29.4.2019
Kategorie: Společnost

Vojáci na misích: Strach, stres, obava ze zranění a smrti

Sdílejte článek:

LUMÍR NĚMEC

Před několika týdny vyšel na stránkách Security magazínu rozhovor s psychologem PhDr. ThMgr. Danielem Štroblem, který se věnuje profesně problematice válečné psychologie a jako vojenský psycholog působil například v Afghánistánu či Iráku. Tento rozhovor mě zaujal a rád bych k tomu napsal několik postřehů, tak jak jsem bojové nasazení vnímal já a moji kamarádi z útvaru SOG.

V rozhovoru se uvádí: „Když voják poprvé zabije, necítí zpravidla vůbec nic. Voják v boji tedy bojuje, vyhodnocuje situaci a někdy i přemýšlí, ale ani to není pravidlem. Většinou funguje instinktivně, a pokud je dobře vycvičen, tak podle naučených vzorců chování.“

Tady bych si dovolil s autorem nesouhlasit. Vojáci jsou samozřejmě v průběhu boje vystaveni obrovskému stresu, jde o život, ale rozhodně nemůžete fungovat jako stroje. Musíte přemýšlet, kde se krýt z kterého směru nepřítel útočí, vyhledávat nebezpečí a pokusit se je eliminovat. Každá situace je jiná a právě proto nemůžete fungovat pouze podle nějakých naučených vzorců, ale ty vzorce musí přizpůsobit na danou situaci a improvizovat. Máte samozřejmě naučené některé vzorové chování, nabíjení, přebíjení, odstraňování závad atd. Ale přemýšlet a vyhodnocovat situaci musíte vždy, jinak byste nepřežili.

S tím souvisí i pocity, když zabijete nepřítele. A jsem si jist, že ten prvotní pocit je u všech stejný. Nejedná se o pocit radosti ani o pocit viny nebo zděšení. První, co pocítíte, když zabijete nepřítele, je jakási úleva, že jste ho dostal, protože jinak by dostal on vás. To, jak se s tím voják vyrovnává později, je věc jiná. Někdo nad tím mávne rukou, protože ví, „když bych nezabil já jeho, tak by ten „bastard“ zabil mě“. Někdo z toho může mít trauma, ale je to individuální a v praxi jsem s nějakými velkými traumaty nesetkal. Pokud ano, tak ne ze zabití nepřítele, ale naopak, když nám nepřítel zabil kamaráda.

A co se týká posttraumatické poruchy, tak ve svém okolí jsem se nesetkal s tím, že by někdo měl noční můry z pobytu v misi. Ty problémy vznikly sice po jeho návratu, ale s pobytem venku nesouvisely. Velký problém vysloužilých vojáků je skutečně resocializace a začlenění se do běžného života. Není to ovšem následkem pobytu ve válce, ale například proto, že byl z armády propuštěn bez udání důvodu (neprodloužili mu závazek) a on nemůže najít práci, protože kromě vojenského řemesla nic jiného neumí a nějaký sociální program v podstatě nefunguje.  To je ovšem téma na jiný článek.

Autor: Lumír Němec


 


Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 4,38 out of 5)
Loading...