Zestátnění ČT a ČRo? Pánové v opozici tlučou na falešný buben

Ovládnout média veřejné služby chce současná vláda pomocí změny financování ČT a ČRo. To alespoň tvrdí dnešní opozice. Nic není vzdálenější pravdě než tato omílaná teze.

Připomeňme si tak změnu ve financování médií veřejné služby, kterou prosadila dnes už bývalá vláda a která mimo jiné způsobila, že se poplatky zvýšily i tím, že vzrostly významně i firmám s více zaměstnanci. Ať firmy platí, když nechají své zaměstnance koukat v pracovní době (!!!) na televizi, a tu českou zvláště, že ano.

Na podzim loňského roku – už po volbách – byly pomocí průzkumu veřejného mínění zjištěny názory občanů na to, co by měla nová vláda udělat. A mimo jiné vyšlo i toto: Bez zajímavosti není, že téměř tři pětiny občanů [59 %] od vlády požadují zrušení koncesionářských poplatků. Což je poněkud v rozporu s tím, jaký důraz klade například prezident Petr Pavel na to, co udělá nová vláda s veřejnoprávními médii.

A jak se stavěly firmy, které dostaly povinnost platiti televizní poplatky, k této úpravě?

Svaz nesouhlasí se zavedením poplatku dle počtu zaměstnanců. Svaz průmyslu a dopravy ČR poslední tři roky diskutoval s Ministerstvem kultury i Českou televizí o zrušení koncesionářských poplatků za televizní obrazovky, které firmám slouží výhradně k průmyslovým účelům a nepřijímají televizní signál. Důvodem byla nadměrná finanční zátěž pro firmy, která navíc neodpovídá tomu, jak podniky televizory využívají.

A jak si žijí pracovníci ČT?

Podívejme se na finanční situaci ČT:

Česká televize [ČT] loni vybrala na televizních poplatcích 6,34 miliardy korun, to je meziročně o 600 milionů více a o 188 milionů nad rozpočtový plán. Nicméně jen mzdové náklady ČT si vyžádaly v roce 2025 bezmála tři miliardy korun.

Za skokovým růstem příjmů ČT je loňské zvýšení poplatku ze 135 na 150 korun a rozšíření okruhu poplatníků. Vyplývá to z údajů, které na včerejším [10.6.] zasedání Rady České televize prezentoval finanční ředitel David Břinčil. Počet poplatníků koncesionářských poplatků ČT loni stoupl o 161 000 domácností na téměř 3,5 milionu a množství platících firem nad 24 zaměstnanců dosáhlo 18 000 podniků.

Podle zákona za neplacení koncesionářských poplatků nebo nesplnění registrační povinnosti hrozí každému pokuta až 5 000 korun u rozhlasu a až 10 000 korun u televize. Tyto sankce lze podle zákona uložit opakovaně a poskytovatelé veřejnoprávní služby mohou dluh vymáhat zpětně včetně penále a exekuce.

……………….

Česká televize přitom dlouhodobě zaměstnává přibližně 2 900 až 3 000 lidí. V roce 2025 jich bylo 2 878. To značí, že mzdové náklady na jednoho zaměstnance ČT při loňském počtu pracovníků vychází na více než 80 tisíc korun [81 075 Kč]. Průměrná hrubá měsíční mzda v ČT tak po odečtu odvodů zaměstnavatele činila 60 745 korun. Přičemž, jak už to nejen ve „státních podnicích“ bývá, sumu u řadových pracovníků zkreslují vyšší platy vedoucích pracovníků.

Například loni činila měsíční mzda ředitele České televize 348 tisíc korun. K tomu je třeba připočíst odměny, které mohou každý rok dosáhnout až deseti měsíčních platů. To by v tomto případě značilo 3 480 000 korun. Ne vždy je takto vysoká odměna ale vyplacena. Nicméně odměny ředitele ČT přesahující milion korun ročně byly a jsou standardem.

Pokud jim tedy podle návrhu nového zákona o financování ze státního rozpočtu ubude miliarda a na mzdách utratí z oněch asi 8 miliard korun přes tři miliardy, nemusí propustit nikoho a musí osekat náklady na pořady, které nemají s veřejnoprávností co dělat. Ostatně , reálně je veřejnoprávní televizí s požadavkem na objektivní zprávy jenom jeden kanál – ČT24. Vše ostatní je něco navíc. A mimochodem, vůbec by mi nevadilo, kdyby kanály jako ČT1 a ČT sport mohly více využívat reklamní spoty, a ne jenom tak zvané „sponzory“. Tam by mohla ČT i ČRo získat další stovky milionů.

Přehled financování ve státech EU uvádím dále:

Státy s koncesionářským poplatkem / audiovizuální licencí (nebo jeho obdobou):

• 🇨🇿 Česko (Česká televize, Český rozhlas – tradičně poplatky; změny modelu jsou předmětem politické debaty)
• 🇩🇪 Německo
• 🇦🇹 Rakousko
• 🇬🇧 (není EU) Spojené království
• 🇩🇰 Dánsko (dříve poplatek, přešlo na daňové financování)
• 🇸🇪 Švédsko (od 2019 daňový model)
• 🇫🇮 Finsko (daňový model)
• 🇮🇪 Irsko (kombinace poplatku a veřejných zdrojů)

Státy, kde je hlavní financování ze státního rozpočtu / daní:

• 🇫🇷 Francie (zrušila tradiční audiovizuální poplatek, financování přešlo na veřejné prostředky)
• 🇪🇸 Španělsko
• 🇵🇹 Portugalsko (kombinace veřejných zdrojů a audiovizuálního příspěvku)
• 🇳🇱 Nizozemsko
• 🇧🇪 Belgie (regionální modely)
• 🇭🇺 Maďarsko
• 🇵🇱 Polsko (kombinace poplatků, rozpočtových transferů a dalších příjmů)

Pozor: v praxi to není čistě „poplatek vs. rozpočet“ — mnoho zemí používá smíšené modely (poplatek + reklama + státní příspěvek + jiné veřejné zdroje). Trend v posledních letech je posun od klasických TV poplatků směrem k financování z veřejných rozpočtů.

Závěr

Změna financování ČT i ČRo z poplatků na státní rozpočet není žádným zestátněním médií. Ostatně, dnes asi polovina států EU financuje média veřejné služby ze státního rozpočtu a nikomu to nevadí. Místo klamavé politické diskuse o zestátnění televize a rozhlasu bych spíše uvítal vážnou diskusi o tom, zda zpravodajství televize i rozhlasu splňuje zákonné podmínky, tj. je objektivní a dává prostor všem názorům, i těm, které se „progresívním silám“ nelíbí. Páni ředitelé ČT i ČRo by si také mohli „sáhnout“ do svědomí, zda jejich milionové příjmy jsou v souladu s „duchem veřejnoprávnosti“. Místo toho tlučou na buben, který je nejen falešný, ale i velmi pokrytecký. Vraťme diskusi o médiích veřejné služby do racionální roviny a požadujme od médií tohoto typu zejména objektivní informace. Pohádky, detektivky a seriály všeho druhu jsou jen „doplněk“.