31.8.2014
Redakce
0
Kategorie: Humor

Čeněk hlavou rodiny

Sdílejte článek:

OD: NETIPA 31|08|2014

Ještě před tím, než jsem omylem založil rodinu, tedy v dobách svého rozpuku, kdy jsem byl sám pro sebe středem vesmíru a měl jsem o sobě to nejlepší mínění, byl jsem si tak nějak jistý, že až jednoho dne skočím rovnýma nohama do rodinného života, budu já tou alfou a omegou celé domácnosti. Byl jsem přesvědčen, že já budu mít všechno na povel, já budu nosit domů děsnej ranec a a budu to já, kdo bude určovat, co se smí, co nesmí, kdy se bude spát a kdy se bude jíst.

 

[ad#hornisiroka]

 

Ano, až takový naivní blbeček jsem býval.

 

Od té doby, co jsem, patrně v alkoholovém opojení pozbyv posledních zbytků opatrnosti a obezřetnosti, oplodnil Natašinino vajíčko svým malým Čeňkem s ocáskem, nejsem z nějakého důvodu alfou ani omegou vůbec ničeho. Středobodem veškerého světa je Čeněk se svými vrtochy a výkyvy nálad. Daleko za ním je Nataša coby Čeňkův nádeník a kdesi pode dnem, jako ten největší přicmrndovač, jsem já.

 

Nejenom, že se již nějakou dobu všechno točí kolem Čeňka, ale ten malý uzurpátor nedávno převzal mou původně zamýšlenou úlohu hlavy rodiny a vůbec mu to není blbý.

 

Naše malá nová hlava rodiny se vrhla na svou úlohu s patřičnou vervou a hodlala zavést nový řád. Podle naší hlavy rodiny například do trouby patří výhradně tátovy pantofle, které je potřeba ještě podsvítit žárovkou v troubě, aby vynikla jejich samotná podstata a důležitost pro chod domácnosti. Nově taktéž v lednici nesmí být jídlo. Pakliže hlava rodiny otevře ledničku a zjistí, že i přes jeho výslovný zákaz, je v ledničce cokoliv jiného než dudák (dudák je v ledničce trpěn), všechno jídlo vztekle vyhází, rozeřve se a hbitě chvátá zkontrolovat troubu, zda jsou tátovy pantofle na svém místě a to řádně osvětleny. Jestliže už ani ty pantofle v té troubě nejsou, celý tento incident označí Čeněk za hrubou nekázeň a v rámci zachování své autority přiděluje tresty.

 

Avšak nejen lednička a trouba doznaly změn. Dráb Čeněk se neštítí ve svém tažení za zlomením ducha svých mrzkých rodičů vůbec ničeho. Jeho zlovůle nezná mezí a častá náladovost podkresluje míru údernosti vyžadovaných změn. Pokud se Čeňkovi znelíbí nějaký předmět (talíř, peněženka,….), tento vezme a v tichosti umístí na místo, kde ho posléze nenajdeme a nebo najdeme omylem. Není proto překvapivé, když jsem se byl onehdá sprchovat (to slovo “onehdá” zní, jako by sprchování bylo něco nárazového, co provozuju pokaždé, když je úplněk, ale na hygienu, na tu jsem já pes), objevil jsem ve sprchovém koutě ovladač od televize a baterky narvaný do odpadu. Hlava rodiny usoudila, že ovladač patří do sprchy a baterky je třeba narvat do odpadu tak důmyslně, že odpad ucpou a nejdou vyndat a táta během sprchování zatopí koupelnu.

 

[ad#hornisiroka]

 

Takový náš příjemný ranní rodinný rituál, kdy hlava rodiny vyndá klíče ze zámku a tyto někam schová je hřejivý a sbližuje celou rodinu. Zvlášť, když za pět osm, hysterická Nataša s řevem kope do zamčených dveří, že musí okamžitě do práce a ať ty klíče okamžitě najdu, jinak uvidím. Čeněk to celé s potutelným úsměvem sleduje a je tomu rád. V tomto případě se naskýtá prostor pro úvahu, proč máme jenom jedny klíče od bytu. Snad se ježíšek letos předvede a dovalí ještě jedny klíče pro Natašu s nějakým hezkým plastovým barevným krytem. Do té doby budeme každé ráno hledat klíče, aby se Nataša dostala do práce. Jinak to totiž nejde.

 

Šikana malé hlavy rodiny nezná hranic a Čeněk začal fušovat i do mé garderoby. Malý módní policista totiž rozhoduje o tom, co budu nosit. Pokud jdeme ven (o skutečnosti, že jdeme ven, rozhoduje Čeněk tím, že zahlásí “pá” a utíká ke dveřím, do kterých mlátí pěstičkou. Většinou rozhodne, že jdeme “pá” kolem šesté ráno a nebo pět minut po tom, co jsme se zrovna vrátili domů), nejprve obleču Čeňka, načež se jdu obléct já. Čeněk, vědom si toho, že je módní arbitr a leží mu na srdci, aby mu táta venku nedělal ostudu, mi přinese oblečení podle jeho výběru. Zaběhne do skříně, vyhází všechno, co mu vleze pod ruku a z hromady hadrů vytáhne to, co zrovna frčí. Posléze mi to přinese, a pokud si to neobleču, udělá scénu.

 

Jelikož jsem dobrák a hlavně nemám náladu na to, aby Čeněk hodinu vkuse řval a házel kolem sebe předměty, vyhovím jeho přání. Nevím, na jakém módním časopisu si Čeněk ujíždí, ale už se mi i stalo, že jsem musel jít ven do města v montérkách a v Natašinině fialkovém svetříku se třpytkama.

 

Čeněk není však pouze přísná a trestající hlava rodiny. Kdepak. Je taktéž zodpovědný a má na starosti finance a celou ekonomickou situaci v naší rodině. Nebojí se jít do rizika a jeho zásahy v rámci jeho monetární politiky jsou příkladné. V první řadě Čeněk svými zásahy chytře devalvuje naší domácí měnu, neboť pokud usoudí, že naše cenová hladina je příliš vysoká, stáhne peníze z oběhu tak, že mi šlohne peněženku a roztrhá a sežere mi například pětikilo.

 

 

Naopak, když usoudí, že ekonomika stagnuje a je třeba jí rozproudit investicemi, vezme tupý předmět a rozmlátí nebo alespoň poškodí nějaký přilehlý spotřebič. Potom musíme koupit nový a ekonomiku tím nastartujeme.

 

Nebojí se ani intervencí na poli zahraniční měny. Ve svém tažení za zvýšení kurzu české koruny, vytáhl ze šuplíku dvacetieurovku a tuto si nejprve strčil do nosu. Když tato jeho makroekonomická intervence nikam nevedla, bankovku nechal rozmočit v čaji.

 

Docela často od svých známých, kteří mají děti, slyším větu: “No a pak jsem ho kolem osmé dal spinkat”. Jak jako dal spinkat? Co to mají za neduživého chcípáčka bez vlastního názoru? Jak vůbec takový “dát spinkat” probíhá? To jako položí dítě do postýlky a ono spí? A to ho před tím nadrogujou? Nebo jak? Jsem přesvědčen, že to je na mě nějaký podvod. Dítě se totiž nedává spinkat. Naše malá hlava rodiny by něco takového vůbec neakceptovala. Je to totiž Čeněk, který rozhoduje, kdy se půjde spát.

 

Představa, že bych dal Čeňka spinkat, je mi natolik vzdálená, že jí považuju za absolutně nereálnou. Kdybych Čeňka v osm hodin odnesl do postýlky a “dal ho spinkat”, prvních pět minut by nevěřícně ležel zaskočen mou iniciativou a snahou o výchovu, načež by vstal a začal za mohutné salvy řevu rumplovat s postýlkou, dokud by se buď neprobil skrz šprusle ven a nebo dokud by nepřišla Nataša a navzdory mé upřímné výchově, by ho z postýlky nevytáhla a nedala mu něco dobrého na zub (s největší pravděpodobností mojí večeři).

 

Takže pojem “dal spinkat” je utopický nesmysl. Naopak Čeněk dává spinkat nás. Jestliže je dostatečně nasycen, napojen a už vyrval všechny lišty z podlahy, usoudí, že je třeba si na dvě, tři hoďky dáchnout, aby měl dost síly ráno zase někam zašít klíče. Až tehdy svolí k tomu, že ho můžu položit na záda, dát mu dudák a hladit ho po břiše. Pokud si nevzpomene, že zapomněl vyrvat ještě jednu lištu z podlahy, znaven svou úlohou hlavy domácnosti, do pár minut usíná. Následně umíráme i my s Natašou.

 

Být hlavou rodiny je věc náročná, ale samo se to neudělá a někdo to dělat holt musí.

 

ZDROJ: Deníček moderního fotra

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky