční elita?

Mohl bych citovat minimálně dva profilované nezávislé publicisty, kteří od národa očekávají, že vyjde ve statisících do ulic a vynutí si odstoupení vlády. Její místo by pak zaujali oni a řekli by národu, co má dělat. Ale to chybná myšlenka, protože situace západních společností je tak zlá, že nestačí vyměnit vládu, ale je nezbytné změnit systém. Proč? Také proto, že tragédii, do které se dostala západní civilizace, způsobila umanutá víra v moudrost technokratické elity, po desetiletí obývající špičku příliš strmé pyramidy moci. Dědičným hříchem západního politického myšlení je platonská víra v oprávněnost vlády vzdělanecké elity. Dostali jsme se tam, kde jsme, protože elity říkaly lidem příliš sebejistě a autoritativně, co mají dělat a lidé jim dostatečně důrazně neřekli, jestli to doopravdy chtějí. A to je kámen úrazu. Ale tomuto tématu se věnujeme jindy.

Teď je pro nás důležité něco jiného. Opoziční politici a publicisté, kteří národu vyčítají, že nejde ve statisících do ulic, aby jim urovnal cestu do ministerstev, se musí nejprve zeptat sami sebe, jestli je jejich politická nabídka pro statisíce občanů opravdu vhodná a přitažlivá. To znamená, že se opoziční elita musí nejprve vyrovnat s několika nepříjemnými pravdami.

Jak získat politickou moc v apolitické společnosti?

Hned na začátku eseje, jsme si ukázali, že mimoparlamentní opozice nemůže získat politickou moc v rámci tzv. reprezentativní demokracie.

Další nepříjemná pravda je to, že většina Čechů je s vládou nespokojena, ale politika je přesto nezajímá. Politická nabídka naší opozice oslovuje pouze malý dílek „trhu se zájmy“, protože zbytek společnosti je apolitický. Jasně řečeno: To co vůdcům opozice připravuje bezesné noci, má pro většinu normálních lidí jen druhořadý význam.

Další nepříjemná pravda má v sobě impuls a naději k nápravě. Co to je? Většina obyčejných lidí nekritizuje vrchnost proto, že jim bere politické svobody, ale proto, že přestává uspokojovat jejich konzumní touhy. To sice není zvlášť ušlechtilý, ale za to velmi silný motiv. A ten opozice může (a chce-li se vůbec někdy dostat k moci) i nutně musí oslovit a využít pro sebe jako silnou páku.

Další nepohodlná pravda zní takto: Převážně na politiku fixovaná mimoparlamentní opozice by si měla přiznat, že rozhodující mocenská oblast dneška je hospodářství a ne politika. Jednak proto, že vlády západních zemí jsou masivně ovlivňovány světovými ekonomickými superelitami, které chtějí přestavět západní společenský systém na velký pracovní tábor. A proto je politika západních vlád projekcí hospodářských zájmů světové plutokracie.

Za druhé a především proto, že se hospodářské problémy bezprostředně týkají a zajímají drtivou většinu obyčejných lidí. Ano právě těch, které musí naše opozice získat, chce-li si někdy sáhnout na moc.

Lidé dělají jen to, co jim přináší prospěch

Na začátku tohoto eseje jsme zjistili, že česká společnost je sice s vládou nespokojená, ale mimoparlamentní opozice přesto není politicky úspěšná. Příčiny jsme si právě vyjasnili a teď zodpovíme otázku, jak tento stav změnit.

Když opoziční politici a publicisté nejsou se svou nabídkou úspěšní v politickém prostoru tak musí hledat jiný sociální prostor, ve kterém by mohli svoje schopnosti efektivněji uplatnit a zúročit v přírůstku politické moci. Metaforicky řečeno: Vůdci mimoparlamentní opozice mají naději na získání politické moci tehdy, když přestanou bezvýsledně postávat před branou sněmovny a přesunou svoje aktivity do té oblasti, která dnes o politice rozhoduje – do hospodářství.

Lidé dělají to, co jim samotným přináší prospěch. A proto drtivou většinu obyvatel nezajímá svoboda slova, ale materiální zajištění jejich rodiny. A proto bude daleko více lidí spolupracovat na hospodářsky zaměřených projektech než v politických stranách. A nejenom, že to budou chtít, protože se to týká jejich materiálních zájmů, ale dokonce budou muset, protože se jejich životní úroveň bude zhoršovat.

Co z toho plyne? Opoziční politici by měli přestat psát volební programy, petice a návrhy ústavních změn. To je za dnešních podmínek plýtvání intelektem a časem. Opoziční publicisté by měli méně času věnovat pranýřování politických nepořádků a rozmazávání katastrofických událostí a místo toho spolu s politiky raději vymýšlet, inspirovat a osobně spolupracovat na vzniku a chodu maloprostorových, svépomocných projektů, které lidem usnadňuji všední život.

Opoziční elita umí víc

Naše opozice má ve svých řadách dost lidi, kteří rozumí tomu, jak funguje malá firma, jak se organizuje výroba nebo prodej zboží, jak lze posílit energetickou nezávislost obce, jak zorganizovat barterové řetězce malých a středních podnikatelů, jak využívat lokální měny, jak založit centrum zdravotnického poradenství, jak vytěsňovat z výchovy dětí ideologickou indoktrinaci atd. atd. Opoziční elity by si měly přestat hrát na vysokou politiku a vymýšlet vize pro celek a místo toho uskutečňovat řešení pro jeho části. Měly by odročit své národní a nadnárodní ambice a soustředit se na jednotlivé lokální projekty. Měly by přestat marně čekat, až se stanou ministry a místo toho ihned, osobně zakládat nebo podporovat malé sociální iniciativy a rozsévat tak zárodky nové společnosti a tím v konečném výsledku i svého mocenského vlivu.

Mimoparlamentní opozice získá politickou moc tím, že bude lidem bezprostředně (to znamená, tam kde žijí) pomáhat uspokojovat jejich materiální potřeby. Lokální svépomocné projekty budou měřitelně působit mnohem dříve, než se malé opoziční strany dostanou byť i jen dohled parlamentu. Tím spíše že mnohé svépomocné iniciativy již existují a urychlující se hospodářský úpadek země si bude vynucovat vznik dalších a dalších. Když se v nich bude opoziční elita angažovat, tak se slijí do proudu, který jí jednoho dne vynese do vysoké politiky.

Ano, tato činnost bude opoziční elitu stát trochu více času a nebude tak spektakulární a tak jasně spojená s jejich popularitou jako břitký fejeton, dynamický rozhovor, přednáška o další katastrofě na obzoru dní nebo vzdušné zámky nové ústavy a už, už nadcházejícího volebního triumfu. Když budou opoziční elity dělat něco, co jim samotným méně vyhovuje, totiž investovat své znalosti, schopnosti a čas do spolupráce v rámci malých projektů, přispívajících ke vzniku nového společenského modelu, tak budou nejenom po troškách získávat politickou moc, ale dokáží, že jsou skutečnou elitou, jejíž nejvlastnějším privilegiem je služba svému národu.

podcast: https://www.youtube.com/watch?v=VLPNeJlXr-g