Vrchnost se musí bát

[ad#clanek-respo]

Po rozpadu východního bloku a oslabení Ruska nastalo období, kdy si západní vládci začali myslet, že mohou téměř cokoli, zejména pak vládci Spojených států amerických. V post-komunistických zemích zavedli ekonomicko-kolonialistickou politiku rozprodeje národního majetku, liberalizaci obchodu za situace, kdy „východ“ byl nekonkurenceschopný, což vedlo logicky ke krachům mnoha našich podniků a převálcování naší ekonomiky západními nadnárodními korporacemi. Rusko zbídačili natolik, že většina Rusů totálně zanevřela na „západní demokracii“, protože si ji logicky spojuje s obdobím chudoby a vlády mafiánů v 90tých letech, což logicky způsobilo jejich návrat k podpoře vlády pevné ruky v podobě Putina.

Postupně ovšem západní oligarchové zjistili, že „konec dějin“, jak si jej vysnili, se nekoná, nejpozději to bylo jasné 11. září 2001, kdy nastala nová válka, tentokrát nikoli „studená“, ale válka s terorizmem. Do toho přišel růst moci nejbohatších, rozevírání sociálních nůžek mezi chudými a bohatými, ekonomická krize, a nyní krize migrační spojená s obrovskými bezpečnostními riziky. A nelze také opomenout „zvedání hlavy“ Ruska a další posilování vlivu Číny, či chcete-li, zemí BRICS.

Ekonomická, bezpečnostní i politická situace se zhoršuje, protože vládnoucí vrstva (nejbohatší lidé, kterým přisluhuje většina vysokých politiků západních silných států) odmítá svou politiku přizpůsobit nové realitě, místo toho křičí, že problém není v elitách, ale v občanech, jako to ne tak dávno předvedl prezident jedné velké evropské země.

Proto jsem dospěl k názoru, že „kosmetické úpravy“ současných „pořádků“ nestačí, že je naopak nezbytné ony vládnoucí „elity“ co možná nejvíce „zahnat do kouta“, ať už zvolením takových politiků, kteří se vůči současnému establishmentu vymezují, což se jednoduše pozná podle jejich systematického špinění v médiích hlavního proudu, ať už je to jistý prezidentský kandidát v USA či Rakousku, jistá politická strana v Německu nebo jistý prezident jedné malé slovanské středoevropské země, občanskými nepokoji (inspiraci možno hledat třeba ve Francii, kde se již přes půl roku demonstruje proti obejití parlamentu při protlačení pravicových úprav zákoníku práce tak zvaně „socialistickým“ prezidentem s využitím výjimečného stavu), bojkotem propagandistických médií, stávkami…, zkrátka možností je dost.

Vrchnost se snaží lidi přesvědčit, že pokud současný politický systém padne, dojde k válkám, „fašizaci“ Evropy, „katastrofálnímu“ propadu životní úrovně, a tak stále dokolečka. Je třeba tomuto nátlaku nepodléhat a dát jasně „elitám“ najevo, že pokud nebudou respektovat vůli občanů, ale naopak jim budou vnucovat své „jedině správné“ hodnoty a recepty, tak velmi rychle skončí v propadlišti dějin. Je třeba jim dát najevo, že raději vydržíme, když si vypůjčím srovnání ze Starého zákona, oněch pověstných 40 let na poušti, než abychom dál byli otroky, tentokrát nikoli starověkého Egypta, ale nadnárodních korporací, velkofinančníků a těch politiků, kteří jim přisluhují.

Nenamlouvejme si, že cesta ke svobodě bude „zadarmo“, to ani omylem. Jsme před rozhodnutím – buď si zvolíme otroctví a vrchnost nám poskytne nějaký ten chléb a hry, i když v postupně zmenšujících se dávkách, nebo budeme bojovat za osvobození od těchto pseudoelit, ovšem bude nás to jistou dobu stát hodně odříkání. Já volím svobodu, neboť věřím, že po letech obětí přijdou léta opravdového blahobytu, bez diktátu finančních magnátů, politicko-korektnických inkvizitorů a dalších podobných „šibalů“.

Vyzývám nikoli k týdnům, ale rokům občanského neklidu, a to nikoli na protest proti demokraticky zvolené hlavě státu, ale za skutečnou demokracii, svobodu a důstojný život!