Zajímavosti a paradoxy z Norska aneb Co vám uniklo

V Park Hotelu Vossevangen v zápodonorském Vossu mají největší sbírku archivních vín v Norsku a brzy i v severní Evropě. Čítá 40 000 lahví (ovšem za bývalého majitele 70 000), mezi nimiž např. jednatřicet z třiatřiceti grand cru vín z Burgundska. Sklípek má pevně v rukou Ital Francesco Marzola, jeden z nejšikovnějších someliérů Norska. Hotel se pyšní cenou Award of Excellence od Wine Spectator a několikrát mu byla udělena cena za nejlepší vinný lístek Norska. «Malý» vinný lístek obsahuje pět set vín, a aby si hosté mohli objednat vína z «velkého» lístku dostupného digitálně je nutná rezervace předem (personál potřebuje na vyhledání čas). Též si mohou návštěvníci vybírat tematické ochutnávky i prohlídky. To podle serveru www.aperitif.no

Ostrovní osada Myken je důkazem toho, že se je možné vyrábět velmi kvalitní gin i whisky i někde v naprostém zapadákově, jenže v Norsku se ostrovní gin obsahující bylinky nesmí propagovat, že vyhrál zlato v severské soutěži Nordic Spirit Awards v dánské Kodani. Na láhvi to palírna kvůli protialkoholovým předpisům psát nesmí. Jako kdyby byli Norové všichni nezletilí a nezvládli to. Ovšem Myken se dostal do povědomí Norů i jinak. Kvůli déle trvajícímu špatnému počasí vypadlo místní lodní spojení a místní krám nedostával měsíc a půl zásoby. Nikdo nehladoví, nicméně místní musí být při vaření kreativní. Uvádí to deník Avisa Nordland.

„Jeskynní mejdan“. Jinak se neříká párty akce pro dvě stě lidí v bunkru v Oslu, do něž se někdo vloupal. Elektřinu si pořadatel mejdanu generoval pomoci agregátu, čímž vznikl oxid uhelnatý. Policie riskovala život, aby zachránila účastníky, z nichž několik bylo v bezvědomí. Ještě je jich několik kvůli poškození mozku vyšetřováno v nemocnici. Pořadatel i řada účastníků ničeho nelituje a zapřísáhli, že budou dále mít ilegální párty. Nicméně úřady si dali pořádné sousto, má-li se prozkoumat všech 18000 únikových prostor v Norsku. Informuje o tom několik masmédií.

Americký herec Tom Cruise je nahráván pro další díl Mission Impossible, jak se řítí na motorcyklu se špičatých hor či se s nich vrhá padákem v norské osadě Hellesylt, kde měl být spatřen, když si v místním krámku kupoval pivo. Na co být Tom Cruise, když můžete být spatřen při tom, jak si kupujete pivo? myslí si jeden moderátor. Hromadí se nejen místní, aby ho sledovali dalekohledem či si s ním vynutili nejedno selfie. Dokonce museli kvůli natáčení uzavřít hlavní tah mezi touto oblastí a nejhustěji osídleným jihovýchodním Norskem. Dostanou se tam pizzy, nábytek a lososi, jež jsou kromě fotbalových osobností symboly oblasti kolem Hellesyltu, zvané Sunnmøre? Spravuje o tom norský rozhlas.

Mezi městy Stavangerem a Sandnesem v jihozápadním Norsku postavili „luxusní“ třináctikilometrovou cyklostezku, jež se nazývá „cyklistickou dálnicí“, jelikož cyklisté mohou bez obav nasadit vysoké tempo. Je bezkonkurenčně nejhezčí cyklostezkou v Norsku, je naplánována jako silnice, jen užší, a zahrnuje tunel a samostatné nájezdové a výjezdové pruhy a stála sto tisíc norských korun na metr. Jenže stálo to za to? O tom pochybuje i nejeden cyklista a je rozšířeným mýtem, že cyklostezku zafinancovalo mýtné. Aby se národohospodářsky vyplatil, tak musí přibýt 600 cyklistů denně. Na druhou stranu ušetří za čtyřicet let šestnáct miliard norských korun z peněz daňových poplatníků v podobě vylepšeného zdraví uživatelů. Informuje o tom server www.nrk.no i další.

Každým rokem je dost těch, jež se rozhodne pěšky, na kole, v kánoi, kajaku či jinak hlavně v létě a na podzimu překonat celou cestu od nejzažšího jihu až na samý sever. Jako 38letý Australan Ibbyi Okinyi, jenž pěšky s nákupním vozíkem plným svých věcí z Osla až na Severní mys, aby zažil zimu. Cestou mu nabídlo několik ochotných domorodců bezplatný nocleh, jinak nocuje ve svém stanu. Cestou si sbírá zálohované obaly, za něž si kupuje potraviny. Za den si ujde třicet až čtyřicet km. Anebo si někteří zvolí kratší úseky, třeba vlastním krajem. Letos to byla třeba 53letá Kitty Vassdalová, jež takhle na pochodu solidarity s pozůstalými po sebevrazích, s těmi, jež nezvládli žít a rozhodli se život ukončit dobrovolně, i s těmi, jež pomýšlí na sebevraždu, zdolala 765 km krajem Nordland pěšky, přičemž za sebou táhla vozíček s věcmi, aby přispívala k větší otevřenosti kolem problematiky sebevražd a sbírala peníze pro organizaci LEVE (ŽÍT), jež usiluje o síť pozůstalých. Dočetl jsem se toho v deníku Avisa Nordland.

Letošní turistická sezóna byla drsná – postrádají se autobusy či výletní lodě plných zahraničních turistů. Bez nich se toho méně prodává a vypadávají příjmy. Že Norové na dovolené autem nekupují suvenýry jako trolíky a losíky, to vám potvrdí leckterý prodejce. Někde byli zaskočení vyšší návštěvností krajanů, jinde si posteskli, že ruch celkově zaslábl a dalších vln cestujících již se nedočkali. A tak se omezuje otevírací doba i počet zaměstnanců. Ovšem pro některé turisty je přitažlivé jezdit do malých osad, jež navštěvuje málo hostů současně. Blízkost k přírodě, zaměření na vyrovnaný životní styl a osobní přístup k hostujícím je pro ně podstatné. Píše to deník Avisa Nordland.

Nejsou to všichni hosté, o něž stojí hostitelská země. Stěží lze říct, že by mohla mezi ně patřit parta pěti Němců, jejichž dodávka na cestě z Norska ven přes hraniční přechod Bjørnfjell nedaleko Narviku byla jak vevnitř, tak venku narvaná udrancovanými díly z vraků zřícených německých letadel, hlavně Junkerů a Heinkelů, z 2. světové války. Nespolupracovali všichni: při výslechu někteří odmítli vypovídat. Uvádí to deník Fremover.

Když již jsme u těch Němců, tak nelze nezmínit to, že Norsko již má vlastní verzi hystericky legrační skeče „Don’t mention the war“ („Nezmiňujte se o válce“) se známým britským bavičem Johnem Cleesem: během přednášky na Univerzitě v Bergenu nejmenovaný profesor vtípkoval o německých turistech a o tom, že Němci tu již byli a nyní se sem znovu plíží. Většina studentů se dobře zasmála, ovšem nejmenovaný německý student se cítil šikanován a podal na profesora stížnost, načež vedení univerzity dále omezilo prostor pro projevy a kleštil cestu těm, jež jen hledají záminku pro vlastní obohacování. Onen student si totiž vymohl odškodnění kvůli pozornosti kolem kauzy, jež prý byla na úkor zdraví, studií, práce i financí. Jaké to je s vymahatelností práv onoho profesora? Proč se vedení univerzity nepostavilo za svého zaměstnance a sdělilo studentovi, že škoda, že se cítíte uražen, ovšem v této zemi jsme dále a po osmdesáti letech se smí na téma 2. světovou válkou žertovat? Píšou o tom deníky Bergens Tidende i další masmédia.

Na venkově, zejména ve středním a severním Norsku, se prý nadává více než jinde. Že by se drsné podmínky odrážely v až podivně drsných formách vyjadřování? Před pár desetiletími se proslavila jistá nahrávka muže ze Saltdalu, jenž měl opravovat pračku. Z tirády pestré palety nadávek bylo poznat, že onen pán byl odborníkem na kletí a pak není divu, že se začala ona nahrávka hromadně vyrábět. Dříve to bylo zapovězeno, nyní se však prý kletí normalizuje, a to nejen mezi lidmi, nýbrž i v masmédiích. Ovšem s hysterií, kdy se čím dále více lidí cítí snáze urážení a práh tolerance se stále snižuje, je údajně možné, že dojde k cenzuře, kdy nám bude určeno, na koho se smějí nepublikovatelné výrazy používat. Uzavírá list Harstad Tidende.

• Yngvar Brenna