15.12.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (XII. – Kartouzy)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 15|12|2013

Dne 13. prosince 1964

Jdu na eskortu se všemi dokumenty pro soud v konečníku. Samozřejmě druhý den ráno mne estébáci vlečou do nemocnice a nastává scéna ze Švejka, které bych se s chutí zasmál, kdybych nebyl hlavním aktérem. Musím se svléknout do naha, jsem prohlížen po celém těle a nakonec páni z StB a zdravoťáci – kapitán Moravec a nadporučík Knill projevili přání vidět mé vnitřnosti od zadu přes “magické oko”. Lékař Dr. Josef Zenahlík (z Tábora), který mi dal před časem lékařské gumové rukavice a věděl, že motáky ponesu ve střevech, zavedenou sondou zatlačil motáky v gumovém obalu z těchto rukavic hluboko do střev a tak ani sonda, ani krystýry ze mne mé tajemství nevymámily. Když mě estébáci rentgenovali, Dr. Zenahlík zakročil a vypnul hlavní vypínač rentgenu a křičel, že si nevezme na svědomí moji sterilizaci při ozáření. Tak se to povedlo, přes všechnu snahu bonzáka chodbaře Vicena i estébáků. Samozřejmě to nebylo nic platné. Podařilo se mi motáky dostat ven, předat je předsedovi soudu, zaprotokolovat a to bylo vše. Krajský soud neměl a nesměl mít zájem o nic jiného než o to, co mu nařídil sekretariát komunistické strany a StB, a rozsudek, vynesený okresním soudem v Jičíně pod číslem: 1To 0286-64, potvrdil.

 

[ad#hornisiroka]

 

Po odsouzení mne vezou zpět do Valdic a rovnou k náčelníkovi. Spolu s ním “Jáchymovský bůh” major Kindl, kdysi postrach všech jáchymovských koncentráků, se ze mně snažil vymanit tajemství úkrytu motáků. To ovšem nedostal, ale za to já dostal sedm dní korekce. Ženou mne tam na Štědrý den, aby mne ve vánočním rozjímání nikdo nerušil a abych se jako dobrý katolík skutečně postil. Mělo to jednu dobrou stránku. Vlivem špatné režie jsem se tam sešel na vycházce s přáteli, se kterými jsem měl zatím styk jen prostřednictvím druhých, kteří pak měli podíl na mých potížích při převozu motáků k soudu. Než bachaři přišli na svůj omyl, postačil jsem Láďovi Stržínkovi všechno sdělit a tak jejich snaha nás rozdělit byla už bezúčelná. Láďa pak informoval další.

 

Na Silvestra se vracím na celu a pak do nemocnice, protože všechny mé staré rány a neduhy nachytané a nevyléčené v kriminálech a koncentrácích se znovu vzbouřily. Jenže to bych nesměl být já, abych dal sobě i našim hrdlořezům pokoj. Poslal jsem další moták ven a po čtyřech dnech v nemocnici jsem šel opět k raportu a do práce.

 

6. ledna 1965, svátek Tří králů

 

Po skončení směny si pro mne přišel do koupelny ke sprchám poručík Chrtek a rozpařeného mne vede do korekce za ten poslední moták. Tam mi strážmistr Kolomazník nařizuje svléknout se do naha a půldruhé hodiny stojím nahý na betonu v suterénní cele s oknem bez skla, kde se netopí. Při oteplení během dne teče voda z okapových rour po stěně dovnitř cely a mrzne na ledové krápníky. Ostatní zledovatělé stěny byly předem úmyslně polity vodou. Napadá mně, že tohle už je asi opravdu konec. Nikdo mi nemusí přerážet nohy a rozbíjet hlavu – to vždycky zanechá stopy, ale na zápal plic se umírá i v civilu a nikdo se moc nedoví.

 

Zápal plic jsem sice nedostal, ale ochrnula mi úplně peristaltika střev a tak mne po sedmi dnech přenesli z korekce přímo do nemocnice. Dr. Zenáhlík, který už se pro mne tolik exponoval, nemohl se mnou mnoho dělat, protože ve vězeňské nemocnici nebylo ani zařízení ani léky pro můj celkový, neustále se zhoršující stav. Byl jsem ponechán osudu.

 

9. května 1965

 

Dnes je státní svátek, dvacáté páté výročí “osvobození” ČSSR. President republiky Antonín Novotný vyhlašuje amnestii a skutečně mnozí z mých přátel odcházejí po dvanácti, patnácti, šestnácti letech domů k rodinám nebo jejich troskám, které z nich zbyly. Jsou to pro mne těžké chvíle, protože já zde zůstávám jako na semeno, přestože už jsem za dráty sedmnáct let a jeden měsíc. Nevzdávám se. Víc než invalida bojuji o svůj život dál. Píši stížnosti předsedovi Nejvyššího soudu a nechávám se předvést před okresního prokurátora Svobodu, který by měl být za své zlo činy za mřížemi místo nás. Na moji stížnost, že jsem vězněn protizákonně, protože se na mne vztahuje amnestie prezidenta republiky, která cituje, že osoby odsouzené za protistátní činnost vězněné více jak patnáct let, musí být propuštěny na svobodu, jen pohrdavě krčí rameny a s výsměchem odchází. Velitelství věznice (výkon trestu) i okresní prokurátor Svoboda se dopustili trestuhodného omylu. Možná, že to udělali i úmyslně a čekali že zemřu.

 

Můj první trest podle rozsudku Zemského soudu jakožto Státního v Brně ze dne 6. října 1948 byl právoplatně ukončen na den a hodinu. Nyní jsem ve vězení za dodatkový trest v trvání jednoho roku, ke kterému jsem byl odsouzen Okresním soudem v Jičíně rozsudkem č. 2To 0129/64 dne 22. 9. 1964 za nedovolené dopisy do zahraničí. Věznice udělala chybu v tom, že nezaložila původní spis z r. 1948 ad akta jako ukončený a nevystavila úplně nový spis na nově uložený trest Okresního soudu v Jičíně. V mém případě mezi prvním a druhým odsouzením uplynulo šestnáct let. Amnestie vyžadovala pouze deset let a vztahovala se na tresty do výše jednoho roku, což byl jasně můj případ.

 

Po návratu od raportu u prokurátora jsem okamžitě vyrozuměl o situaci své věrné přátele spoluvězně: Stanislava Cábu, Jaroslava Cuhru, Miloše Kašťáka, Josefa Koudelku, Antonína Kubalu, Ábela Lukáče, Václava Staňka, Františka Šímka, Ladislava Zielinu a další.

 

 

26. května 1965

 

Na dílnu “Elektro-Praga” přichází poručík Chrtek. Musím sbalit své věci a v rychlosti se loučím se všemi. Nějak podvědomě cítím, že jdu ven, že jsem se toho snad přece jen dočkal. Ano, na velitelství major Král, major Kindl, okresní prokurátor Svoboda a předseda okresního soudu se mi snaží dát rady do života a potřást rukou, je to přece jen dobytek, bleskne mi hlavou a odmítám svým mučitelům podat ruku. Náčelník major Stanislav Král reaguje normálně – řve, že se určitě vrátím znovu, ale pak ať se těším…

 

Vycházím ven z valdické brány, z brány, která snad byla mým posledním kriminálem. Po sedmnácti letech se rozhlížím deštivým dnem a jsem bezradný jako malé dítě, které se ztratí. I já mám strach, že jsem se ztratil, tohle není svět, ze kterého jsem odešel – nebo jsem snad všechno zapomněl? Kolem mne skútry, které jsem nikdy neviděl, auta a lidé, kteří chodí, kam chtějí. Proboha, vždyť se musí všichni ztratit, vždyť nemohou vědět, kam jdou, když já to nevím. Mladé ženy v minisukních, průhledné halenky.

 

Stojím na křižovatce a bojím se přejít, mám v kapse šestset Kčs a neznám jejich hodnotu. Kam vlastně jdu? A proč? Kdo tohle neprožil, nemůže pochopit ten pocit zvláštního strachu, který nás provází týdny a měsíce venku na svobodě. My jsme stále ještě za dráty, za neviditelnými dráty, zdá se nám, že lidé kolem nás nejsou normální, jejich zájmy jsou tak cizí, všechno je cizí, nepřátelské, nedůvěřujeme ničemu a nikomu, ani svým nejbližším. Nikdy si neuvědomujeme, že těch deset, patnáct, sedmnáct let nenormálního života nás těžce poznamenalo a že zůstane těžkou obžalobou těch, kteří to způsobili. Teprve po měsících a létech se začínáme sžívat se svým okolím, ale jedno zůstává nadosmrti. Touha po skutečné svobodě, touha po tom, aby naše děti nemusely nikdy prožít to, co my, aby žádný člověk nikde na světě nemusel proklínat hodinu svého narození jen proto, že hrstka zločinců z povolání se chce zmocnit vlády nad světem. Naše těla jsou rozbita, naše duše pošlapané, ale bude-li třeba, vše, co nám zůstalo, jsme ochotni postavit na obranu svobody, abychom nezapřeli sami sebe a své mrtvé…

 

Zvolna docházím na nádraží. Předseda okresního soudu mi nese kufřík a nade mnou deštník. Je to mladý člověk a snad na jeho rukou nejsou hříchy minulosti. Chová se ke mně vlídně a stále se mi omlouvá a já mu věřím. Na nádraží se se mnou loučí a já zůstávám se svým zmatkem sám. Kam teď? Teprve za chvíli si všimnu, že mne pozoruje výpravčí – žena, a když se na ní podívám zpříma, dostává odvahu a táže se…

 

“Vy jste … Vy jste byl propuštěn?”

 

“Ano, je to na mne tolik vidět?” Je rozpačitá – já vím, jak asi vypadám, ale mne to nepřekvapuje, tak jsme přece vypadali všichni. Díky té hodné paní výpravčí, jejíž muž byl zavřen šest let na Jáchymovsku, jsem se dostal bez pohromy domů. Ani jsem nevěděl, chci-li domů nebo někam jinam. Zdálo se mi to všechno stejné. Neměl jsem žádnou představu o tom, co vlastně chci. Věděl jsem jen, že je mi zle, moc zle a že bez každodenní lékařské péče zemřu.

 

Domů, na nádraží do Lískovce přijíždím po půlnoci a na nádraží mne čeká otec, švagr Jiří, kterého vidím po prvé v životě a sestra Libuše. Byli vyrozuměni o mém příjezdu telegramem od paní výpravčí. Brečím a vůbec se nestydím, ani pak, když doma objímám matku, která stále nemůže věřit, že jsem to já. Spoluvězeň Láďa Stržínek po svém propuštění před šestnácti dny navštívil mé rodiče dříve, než jel ke své matce do Drahotuš a sdělil jim, že jsem na amnestii nebyl propuštěn a že musí okamžitě něco dělat, jinak že zemřu. Proto teď to ohromení. Jsem doma! Po sedmnácti letech doma, nebo je to jen sen a v několika vteřinách budu probuzen kopancem? Asi se toho ni-kdy nezbavím.

 

Procházím se po našem hřbitově v rodišti a čtu jména těch, kteří během mé dlouholeté nepřítomnosti odešli a které už nikdy neuvidím.

 

Jdu, vlastně vleču se k rodinnému lékaři Miroslavu Quitovi a ten s okresním revizním lékařem Tatzerem mi nařizuje ležet, předepisuje přísnou dietu a dávají písemný návrh na zařazení do invalidního důchodu. Píši na ministerstvo zdravotnictví a žádám o celkové klinické vyšetření. Za několik dnů přišla kladná odpověď.

 

Dny plynou neskutečně a prvním projevem, že přece jen není tak velký rozdíl mezi oběma stranami drátů, je předvolání k okresní komisi sociálního zabezpečení na Okresní národní výbor, kde mně sděluje předseda komise Dr. Kališ, že po sedmnáctiletém flákání bych si měl upevnit kádrový profil a že musím nastoupit okamžitě do práce. To mně říká člověk, který byl za války mým učitelem němčiny a který má na svědomí udání svých kolegů učitelů Kovaříka, Novotného a Čupy, kteří byli mučeni anebo popraveni gestapem. Ovšem časy se mění a rodná strana takovéto lidi potřebuje. Osvědčili se!

 

Jdu na ONV, nábor pracovních sil a tam mne posílají do mlékárny jako údržbáře. Ředitel mne přijal, ale kádrovák mne po výslechu vyhnal. Nelíbilo se mu, že jsem byl sedmnáct let zaměstnán u ministerstva vnitra a dral jsem peří. Nakonec jsem zakotvil jako údržbář v národním podniku Slezan. Mezitím přišla výzva z ministerstva zdravotnictví podepsána přímo ministrem Josefem Plojharem, abych nastoupil do nemocnice ve Frýdku-Místku na klinické vyšetření.

 

Jsou asi nějaké stránky v knize osudu, které se nedají přeskočit. Na interním oddělení mně otevírá sympatická sestřička Maruška a ani já ani ona nevíme, že jsme začali číst společnou kapitolu.

 

Sobota 18. června 1966

 

Osud se naplnil. Ten den jsme měli svatbu. Byla to svatba muklovská, za svědka nám byl Ábel Lukáč, starý přítel, se kterým jsem byl tři a půl roku na jedné samovazební cele a další léta na společných celách v kriminálech. Měl v těle šestnáct let, další účastník Ota Stehlík rovněž šestnáct let, šstrm SNB Toník Kubala čtrnáct let, P. Zdislav Škrabal, bývalý farář ve Frýdku-Místku, deset let, můj příbuzný škpt. Karel Martínek sedm let atd.

 

Za dva dny po svatbě jsme na týden odjeli do Ábelova rodiště Machulinec, kde byla volná horská chata. Teď sedíme na skalnaté plošině nad chatou u malého táborového ohně. Ábel, který nás každý den navštěvuje, je s námi. Je nám dobře, povídáme a abychom zabránili vzpomínkám na kriminál, vzpomínám na nejkrásnější léta mládí před svým zatčením. Moje manželka ještě nezná některé kapitoly mého života a proto oba s Ábelem s pochopením naslouchají vyprávění polovičního mrzáka, který býval také mladý, dravě dobýval svět a myslel si, že ho nemůže nic zastavit.

 

[ad#velkadolni]

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky