31.5.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Vycvičíme pilota a pak ho necháme doplňovat regály v Tescu: Přesně tak to dělá náš stát

Sdílejte článek:

CSLAK

Umíte si představit, kolik stojí výcvik vojenského pilota? Neumíte. Ani to nezkoušejte. Došli byste k závratné sumě – na kterou jsme se ovšem složili my všichni daňoví poplatníci. S tím vědomím by vás asi nenapadlo, že takového pilota můžete potkat v Tescu, jak doplňuje zboží do regálu.

[ad#clanek-respo]

Tak totiž stát zachází s vojáky, kteří nechtějí slepě plnit rozkazy. Řekli byste si asi „Tak na toho chlapa jsem já osobně přispěl několik tisíc, aby se naučil chránit náš vzdušný prostor, protože já ho chránit nemůžu. Který blb ho poslal sem? Chci ho ve vzduchu…“, nebo něco podobného, je to přece vaše investice! A navíc důležitá, protože pilotem rozhodně nemůže být každý a bránit republiku v případě ohrožení je potřeba i tam nahoře…

Karel Daňhel je muž, který by o sobě mohl říct, že se z elitního pilota stal doplňovačem v Tescu. Karel byl před pár lety klíčovým svědkem v kauze Casa. (Kontroverzní nákup letounů za 3,6 miliardy.) Jako expert na vojenskou techniku zpracovával na generálním štábu posudky k nákupu těchto letounů. Tvrdí, že by ho ani ve snu nenapadlo, že zažije to, co zažil. Na nákup strojů prý tlačili politici a ministerští úředníci, ale protože on chtěl být objektivní a „nechtěl v předražené a podplacené zakázce skákat tak, jak oni pískali“, stal se podle svých slov obětí cílené likvidace. Několik let ho sledovalo Vojenské zpravodajství, přišel o bezpečnostní prověrku, byl nařčen z přijetí úplatku a nakonec i obviněn z pedofilie. Protože byl přesvědčen o tom, že jde o systémovou a účelovou diskreditaci, začal se soudit. Vyhrál. I když mu hrozilo 10 let vězení, dočkal se osvobození.  Dívka nakonec uvedla, že si znásilnění vymyslela. Soud Karla Daňhela v otázce pohlavního zneužívání obvinění zprostil a navíc mu přiznal odškodné ve výši 400 tisíc korun, což je s jedinou výjimkou zatím nejvyšší přiznané odškodné za neoprávněné trestní stíhání.

Nezdá se vám to nejen neekonomické pro stát, a podlé vůči tomu vojákovi, ale i vrcholně nezodpovědné vůči občanům? Vykopli ho, protože zlobil. Přesněji: nechtěl ustoupit šmejdům! Nakonec vyhrál, ale pilotem už není. Armáda se přeci nebude omlouvat a prosit toho člověka na kolenou, aby se vrátil! Čtěte…

  • NEPŘÍTEL STÁTU

Jak se teď máte?

No, už je to přes rok, co se to všechno začalo uklidňovat. Je to zásluha i mé přítelkyně Niki. Už nebojujeme se synem sami, ona se pro mě stala obrovským pilířem a dělá nám zázemí. Když jsem přišel o práci, tak jsem se živil na část úvazku jako pojišťovák. Přiřítil jsem se domů, rychle uvařil a jel jsem rovnat krabice do Tesca, pomáhat na stavbu, nebo jsem rozvážel noviny. Prostě jsem dělal to, kde mi nabídli peníze hotově. Potřeboval jsem, aby mě vyplatili na ruku. Kdyby mi něco někdo poslal na účet, tak by mi to sebrali. Z téhle strany to měli dobře připravený. Chtěli, abych o všechno přišel, zůstal na dlažbě, neměl nic. To se jim naštěstí nepovedlo, ale nebylo to jednoduchý.

Když byste měl svůj příběh shrnout ve zkratce, co byste řekl?

Měl jsem poměrně vysokej armádní post, snažil jsem se chovat vždy férově, ale nesouhlasil jsem s předraženou armádní zakázkou. Tak mě sundali. Hodili mi na krk, že jsem korupčník, pedofil, odposlouchávali mě, sledovali, manipulovali lidi kolem mě, odřízli mě od peněz a snažili se udělat ze mě trosku. Měl jsem to jako trest za to, že jsem nechtěl zpívat jejich píseň. Doteď se z toho dávám finančně dokupy.

Co teď děláte?

Dělám ředitele logistiky v jedné české firmě, zabývám se prodejem realit a pojišťovnictvím. Pojišťuju lidi, reality, pojišťuju i firmy a tak. Kandidoval jsem do senátu, to bohužel nevyšlo, ale nevadí. Hraju hokej a taky si chodím s kamarádama zalítat na ultralighty. Dostal jsem i nabídku jít lítat s historickými stroji, ale k tomu ještě nedošlo, protože by to byl finanční zásah a naše rodinná situace ještě není úplně stabilní. Pořád se dávám dohromady psychiky i finančně.

Na generální štáb jste se dostal z pozice řadového pilota. Jak jste vnímal tamní prostředí, když jste do něj pronikl?

Všechno mě tam štvalo. Respektive štvalo mě, jak neefektivně je to vedený. Samej kamarádšoft typu „když s náma budeš zadobře, budeš lítat na Challengeru“ (pozn.: Challenger 601-3A – dvoumotorový proudový dopravní letoun určený k letům na dlouhé vzdálenosti.) První dva roky mi lezly oči z důlků, co se tam děje. Chytrý lidi radši odešli a zbytek mi říkal, ať neměním to, co je zavedený a radši mlčím. Když jsem viděl, jak se tam plýtvá armádníma penězma a zároveň jsem věděl, jak a kde by šlo ušetřit, tak to mě bral amok. Armáda má peněz dost, ale fakt nejde kupovat techniku o dvě miliardy dráž. Ty peníze pak chybí na to, abych je měl třeba pro ty lidi. Nebo víte, jak se přidělovaly funkce? Jen na základě toho, kdo je s kým kamarád. Příklad – mně říkali, že pro kariérní postup či povýšení musím mít angličtinu. Udělal jsem si ji. Pak řekli, že musím mít operační angličtinu, udělal jsem si ji. „Udělej si přezkoušení na tohle, tohle a tohle.“ Některým lidem se prostě pořád říkalo, co všechno musí mít, a ve finále pak za vašimi zády přišel člověk, kterej to nesplňoval, kterej měl jít do zahraničí, nesplnil ve finále ani angličtinu, ale byl to něčí kamarád. Bohužel já jsem „nepříjemný“ člověk pro nadřízený, já všechno zkoumám, a když někde najdu chybu, tak chci vědět proč, co to je a když vím, že mám pravdu, trvám si na ní. Nikdy jsem nepracoval jako tupá ovce, či písařka.

Kdybyste měl s odstupem času vzpomenout na to, jak to všechno začalo. Kdy to bylo a co se dělo?

Ty tlaky ohledně letadel Casa začaly už někdy v roce 2008. Já jsem bojoval za širší výběr a regulérní výběrko. Casa z hlediska porovnávaných parametrů byla tak 4. – 5. v řadě. Jenže ty podmínky byly opravdu nastavený tak, aby vyhrálo právě tohle letadlo. Chtěl jsem jen regulérní výběrové řízení, ale to neprošlo. Pak jsem dostal rozkaz, že to ta Casa prostě být musí. Netvrdím a nikdy jsem netvrdil, že je to špatný letadlo. Tenkrát ještě nikdo nemohl tušit, že to bude mít tolik závad a že to v určitou dobu bude neslučitelné s tím, aby to letadlo vůbec létalo. Problém byl od počátku způsob nákupu a cena.

Na čí to bylo pokyn?

Jednoznačně na Bartákův. (pozn.: Martin Barták, tehdejší ministr obrany.) Jsou k tomu i evidované dokumenty. Jeho náměstek Fulík mi nepřímo, a pak i přímo vyhrožoval, že pokud nebudu pracovat podle toho, jak je mi nařízeno, tak se to promítne i na mé kariéře. To už proběhlo někdy v roce 2009. Dokonce pak po štábním informačním systému koloval i email, kde nám přímo řekl, jak máme napsat ohodnocení Casa. Bohužel po anabázi se mnou většina zainteresovaných ztratila paměť.

Co tam mělo být napsáno?

Že v podstatě nic lepšího než Casa pro armádu České republiky neexistuje. To jsme odmítli, ale v tomto duchu to mělo být.

Co jste do ohodnocení tedy napsal?

Pravdu. Že Casa je náhradou za dvacetšestku (Antonov An-26), ale to bylo  každý letadlo. Cokoli bysme koupili, tak to byla náhrada, ale neřešil jsem, jestli adekvátní, nebo neadekvátní.

Měl jste na to nějakou zpětnou vazbu z vyšších míst??

Několikrát! Dokonce se to vyhrotilo tak, že za mnou jednou přišel plukovník Verner se svým kolegou Dvořákem a naše setkání končilo tím, že mi řekli „pane majore, splňte rozkaz“. V té době jsem byl ještě major. Pak jsem zjistil, že jsem odposlouchávanej a sledovanej.  To jsem bral, že to tak nějak patří k tomu, že mám vysokej post a jsem součástí rozhodovacího procesu  o drahé armádní zakázce, ve které je hromada tlaků. Podivně za mnou jezdila auta. Když jsem si někam sám přišel sednout, v tu chvíli přišli lidi, co se chovali jakoby normálně, ale přitom nestandardně.

Když jste věděl, že vás někdo odposlouchává a sleduje. Řešil jste to nějak?

Ne.  Já jsem nic nedělal špatně, tak jsem si říkal, ať si mě klidně sledujou a poslouchají. A sledovat mě, to bylo fakt „složitý“.  Můj režim byl dost pravidelnej. V práci jsem chodil všude na čipovou kartu. Jíst jsem chodil do fast foodu do Letňan a hlavu jsem si čistil na stadionech po Praze, kde jsem hrál hokej, protože jsem hrál pražskou hokejovou ligu. Občas jsem si chodil čistit hlavu na Divokou Šárku, protože toho bylo fakt hodně. Navíc příslušníci Vojenského zpravodajství si informace od nás průběžně brali, chodili k nám. Byl jsem s nimi ve styku, nic jsem jim netajil. Říkal jsem jim, co je pravda. Včetně toho s kým se bavím a stýkám.

Nechtěl jste kvůli těmhle tlakům odejít?

Chtěl. Ten tlak byl už tehdy velkej a na lítání jsem měl čím dál míň času. Nejšťastnější jsem byl s mladýma klukama na okruhu, nebo 1500 metrů nad zemí, když jsem všechno nechal dole. To mě bavilo, ale na to už nebyl čas. Začaly naschvály ze strany funkcionářů. Chodil jsem do práce a z práce otrávenej, ale nakonec jsem si řekl, že to nevzdám, budu bojovat a zvládnu to. Pokračovalo to tak, že mě v roce 2010 před misí v Afganistánu  povýšili na podplukovníka. Bylo mi 38 a byl jsem jedním z nejmladších, bylo to zřejmě míněno jako moje motivace a poslední šance.

Když jste se ocitl bez koruny, co jste udělal?

Pomohl mi kamarád a spolužák Petr. Nenechal mě spadnout do bahna. Půjčil mi peníze. A za to, že mi pomohl, přišel i on nakonec o svoji prověrku, i on měl pak značné potíže. Ale to, co očekávali, se nestalo. Nezlomili mě a já jsem pořád držel. Pořád jsem chodil do práce a pořád jsem někomu ležel hodně v žaludku. A protože mě nezlomili, tak se ty tlaky začaly stupňovat.

Odebráním bezpečnostní prověrky?

Jo. Byl to rok 2012. Ještě v pondělí jsem řídil vojskový zkoušky a v úterý jsem si převzal obálku s tím, že nemám prověrku. V tu chvíli začal boj o přežití. Nejdřív si říkáte, že to je špatnej vtip. Byl jsem zhruba v polovině periody prodloužení bezpečnostní prověrky a najednou jsem si od NBÚ přečetl, že mi ji odebírají, protože jsem člověk, co soustavně, dlouhodobě a cílevědomě působí proti zájmům České republiky v oblasti ekonomiky obrany. Hovadina, ale účelná. NBÚ totiž nemusí nic zdůvodňovat, stačí když „nabude dojmu….“ U mě se přitom nic nezměnilo! Pořád jsem se setkával se stejnejma lidma, chodil na stejná místa. Naopak jsem ty společenské styky kvůli Case ještě omezil. Pomalu jsem nechodil ani do hospody. Neměl jsem na to chuť a hlavně ani čas. To odebrání prověrky byl prostě jasnej postih za to, že jsem neposlouchal a že jsem bojoval proti tomu, aby se šlo cestou ukázání na jedno letadlo.

Pokračovalo to tím, že jste byl obviněn z pohlavního zneužívání. Jste si jistý, že to souviselo s případem CASA?  

Stoprocentně! Nikdo na mě nikdy nepodal žádné trestní oznámení, pouze nějaký „poznatek z důvěryhodného zdroje“informoval policejní orgán, že „byl spatřen 41letý muž s mladou, pravděpodobně nezletilou dívkou a přespal s ní na hotelu, kde pravděpodobně došlo k mravnostnímu trestnému činu…“ Mojí kamarádce prostě a jednoduše oznámili, že jsem jí pohlavně zneužil dceru. Nebyla to žádná moje přítelkyně, jak psali novináři, ani expřítelkyně, byla to prostě kamarádka. Já jsem v té době měl přítelkyni Evu. Jola byla sociálně slabší, po rodinné tragédii psychicky nestabilní, takže když jsem byl ještě v armádě, tak jsem jim občas třeba půjčil boty na lyže, snowboard, aby mohla jet mladá na lyžák, a tak. A všechno dobré se mi vrátilo zlém. Když jsem se to dozvěděl, volal jsem jí, co to znamená. Na druhé straně jsem slyšel jen přerušované blekotání „é, no, víš, oni tady byli….“.  A pořád to vypadávalo. Položil jsem to, že jí zavolám znovu. Jak jsem to položil, tak za pár vteřin mi ten telefon bouchl v ruce. To bylo den předtím, než mě sebrali. Zajímavé bylo, že i o tom, že mě seberou a kdy mě seberou, věděla i moje bývalá žena.

Sebrali vás v červenci 2012. Rok poté, tedy v červenci 2013 jste si vyslechl osvobozující verdikt. Vnímáte, že to má nějaký reálný dopad, nebo na vás lidi pořád koukají skrz prsty a říkají si: „Bůh ví, jak ono to vlastně s tou pedofilií bylo?“

To záleží člověk od člověka. Někteří lidi ve mně chtějí vidět člověka, kterej zneužil holku. Jiní lidé co mě znají, vidí člověka, kterýho zlikvidovala politická garnitura, která si myslela, že je nesestřelitelná a bohorovná. Jak se pak ukázalo nebyli ani bohorovní, ani nesestřelitelní.  Dneska už se to naštěstí trochu mění. Už se říká „to je ten pilot“ a neříká se „to je ten, co zneužil tu holku.“

Vysoudil jste od státu 400 tisíc korun. Už jste je dostal?

Ano, ale vše šlo na dluhy. Investované prostředky, abych přežil, byly několikanásobně vyšší a tak splácím  dodnes. Naštěstí už mám práci, stabilní příjem. Zhruba rok mi ještě potrvá dostat se na nulu. Nebýt trpělivosti přátel, nedalo  by se to vše zvládnout.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (29 votes, average: 4,72 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky