16.6.2026
Kategorie: Ekonomika1112 přečtení

Důchod v 72 letech? Ne. Problém je úplně jinde!

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Když jsem si přečetl další z údajných receptů na záchranu české společnosti, tentokrát okořeněný představou důchodu v 72 letech a vyšších odvodů pro bezdětné, napadla mě jediná věc. Jak neuvěřitelně snadné musí být řešit životy obyčejných lidí z výšky miliardového majetku.


Pro ty, kteří jméno Ivana Tykačová neznají. Jde o manželku miliardáře Pavla Tykače, jednoho z nejbohatších lidí v České republice. Rodina Tykačových patří dlouhodobě mezi nejmajetnější rodiny v zemi a disponuje majetkem v řádu desítek miliard korun. Je spojována především s energetikou, těžebním průmyslem a rozsáhlými investicemi.

To samo o sobě není ani dobře, ani špatně. Je to prostě fakt, který je dobré znát ve chvíli, kdy někdo hodnotí, jak dlouho by měli pracovat běžní občané a jaké další odvody by měli státu platit.

Člověk by skoro získal dojem, že hlavním problémem České republiky není nedostatek dostupného bydlení, nejistota mladých rodin, rostoucí životní náklady nebo strach z budoucnosti, ale skutečnost, že lidé dostatečně dlouho nepracují a dostatečně mnoho neplatí. Jako by řešením každého problému bylo přidat další povinnost, další odvod, další břemeno.

Jenže skutečný život nevypadá jako ekonomická tabulka. Skutečný život má podobu zdravotní sestry, která po dvanáctihodinové směně sotva stojí na nohou. Má podobu zedníka, který má po desetiletích práce zničená záda. Má podobu dělníka ve výrobě, který vstává ve čtyři ráno, aby si poctivě vydělal na živobytí. Opravdu si někdo představuje, že tito lidé budou ve dvaasedmdesáti letech pokračovat stejným tempem? Opravdu si někdo myslí, že právě tohle je cesta k prosperující společnosti?

Stejně nepochopitelně působí úvaha o vyšších odvodech pro bezdětné. Ne každý děti mít může. Ne každý měl v životě štěstí na partnera. A mnoho těch, kteří by rodinu chtěli, naráží na realitu dnešní doby, ve které se vlastní bydlení stává snem vzdálenějším než kdykoliv v posledních desetiletích. Místo hledání příčin se tak opět hledá viník.

Místo podpory přichází sankce. Místo motivace trest.

Přitom historie ukazuje, že cesta vede úplně jinudy. Ať si o Gustávu Husákovi a tehdejším režimu myslíme cokoliv, jednu věc pochopili velmi dobře. Pokud stát chce více dětí, musí mladým lidem vytvořit podmínky, aby se jich nebáli. Novomanželské půjčky, zvýhodněné úvěry, rozsáhlá bytová výstavba, jesle, školky a systém podpory rodin nebyly projevem dobročinnosti. Byla to investice. Investice do budoucích generací, do budoucích zaměstnanců, lékařů, učitelů, řemeslníků a především do budoucích daňových poplatníků, kteří jednou ponesou společnost na svých bedrech.

Náhodou se tehdy nerodila generace, které dodnes říkáme Husákovy děti. Ne proto, že by lidé byli jiní než dnes. Ne proto, že by měli více času nebo méně starostí. Ale proto, že velká část mladých rodin měla pocit, že budoucnost je dosažitelná. Že budou mít kde bydlet. Že zvládnou založit rodinu. Že stát alespoň v této oblasti táhne stejným směrem jako oni.

Dnes jako by se na tuto jednoduchou logiku zapomnělo. Místo vytváření podmínek slyšíme návrhy na nové povinnosti. Místo podpory rodin přichází přednášky o tom, co by občané měli obětovat. Místo snahy, aby si mladí lidé mohli dovolit vlastní domov a založit rodinu, se dozvídáme, že mají pracovat déle a platit více.

Porodnost však nikdy nezvýšíte tím, že budete lidi strašit nebo trestat. Mladí lidé nezačnou zakládat rodiny proto, že se bojí vyšších odvodů. Začnou je zakládat tehdy, když budou mít jistotu, že je uživí, že budou mít kde bydlet a že stát nebude jejich děti považovat za náklad, ale za budoucnost.

Právě proto považuji podobné návrhy za ukázku hluboké odtrženosti od reality běžného života. Ne proto, že by problém neexistoval. Ten existuje a je vážný. Ale proto, že řešení hledají na špatném místě. Česká republika nepotřebuje občany, kteří budou pracovat téměř do smrti. Nepotřebuje další tresty ani další odvody. Potřebuje mladou generaci, která bude mít důvod věřit, že budoucnost stojí za to.

Každá rozumná společnost musí přemýšlet o tom, kdo jednou zaplatí důchody, kdo bude pracovat v nemocnicích, ve školách, v továrnách a na stavbách. Odpovědí však nejsou sankce vůči bezdětným ani další roky práce navíc.

Odpovědí jsou děti. A děti nevznikají z příkazů, pokut ani ekonomického nátlaku. Děti vznikají tam, kde mladí lidé vidí naději.

A pokud někdo považuje za recept na záchranu národa právě důchod v 72 letech a sankce pro bezdětné, pak se nemohu ubránit dojmu, že podobný nápad nepatří do programu člověka usilujícího o důvěru veřejnosti, ale spíše tam, kam v českém hospodském slovníku odjakživa patřily všechny špatné nápady.

Nakopat do prdele.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
1112 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
21 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)